ECLI:CZ:US:2004:3.US.264.03
sp. zn. III. ÚS 264/03
Usnesení
III. ÚS 264/03
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelky M. P., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003 č. j. 30 Cdo 2008/2002-171, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2001 č. j. 4 Cmo 278/99-125 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 1999 č. j. 52 Cm 25/98-98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v obsáhlém odůvodnění svého návrhu zrekapitulovala řízení před obecnými soudy, zahájené z podnětu správce konkursní podstaty, jenž podal žalobu na vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"), přičemž poté, co o ní rozhodoval soud prvého stupně, odvolací soud se zabýval vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM"). Dodnes tedy neví, zda bylo vypořádáno SJM nebo BSM. V této souvislosti zdůraznila, že se jedná o odlišné právní instituty s odlišným obsahem, k nimž se upíná rozdílná kogentní právní úprava, když má za to, že např. v její situaci by přicházela v úvahu aplikace §143 odst. 1 písm. b) zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 8. 1998), vztahujícího se k SJM, dle něhož jej tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Stěžovatelka dále poukázala na jí tvrzenou nesprávnou aplikaci jednotlivých ustanovení obč. zák. týkající se předmětného vypořádání, především na to, že nemohla ručit za podnikatelské aktivity svého manžela, když se k ničemu podobnému, jak uvádí, nezavázala. V tomto směru učiněná skutková zjištění soudů tak nemají dle jejího názoru oporu v provedeném dokazování. Ohledně nezkolaudované stavby domu v Praze 5, B. 56, katastrální území H., jež byla přikázána do výlučného vlastnictví manžela, zdůraznila, že tato byla postavena z jejích výlučných prostředků, což údajně vyplývá jak z její účastnické výpovědi před soudem, tak i ostatních provedených důkazů. Uvedla, že v průběhu celého řízení byla svým vlastním advokátem ujišťována, že o dům nemůže přijít, což bylo důvodem, v důsledku něhož dost důrazně neupozorňovala na to, že stavba domu je pouze jejím výlučným vlastnictvím. K tomuto tvrzení odkázala na dohodu uzavřenou mezí ní a manželem dne 21. června 1990, z níž vyplývá, že dům byl postaven z jejích prostředků a je jejím výlučným vlastnictvím, přičemž notářsky ověřenou kopii této dohody přiložila k podanému návrhu.
Mimo to, že považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná, stěžovatelka Městskému soudu v Praze vytýká, že jí nedoručil rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. června 2001, neboť JUDr. Aleši P., jemuž byl doručen, vypověděla plnou moc dne 16. července 2001 (v příloze k ústavní stížnosti doložila fotokopii sdělení o výpovědi plné moci dle otisku razítka Městského soudu v Praze tomuto doručeného 16. července 2001). Poukázala na to, že ve dnech 11. září a 8. října 2001 žádala o doručení předmětného rozsudku. Získala jej toliko "zprostředkovaně" od svého právního zástupce. Z rozsudku přitom (dle stěžovatelky) vyplývá, že byl Městským soudem v Praze doručen JUDr. P. dne 26. července 2001, což je deset dnů poté, co mu vypověděla plnou moc.
Konečně ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítla, že se v rámci podaného dovolání nezabýval tím, že nejprve bylo rozhodováno o SJM a následně o BSM. Jinými slovy vyjádřeno, má za to, že Nejvyšší soud nereflektoval její tvrzení, že každý ze soudů rozhodoval o jiné věci, a tudíž nedošlo ze strany soudu odvolacího k potvrzení prvostupňového rozhodnutí.
S ohledem na takto ve svém návrhu blíže rozvedené výhrady se domáhala kasace v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 52 Cm 25/98, jejž si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že tamní soud po řádně provedeném kontradiktorním řízení rozsudkem ze dne 13. května 1999 č. j. 52 Cm 25/98-98 vyhověl žalobě o vypořádání SJM a v důsledku prohlášení konkurzu na majetek úpadce (manžele stěžovatelky) usnesením tamního soudu ze dne 5. listopadu 1997 č. j. K 48/97-66, a tudíž zániku SJM (správně BSM - viz níže), toto vypořádal způsobem ve výroku blíže popsaným. Vrchní soud v Praze citované rozhodnutí rozsudkem ze dne 22. června 2001 č. j. 4 Cmo 278/99-125 potvrdil, vyjma výroku sub IV., který změnil tak, že stěžovatelka "není povinna úpadci O. P. doplácet žádnou částku na vyrovnání podílu bezpodílového spoluvlastnictví manželů". Dovolání stěžovatelky následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. dubna 2003 č. j. 30 Cdo 2008/2002-171 pro nepřípustnost odmítl.
II.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani jejich řádnou další odvolací instancí. Není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolává, shledán nebyl. Tato jsou řádně a v dostatečném rozsahu, jenž je přiměřený povaze věci a v ní stranami uplatněným argumentům, odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.) a postačí na jejich obsah pro stručnost odkázat. Jen na okraj Ústavní soud dodává, že výtka stěžovatelky (vztahující se ve vazbě na jejímu manželovi poskytnuté úvěry) ke stanovení výše pasiv BSM není případná, když je logické, že úvěry, v důsledku jejichž čerpání došlo k nabytí majetkových hodnot tvořících aktiva jsou lícem této souvztažnosti a pasiva z nich plynoucí byla právem do BSM zahrnuta. Odůvodnění soudů v tomto směru není svévolné a zakládá se na racionální argumentaci.
Po přezkoumání připojeného spisového materiálu je nutno rovněž konstatovat, že stěžovatelka nebyla zkrácena ve svých právech, bylo jí umožněno skutkově i právně argumentovat, přičemž obecné soudy na její návrhy a podání odpovídajícím způsobem reagovaly a svá skutková i právní zjištění náležitě odůvodnily.
Stěžovatelkou předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování a vlastnímu hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, když řečené se vztahuje obdobně i k následně zvažované možnosti subsumpce zjištěných skutkových okolností pod příslušná ustanovení zákona. Ve shodě se svou již ustálenou judikaturou se Ústavní soud cítí být oprávněn ingerovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, jestliže by úvahy stran dokazování či právního posouzení vykazovaly extrémní rozpory a vykročily tak z mezí ústavních kautel (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34, sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další).
Pokud v rámci zjišťování skutkového základu věci stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na relevantnost dohody ze dne 21. června 1990, jíž předložila Ústavnímu soudu, jakož i na ostatní argumentaci, o níž opírá tvrzení, že shora označený dům nabyla za své výlučné prostředky, je nutno říci, že naznačené výhrady uplatnila v tomto rozsahu a takto výslovně až v řízení před Ústavním soudem (předmětnou dohodu obecným soudům k důkazu dle obsahu spisu vůbec nepředestřela), pročež k nim z pohledu principu subsidiarity nemohlo být v řízení před ním coby novu uplatněnému ex post přihlédnuto (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 8, č. 95; sp. zn. III. ÚS 117/2000, tamtéž, Sv. 19, č. 111).
V ostatním lze stěžovatelce nepochybně přisvědčit, že rozhodování (ovšem toliko terminologicky) o SJM a následně BSM nebylo v daném případě namístě. V této souvislosti nezbývá, než soudu nalézacímu vytknout, že měl rozhodovat pojmově o BSM, když toto zaniklo před účinností novelizace obč. zák. provedené zák. č. 91/1998 Sb. a jeho přechodné ustanovení čl. VIII odst. 2 se na daný případ přirozeně již pro zákaz zpětné účinnosti zákona nevztahuje (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). V tomto ustanovení je upravena pouze nepravá retroaktivita, a to ve vztahu k BSM existujícímu ke dni nabytí účinnosti novely. V daném ohledu Ústavní soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. června 1999 sp. zn. 31 Cdo 1908/98 (uveřejněného pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/2000, str. 173 a násl.), a to nejen ve vazbě na intertemporalitu týkající se vypořádání BSM, nýbrž i na ostatní výhrady stěžovatelky související s jeho vypořádáním v případě, kdy je jedním z manželů úpadce, na jehož majetek byl prohlášen konkurs.
Nejvyšší soud potom postupoval rovněž ve shodě se zákonem, když dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítl. Z napadených rozsudků Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že oba tyto soudy obsahově při podřazení zjištěných skutkových okolností pod příslušná ustanovení zákona správně aplikovaly úpravu obč. zák., ve znění účinném před novelizací provedenou zák. č. 91/1998 Sb., proto jim nelze v tomto směru (vyjma výše uvedeného nesprávného označování zaniklého BSM stěžovatelky jako SJM ze strany nalézacího soudu) nic podstatného vytknout. Šlo tedy jednoznačně o potvrzení prvostupňového rozhodnutí soudem odvolacím, nepočítaje v to výrok nalézacího soudu (sub IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 1999 č. j. 52 Cm 25/98-98), jenž byl ve prospěch stěžovatelky změněn. Předpoklady pro aplikaci §239 o. s. ř., ve znění účinném před novelizací provedenou zák. č. 30/2000 Sb., rovněž nebyly splněny.
Ústavní soud se potom pro nadbytečnost nezabýval tím, zda výtka včasného vyrozumění soudu o výpovědi plné moci právnímu zástupci odpovídá skutečnosti. Připojený spis totiž stěžovatelkou ve fotokopii předložený přípis v originále neobsahuje a nalézá se v něm pouze jeho fotokopie založená až na č. l. 150, když předtím dle obsahu spisu stěžovatelka žádala o doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze do jejích rukou pro vypovězení plné moci JUDr. A. P. (č. l. 129, 132), to ovšem až poté, co mu byl již dne 13. srpna 2001 doručen (č. l. 126). Z pohledu účelu a smyslu §158 odst. 2 o. s. ř. totiž došlo k jeho obsahovému naplnění nejpozději v okamžiku, kdy předmětný rozsudek stěžovatelka získala prostřednictvím "svého právního zástupce", jak uvedla v ústavní stížnosti. Nejedná se tedy o pochybení, pakliže by se zakládalo na pravdě, jež by mělo vliv na ústavní regulérnost celého procesu. Proto Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k předložení originálu předmětného dokumentu a nezjišťoval ani další potřebné skutkové okolnosti v daném ohledu, když by to nemohlo mít na výsledek jeho konečného rozhodnutí žádný vliv.
V důsledku toho, že ústavní stížnost vykazuje znaky zjevné neopodstatněnosti, byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2004