ECLI:CZ:US:2009:1.US.1576.08.1
sp. zn. I. ÚS 1576/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti společnosti BARACOM a. s., se sídlem v Praze 9, Kolmá 11, IČ 63079763, zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 1, proti výroku pod bodem II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 Cmo 364/2007-90, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a VOPA-STAV, s.r.o., Mantov 79, Chotěšov jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výroku pod bodem II. v záhlaví označeného usnesení, jímž odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v žádném stupni. Stěžovatelka namítá, že tímto výrokem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přestože byla stěžovatelka ve sporu stoprocentně úspěšná, soud jí náhradu nákladů řízení nepřiznal; vůbec přitom není zřejmé, jaké okolnosti subsumovatelné pod §150 o. s. ř. měl soud na mysli. Žalobce (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) přitom způsobil zbytečné prodlužování řízení, neboť stěžovatelka ještě před vydáním zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu žalovanou částku včetně nákladů řízení zaplatila; vedlejší účastník měl proto hned vzít žalobu zpět, avšak neučinil tak, v důsledku čehož stěžovatelce vznikaly další náklady, např. na účast právního zástupce při ústním jednání.
Ze spisu vyplynulo, že vedlejší účastník se po stěžovatelce domáhal zaplacení částky 390 659 Kč coby nezaplacené ceny za provedené dílo. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2004, čj. 24 Cm 99/2002-36, řízení zčásti - pokud jde o 60 175 Kč - zastavil (výrok pod bodem I.), co do částky 330 484 Kč žalobu zamítl (výrok pod bodě II.) a ve výroku pod bodem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2005, čj. 1 Cmo 328/2004-52, výrokem pod bodem I. změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně (tj. výrok pod bodem II.) tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníku částku 330 484 Kč; ve výroku pod bodem II. vyslovil, že ve výroku I. (o částečném zastavení řízení) zůstává rozsudek soudu I. stupně nedotčen, a výrokem pod bodem III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 88 732 Kč.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2007, čj. 32 Odo 282/2006-81, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 7. 2007, rozsudek Vrchního soudu ve výrocích pod body I. a III. zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 Cmo 364/2007-90, ve výroku pod bodem I. rozsudek soudu I. stupně ze dne 21. 7. 2004 ve výroku II. (o zamítnutí žaloby) potvrdil; ve výroku pod bodem II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v žádném stupni. Právě proti tomuto nákladovému výroku směřuje stěžovatelčina ústavní stížnost. Své rozhodnutí odůvodnil Vrchní soud tak, že žalovaná pohledávka - jak bylo mezi účastníky nesporné - byla vedlejšímu účastníku stěžovatelkou zaplacena, v důsledku čehož došlo k zániku závazku splněním. Zaniklý, a tedy již neexistující závazek, nemohl být vedlejšímu účastníku přiznán; proto vrchní soud rozsudek soud I. stupně potvrdil. Náklady řízení nepřiznal žádnému z účastníků, neboť stěžovatelka nebyla v těch etapách řízení, které proběhly do úhrady žalované pohledávky (tedy v převážné části řízení) úspěšná a vedlejší účastník nebyl úspěšný v poslední etapě řízení, kdy neuvedením rozhodné skutečnosti (zaplacení) porušil svou procesní povinnost a způsobil další zbytečné vedení sporu. Oba účastníci navíc nedostáli své povinnosti, uložené jim §43 o. z., odstranit ze smlouvy vše, co by mohlo vést ke sporům. Tyto okolnosti odvolací soud subsumoval pod §150 o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
K problematice ústavních souvislostí aplikace §150 o. s. ř. se vztahuje bohatá judikatura Ústavního soudu. Kupř. v nálezu sp. zn. I. ÚS 800/06 Ústavní soud konstatoval, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Rozhodování o nákladech řízení je však integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (viz např. nález sp.zn. III. ÚS 624/06, www.judikatura.cz).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 191/06 Ústavní soud připomněl, že podle §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, www.judikatura.cz). Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05, www.judikatura.cz).
V nálezu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, pak Ústavní soud upřesnil, že "[z]ákladní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má, jak uvedeno, hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř., jenž tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Tento požadavek plně platí pro hledání smyslu slov citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Ustanovení §150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod."
Vzhledem k právě citované ustálené judikatuře Ústavního soudu je zřejmé, že ústavní stížností napadený výrok, podle nějž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v žádném stupni, z ústavního hlediska obstojí. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za svévolné či libovolné nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Na rozdíl od stěžovatelky je Ústavní soud přesvědčen, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou dostatečně zřejmé okolnosti, pro něž se odvolací soud uchýlil k aplikaci §150 o. s. ř. Odvolací soud vzal v úvahu úspěch v řízení, porušení procesní povinnosti vedlejšího účastníka, jakož i fakt, že oba účastníci si v předprocesním stádiu sporu nepočínali tak, aby se sporu vyhnuli. Těmto závěrům nelze nic vytknout. Stěžovatelka nadto zřejmě přehlíží, že odvolací soud sice potvrdil zamítavý výrok soudu I. stupně, ovšem učinil tak z důvodu, že stěžovatelka pohledávku vedlejšího účastníka v průběhu řízení zaplatila, a tím přivodila její zánik splněním. Pokud by za této situace vedlejší účastník vzal žalobu zpět, soud by podle druhé věty §146 odst. 2 o. s. ř. uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení, neboť by tím došlo ke zpětvzetí žaloby, která byla z procesního hlediska podána důvodně. Vedlejší účastník žalobu zpět nevzal a trval na meritorním rozhodnutí; k tomu je nutno poznamenat, že nelze žalobce nutit, aby vzal žalobu zpět, neboť zpětvzetí žaloby je dispozičním procesním úkonem, a rozhodnutí o tom, zda jej učiní či nikoli, náleží výhradně žalobci. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka byla sice úspěšná, pokud se výsledek sporu posuzuje striktně z hlediska zamítavého výroku ve věci samé, ovšem důvody, které k tomu vedly, nelze v žádném případě přehlížet: odvolací soud nepostavil své rozhodnutí na tom, že stěžovatelka ani nebyla povinna zaplatit žalobci žalovanou pohledávku, ale že ji už (po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu) zaplatila, čímž přivodila její zánik. Ve světle této okolnosti, jakož i dalších shora uvedených skutečností, o něž odvolací soud opřel svůj nákladový výrok, se aplikace §150 o. s. ř. nejeví nijak rozpornou s ústavním pořádkem.
Pro úplnost Ústavní soud obiter dictum dodává, že tato procesní situace neznamená, že by si vedlejší účastník mohl i nadále ponechat částku 88 732 Kč, kterou mu stěžovatelka na nákladech řízení již zaplatila. Povinnost zaplatit tuto částku se opírala o výrok pod bodem III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005, čj. 1 Cmo 328/2004-52; tento výrok však byl zrušen kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, a posléze nahrazen výrokem pod bodem II. napadeného rozsudku vrchního soudu, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení v žádném stupni. Tím odpadl také právní důvod, na základě nějž byla stěžovatelka povinna uvedenou částku vedlejšímu účastníku zaplatit; tato částka se tak stala bezdůvodným obohacením, které je vedlejší účastník povinen stěžovatelce vydat. K tomu viz R 13/1991.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. června 2009
František Duchoň
předseda senátu