ECLI:CZ:US:2009:1.US.1676.09.1
sp. zn. I. ÚS 1676/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J.V.Sládka 1363/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.3.2009, č.j. 7 Afs 54/2008-101, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.3.2008, č. j. 15 Ca 46/2007-61, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 6. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že u něj celní orgány prováděly kontrolu pravidelně, bez toho, aby uvedly jaké důvody k těmto kontrolám měly, což je v rozporu s čl. 32 odst. l Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Stěžovatel se domnívá, že důvodem ke kontrolám byla pouze jeho osoba, v důsledku čehož byl oproti jiným občanům postupem celního úřadu znevýhodněn a svým postojem k němu tak celní orgány překročily kompetence svěřené jim zákonem. Dále stěžovatel uvádí, že zpočátku vůbec nevěděl, že postverifikační řízení bylo zahájeno, nemohl se k němu tedy vyjadřovat, ani hájit svá práva, a neměl také možnost využít služeb právního zástupce. Dle stěžovatele argument, že postverifikační řízení dle Protokolu 4 k Dohodě o přidružení provádějí orgány vývozního státu a jeho účastníkem je vývozce, není důvodem pro to, aby toto postverifikační řízení bylo vyloučeno ze soudního přezkumu z podnětu dovozce, obzvláště v případě, kdy stěžovateli zákon neumožňuje do tohoto řízení zasahovat. Stěžovateli tak byla upřena jeho práva zakotvená jak v §7 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), tak v Listině základních práv a svobod, ačkoli se jich domáhal již v řízení před správními orgány a soudy poté postup správních orgánů potvrdily jako správný.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 46/2007, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutími Celního ředitelství Ústí nad Labem (dále jen "celní ředitelství") ze dne 29. 12. 2006, č. j. 7677-1/06-2001-21, č. j. 7677-2/06-2001-21, č. j. 7677-3/06-2001-21, č. j. 7677-4/06-2001-21, č. j. 7677-5/06-2001-21, č. j. 7677-6/06-2001-21, č. j. 7677-7/06-2001-21, č. j. 7677-8/06-2001-21, č. j. 7677-9/06-2001-21, č. j. 7677-10/06-2001-21, č. j. 7677-11/06-2001-21 a č. j. 7677-12/06-2001-21, byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Ústí nad Labem (dále jen "celní úřad") ze dne 23. 2. 2006, č. 18/2006 až č. 29/2006, na clo a daň z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných v těchto rozhodnutích. Rozhodnutí celního ředitelství napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále také jen "krajský soud") ze dne 19. 3. 2008, č. j. 15 Ca 46/2007 - 61, zamítnuta. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatel dovezl v roce 2003 ze Spolkové republiky Německo osobní automobily, které celním orgánům deklaroval jako osobní automobily evropských továrních značek a ve třech případech jako osobní automobily značky Škoda. K tomu, aby bylo zboží dovážené do České republiky bez cla, je třeba, aby toto mělo preferenční původ státu z Evropského společenství (dále jen "Společenství"), popř. České republiky, a to výlučně podle podmínek stanovených Evropskou dohodou zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (dále jen "Dohoda o přidružení"), která byla publikovaná pod č. 7/1995 Sb. Jedním z důkazů původu zboží je prohlášení na faktuře vystavené vývozcem. Právě vývozce je povinen při následné verifikaci prokázat, a to výhradně stanoveným způsobem, kontrolním celním orgánům vyvážející země správnost tohoto prohlášení, tudíž stěžovatel jako dovozce ani celní orgány dovozní země nejsou oprávněni do těchto kompetencí vstoupit. Protože návrh stěžovatele na prokázání původu dovážených vozidel náhradním způsobem nebo jiným způsobem, tj. mimo verifikační řízení prováděné celními orgány vyvážející země, nemá oporu v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení, krajský soud neshledal, že by celní ředitelství pochybilo, pokud toto dokazování odmítlo provést právě s poukazem na dikci Dohody o přidružení a jejího Protokolu č. 4. Významná byla také skutečnost, že ze všech dvanácti dodatečných platebních výměrů a rozhodnutí celního ředitelství vyplývá dostatečně zřetelná pochybnost celních orgánů o pravosti kupních smluv či faktur s prohlášením o původu, popř. pochybnost o pravosti prohlášení o původu zboží na nich uvedených. Z těchto rozhodnutí je totiž zřejmé, že dožádané německé celní orgány ve všech případech jednoznačně zpochybnily pravost prohlášení o původu zboží a v devíti případech dokonce i pravost samotných kupních smluv či faktur (dodatečné platební výměry č. 21 až 29/2006). V důsledku tohoto skutkového zjištění pak celní orgány zcela správně dospěly k závěru, že dovážené zboží nelze pokládat za původní v Evropské unii, popř. České republice ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení, a že celní preference byly přiznány na základě nepravých dokladů neoprávněně. Za této situace pak vzniklo celnímu úřadu oprávnění vydat specifikované dodatečné platební výměry na clo a daně z přidané hodnoty za dovážená vozidla. