ECLI:CZ:US:2009:1.US.1574.09.1
sp. zn. I. ÚS 1574/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2007, čj. 28 Cdo 2411/2006 - 335, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 2. 2008, čj. 10 C 13/2008 - 345, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008, čj. 30 Co 267/2008 - 365, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2009, čj. 28 Cdo 691/2009 - 390, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, řádně a včas podané, stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o určení vlastnictví. Podle stěžovatele byla těmito rozhodnutími porušena jeho základní práva podle čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel především nesouhlasí s výkladem §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do majetku obcí tak, jak jej učinily obecné soudy v napadených rozhodnutích. V obsáhlé ústavní stížnosti předložil svou vlastní představu výkladu uvedeného ustanovení a uvádí, že zákonná úprava nepožaduje, aby se jednalo o majetek, který náležel obci delší dobu. Podstatná je pouze skutečnost, že obec byla vlastníkem pozemku ke dni 31. 12. 1949, a nikoli skutečnost, že takovéto vlastnictví trvalo jen jeden den. Dále poukázal na nejednotnost judikatury Nejvyššího soudu při rozhodování obdobných případů, v čemž spatřuje otřesení právní jistoty občanů i právnických osob.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení vlastnictví k nemovitosti (pozemku), který byl, podle jeho tvrzení, ke dni 31. 12. 1949 v jeho vlastnictví. Poté, co věc prošla odvolacím a dovolacím řízením, Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 27. 2. 2008, čj. 10 C 13/2008 - 345, žalobu stěžovatele o určení vlastnictví zamítl. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení. Ten konstatoval, že k problematice restitucí podle zákona č. 172/1991 Sb. přijal právní závěry, které jsou v současné době konstantní a na která odkázal v rozhodnutích, postupně v této věci přijatých.
Ve své replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel zopakoval a rozšířil svou polemiku s jeho závěry.
III.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice právních závěrů obecných soudů ohledně výkladu a aplikace §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do majetku obcí. Stejné námitky stěžovatel uplatnil již v dovolacím řízení a dovolací soud se s nimi (a to opětovně - nejprve v rozsudku čj. 28 Cdo 2411/2006 - 335, a poté v ústavní stížností napadeném usnesení) řádně a v dostatečné míře vypořádal.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který již není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není totiž soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými zejména v hlavě páté Listiny.
Nejvyšší soud v odůvodnění obou rozhodnutí přijatých v této věci náležitě, s odkazem na svou judikaturu, objasnil aplikaci §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. na posuzovaný případ. Konstatoval, že podle uvedeného ustanovení nestačí prokázání vlastnictví obce pouze ke dni 31. 12. 1949, nýbrž obec musela být v rozhodné době schopna reálného výkonu svých vlastnických práv. V projednávané věci obec "nabyla" vlastnictví k nemovitostem téhož dne, kdy jej zároveň pozbývala. Zákonem č. 179/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, byla totiž datem 31. 12. 1949 ukončena existence tzv. kmenového jmění obcí, které přešlo na stát. Formální vlastnictví obce k nemovitostem jen dne 31. 12. 1949 nemohlo naplnit atributy vlastnického práva (užívání, dispozice, držba), jak jsou běžně uznávány. Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že je třeba mít na zřeteli původní účel zákonů upravujících restituce obecního majetku. Tímto účelem bylo vrátit obcím majetek, se kterým skutečně hospodařily. Ve věci stěžovatele také nelze účinně zpochybnit privatizační převod věcí z Fondu národního majetku ČR na společnost Grafomat, s. r. o., na kterou byly nemovitosti převedeny kupní smlouvou ze dne 16. 10. 1992. V této souvislosti, s odkazem na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu, Nejvyšší soud zdůraznil význam principu právní jistoty z hlediska dobré víry nabyvatele.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy všech stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná, ani excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu. Nutno podotknout, že věc prošla dvakrát jak odvolacím, tak i dovolacím řízením a nelze než konstatovat, že obecné soudy ani svým procesním postupem ani interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Skutečnost, že vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94), dostupný na http://nalus.usoud.cz.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto mu nezbylo než tuto stížnost odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu