ECLI:CZ:US:2009:1.US.1560.09.1
sp. zn. I. ÚS 1560/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Marcelou Karešovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. 52 Cm 25/98, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, čj. 4 Cmo 278/99 - 125, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, čj. 58 Cm 87/2003 - 131, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, čj. 13 Cmo 240/2007 - 239, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2009, čj. 29 Cdo 3956/2008 - 281, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
II.
Pokud jde o rozsudek Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. 52 Cm 25/98, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, čj. 4 Cmo 278/99 - 125, z jejich textu a z dalších listin Ústavní soud zjistil, že zmíněným rozsudkem městského soudu bylo (k návrhu správce konkursní podstaty majetku bývalého manžela stěžovatelky - úpadce O. P.) vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví bývalých manželů P. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudek městského soudu potvrdil, kromě bodu IV., který změnil tak, že stěžovatelka není povinna O. P. doplácet žádnou částku na vyrovnání podílu. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, usnesením ze dne 24. 4. 2003, čj. 30 Cdo 2008/2002 -171.
Stěžovatelka poté podala ústavní stížnost, jíž se domáhala zrušení všech rozhodnutí, označených v předchozím odstavci. Ústavní soud usnesením ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 264/03, tuto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. K základní námitce stěžovatelky (že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001 nenabyl právní moci, protože jí nebyl doručen do vlastních rukou, ale byl, přes její písemné oznámení o vypovězené plné moci, doručen jejímu bývalému právnímu zástupci (který jej později stěžovatelce neoficiálně předal), Ústavní soud konstatoval, že z pohledu účelu a smyslu §158 odst. 2 OSŘ došlo k obsahovému naplnění tohoto ustanovení nejpozději v okamžiku, kdy předmětný rozsudek stěžovatelka získala prostřednictvím svého právního zástupce. Nejednalo se tedy o pochybení, jež by mělo vliv na ústavní regulérnost celého předcházejícího procesu.
Z uvedených skutečností vyplývá, že shora označená rozhodnutí již byla předmětem ústavněprávního přezkumu před Ústavním soudem, takže tato opakovaná ústavní stížnost proti nim podaná je nutně podána pozdě, což je důvod pro její odmítnutí soudce zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Navíc, v §35 odst. 1 téhož zákona je zakotvena obecná procesní zásada překážky věci rozsouzené, tedy že návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl. I když Ústavní soud rozhodl o předchozí ústavní stížnosti usnesením, nikoliv nálezem, lze v tomto případě věc posoudit per analogiam v tom smyslu, že se ve věci sp. zn. III. ÚS 264/03 zabýval shodným argumentem stěžovatelky o protiústavnosti doručování rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001.
III.
Po skončení shora uvedeného řízení stěžovatelka podala u Městského soudu v Praze návrh na vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce O. P. V řízení, které prošlo jak odvolací tak i dovolací fází, neuspěla, protože její žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, čj. 58 Cm 87/2003 - 131, zamítnuta. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek Městského soudu v Praze potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, čj. 13 Cmo 240/2007 - 239. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, čj. 29 Cdo 3956/2008 - 281, bylo její dovolání odmítnuto.
Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, která je předmětem tohoto řízení. Zmíněná rozhodnutí nenapadla věcně, ale pouze tvrzením, že vycházejí z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, čj. 4 Cmo 278/99 - 125, který nenabyl právní moci, neboť jí nebyl doručeno. V podstatě jen zopakovala argumenty o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, týkající se doručování rozsudku Vrchního soudu (ze dne 22. 6. 2001, čj. 4 Cmo 278/99 - 125), jak popsáno shora. Její další argumentace obsahovala výhrady proti závěru Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 25. 2. 2009. Tento závěr, podle jejího názoru, zcela odporuje požadavku na soudní ochranu, neboť základním předpokladem nabytí právní moci rozsudku je jeho doručení, v daném případě doručení do vlastních rukou stěžovatelky. Zde totiž Nejvyšší soud konstatoval, že k obsahovému naplnění ustanovení §158 odst. 2 OSŘ došlo nejpozději v okamžiku, kdy stěžovatelka "získala předmětný rozsudek prostřednictvím svého právního zástupce". Rovněž upozornil na skutečnost, že otázkou doručení zmíněného rozhodnutí odvolacího soudu, vydaného v řízení o vypořádání společného jmění stěžovatelky a úpadce, se zabýval již i Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 264/03.
IV.
Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že základní argumentace stěžovatelky, směřující proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, vydaným v řízení o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, je stejná jako v předcházejícím řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (viz část II. shora). V obou případech stěžovatelka předkládala svůj, poněkud formalistický, výklad ustanovení §158 odst. 2 OSŘ, o doručování rozsudku. V této souvislosti nelze než odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které se podrobně touto otázkou zabývaly, zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, čj. 29 Cdo 3956/2008 - 281. Nelze opomenout, že otázkou doručování rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, čj. 4 Cmo 278/99 - 125, stěžovatelce se obecné soudy všech tří stupňů zabývaly ve dvou různých řízeních a dokonce i Ústavní soud, pod sp. zn. III. ÚS 264/03. Za této situace je zcela zbytečné cokoli dodávat, kromě závěru, že tato ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky zčásti podle §43 odst. 1 písm. b), zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodl tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu