ECLI:CZ:US:2009:1.US.1742.07.1
sp. zn. I. ÚS 1742/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatele T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, IČ 64949681, zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Vinohradská 30, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, čj. 7 Ca 140/2007-73, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, IČ 60193336, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 1/193, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výroku I. v záhlaví označeného usnesení, jímž Městský soud v Praze přiznal odkladný účinek žalobě, kterou se vedlejší účastník domáhal zrušení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 12. 2003, čj. 27865/2003-603/IV (ve výroku pod bodem II. soud řízení přerušil až do rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zák. č. 131/2002 Sb., jemuž věc zároveň předložil). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a násl. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje v tom, že Městský soud v Praze přiznal žalobě odkladný účinek, přestože dospěl k závěru o své věcné nepříslušnosti; v takové situaci pak mohl činit pouze rozhodnutí, která bezprostředně souvisejí s jeho zjištěním, že není věcně příslušným. Usnesení o přiznání odkladného účinku za takové rozhodnutí považovat nelze, neboť výrazně zasahuje do hmotněprávních poměrů účastníků a osob zúčastněných na řízení; nelze je proto považovat ani za procesní usnesení, a od meritorního rozhodnutí jej odlišuje pouze jeho dočasnost. S ohledem na tyto závažné důsledky neměl soud o odkladném účinku vůbec rozhodovat. Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje v prvé řadě extrémním rozporu právního závěru městského soudu o vzniku nenahraditelné újmy se zjištěným skutkovým stavem: závěr o nenahraditelné újmě má žalobce prokázat, avšak městský soud namísto toho vyšel z nepodložených tvrzení vedlejšího účastníka, a to i přes celou řadu argumentů stěžovatele, z nichž vyplývalo, že nenahraditelná újma nemohla nastat (na což stěžovatel usuzuje v ústavní stížnosti i z dalších skutečností, např. ze zjištění učiněných v exekuci, z mediálních zpráv nebo z prohlášení tiskového mluvčího vedlejšího účastníka; doplnění těchto skutečností uvádí stěžovatel v podání ze dne 9. 11. 2007). Porušení principů spravedlivého procesu spočívá rovněž v nedostatečném odůvodnění usnesení v části týkající se vzniku nenahraditelné újmy a též v nevypořádání se s argumenty stěžovatele. Konečně stěžovatel dovozuje, že hrozí reálné riziko marného uplynutí promlčecí doby pro uplatnění jeho pohledávky (za předpokladu, že by vedlejší účastník uspěl s návrhem na zastavení exekuce). Městský soud v Praze nevyhověl ani návrhu stěžovatele na zrušení usnesení o přiznání odkladného účinku, neboť k takovému návrhu nemá osoba zúčastněná na řízení aktivní legitimaci. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení výroku I. napadeného usnesení a odložení jeho vykonatelnosti podle §79 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V doplnění ústavní stížnosti potom poukázal na naléhavost věci, plynoucí z výše pohledávky, z možnosti jejího promlčení a z povahy napadeného usnesení.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí předběžné a procesní povahy: rozhodnutí o odkladném účinku může být v dalším průběhu řízení zrušeno a jeho účinky v každém případě zaniknou nejpozději skončením řízení. K námitce porušení zákonného soudce vedlejší účastník poukázal na to, že tvrzený zásah bude vždy odstraněn rozhodnutím zvláštního senátu: dospěje-li zvláštní senát k závěru, že Městský soud v Praze je věcně příslušný, bude namítaný nedostatek věcné příslušnosti zjevně neopodstatněný; neshledá-li věcnou příslušnost Městského soudu v Praze, předmět ústavní stížnosti odpadne. Vedlejší účastník nesouhlasí ani se závěrem, podlě něhož soud pochybující o své věcné příslušnosti nemůže rozhodnout o odkladném účinku; soud nepochybně nemůže rozhodnout ve věci samé, může však provádět neodkladné procesní úkony, mezi něž rozhodnutí o odkladném účinku patří (bylo by neudržitelné a v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud by v případě kompetenčního sporu nebylo možno přiznat odkladný účinek žalobě). Odklad vykonatelnosti navíc vyslovil v předchozím řízení i Obvodní soud pro Prahu 3. Ohledně porušení principů spravedlivého procesu má vedlejší účastník za to, že jím tvrzené skutečnosti, jež jsou předpokladem přiznání odkladného účinku, byly dostatečně osvědčeny a soud, pokud takové osvědčení považoval za dostatečné, nebyl povinen vyžádat si další podklady. S argumenty stěžovatele se soud v odůvodnění svého usnesení vypořádal; navíc podle §55 odst. 4 s. ř. s. takové usnesení nemusí obsahovat odůvodnění vůbec. Nedůvodná je rovněž argumentace následně nastalými skutečnostmi, neboť ty soud nemohl brát při svém rozhodování v úvahu. Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je nepřípustný, neboť usnesením o přiznání odkladného účinku se nikomu neukládá vykonatelná povinnost. Krom toho promlčení nároku nehrozí, neboť promlčecí doba činí dle §110 odst. 1 občanského zákoníku deset let.