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Ústí nad Labem nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí precisně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nebraly v potaz, že byl znevýhodněn oproti jiným osobám postupem celních orgánů, které u něj prováděly kontrolu pravidelně bez jakéhokoliv odůvodnění, čímž překročily jim zákonem svěřené kompetence. Ústavní soud na tomto místě odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve kterém se konstatuje, že celní orgány jsou oprávněny následně ověřovat důkazy původu nejen v případě opodstatněných pochybností ve vztahu k předloženým dokumentům, ale i namátkově v jakémkoliv jiném případě. Postup při ověřování důkazů původu je upraven v Dohodě o přidružení, a je tak pro tuzemské celní orgány závazný v souladu s čl. 10 Ústavy. Podle čl. 32 Protokolu č. 4 v rámci následného ověřování důkazů původu mohou celní orgány dovozního státu pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu původu propuštěného zboží. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu. České celní orgány tedy nejen, že neměly důvod samy ověřovat původ osobních vozidel podle tuzemské právní úpravy, ale ani nemohly, když uvedený závazný postup vycházel z mezinárodní smlouvy.
Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu včetně citovaných pro Českou republiku závazných norem mezinárodního práva a odkazů na judikaturu Evropského soudního dvora.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy vyhodnotily jako nedůvodnou jeho námitku, že postverifikační řízení je vyloučeno ze soudního přezkumu, Ústavní soud je nucen konstatovat, že ani této námitce stěžovatele nelze přisvědčit. Jak totiž vyložil stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí již Nejvyšší správní soud, podle ustanovení §320 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon") platí pro řízení před celními orgány, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, právní předpisy uvedené v tomto ustanovení. Pro celní řízení tedy platí nejen předpisy uvedené v citovaném ustanovení, ale i předpisy jiné, včetně mezinárodních smluv. Takovou mezinárodní smlouvou je Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, která byla publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 7/1995 Sb. V čl. 35 Dohody o přidružení se odkazuje na Protokol č. 4 k této Dohodě, který stanoví pravidla o původu zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda. Postupem předpokládaným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení se určí, jakého původu dovážené zboží je a zda má původ v některém členském státě Společenství na straně jedné anebo v České republice či třetím státě na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto pravidel je pak určení státu, jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží. Dvojí posouzení na základě souběžné kompetence by totiž mohlo vést, při vědomí složitosti pravidel pro určování původu, k odlišným závěrům. V této souvislosti Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí zdůraznil, že Protokol č. 4 je založen na systému správní spolupráce, která spočívá jednak v rozdělení úkolů, a jednak ve vzájemné důvěře mezi státem vývozu a státem dovozu.
Podle čl. 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu České republiky, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Rovněž §96 zákona o správě daní a poplatků stanoví, že jeho ustanovení se použije, pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná, neobsahuje odlišnou úpravu. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nemá shora uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť soudy při svém rozhodování postupovaly ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí pak řádně a srozumitelně odůvodnily. V otázce hodnocení důkazů provedených v řízení před obecnými soudy zaujímá Ústavní soud neměnné stanovisko, jehož obsahem je respektování nezávislosti soudního rozhodování. Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. nepřehodnocuje důkazy provedené v pravomocně skončeném řízení, a to ani v případě, že se způsobem tohoto hodnocení se Ústavní soud neztotožňuje. Výjimkou by byly toliko případy, v nichž by obecné soudy v dané věci postupovaly svévolně, tj. že jejich závěry by byly zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že by významným způsobem porušily procesní principy obsažené v ústavním pořádku České republiky. Žádné z výše uvedených pochybení, které by zakládalo protiústavnost napadených rozhodnutí, však v dané věci zjištěno nebylo. Pouhý nesouhlas stěžovatele s napadeným rozhodnutím či textem mezinárodní smlouvy pak nemůže sám o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
František Duchoň
předseda senátu