Stěžovatel v replice nesouhlasil s právním názorem vedlejšího účastníka o nepřípustnosti ústavní stížnosti. Krom argumentů, které již uvedl v ústavní stížnosti, v replice především konstatoval, že rozhodnutí městského soudu stěžovateli odnímá pravomocně přiznaný hmotněprávní nárok na zaplacení pohledávky vůči vedlejšímu účastníku; na tom nic nemění ani dočasný charakter tohoto rozhodnutí a možnost jeho zrušení. Na jiném místě stěžovatel spatřuje zásah do právní sféry ve zmaření nebo přinejmenším odložení uspokojení jeho hmotněprávního nároku vůči vedlejšímu účastníku, a tím i zmaření jeho legitimního očekávání, že jeho nárok bude v přiměřené době splněn (na nerespektování přiměřené lhůty stěžovatel dále v replice poukazuje), resp. v zásahu do práva vlastnit majetek. Jiný právní nástroj, který by stěžovateli umožnil odvrátit dopad přiznání odkladného účinku do jeho právní sféry, než ústavní stížnost, nemá stěžovatel k dispozici (i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ohledně účinného vnitrostátního prostředku nápravy). Obšírný rozbor přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel zdůvodňuje mj. tím, že "v rozhodovací činnosti českého Ústavního soudu lze vysledovat dle přesvědčení stěžovatele velmi nežádoucí tendenci, kdy Ústavní soud uplatňuje při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti přepjatý formalismus a došlé návrhy nezřídka odmítá, místo toho, aby o nich meritorně rozhodoval". Stěžovatel poukazuje rovněž na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť předmět řízení výrazně přesahuje jeho vlastní zájmy. V dalších částech repliky se potom stěžovatel vypořádává s jednotlivými argumenty vedlejšího účastníka.
V přípise ze dne 13. 2. 2009 stěžovatel poukázal na rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 5. 11. 2008, čj. 21/2007-107, jímž tento senát zamítl návrh stěžovatele na vyslovení nicotnosti napadeného usnesení o přiznání odkladného účinku. Rozhodnutí zvláštního senátu považuje stěžovatel za překvapivé a dospívá k závěru, že zvláštní senát "jako ochránce zákonnosti a ústavnosti v tomto případě zcela selhal". Ústavní soud je tak skutečně posledním orgánem, který může napadené rozhodnutí zrušit (jeho zrušení samotným Městským soudem se ukázala jako zcela neprůchodná).
II.
Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2007, čj. 7 Ca 140/2007-73, ve výroku pod bodem I. přiznal žalobě odkladný účinek a ve výroku pod bodem II. řízení přerušil do doby rozhodnutí zvláštního senátu, jemuž věc zároveň předložil. V odůvodnění nejprve poukázal na to, že sice je přesvědčen o nedostatku své věcné příslušnosti (a proto podává návrh zvláštnímu senátu - pozn. Ústavního soudu: řízení o žalobě podle části páté o. s. ř. předtím civilní soud zastavil s tím, že věc má být projednána v režimu správního soudnictví), avšak řízení i nadále probíhá, a proto o odkladném účinku lze rozhodnout. Městský soud souhlasil se stěžovatelem, že z hlediska hospodářských výsledků vedlejšího účastníka je zaplacení částky možné a že by to nevedlo k jeho ekonomické likvidaci (nezaplacení této částky však neznamená ani ekonomickou likvidaci pro stěžovatele). Možnost vzniku nenahraditelné újmy však shledal v případném snížení hotovostních toků u vedlejšího účastníka, a tím i v omezení jeho ekonomické činnosti a postavení na trhu v budoucnu. Stěžovatel, jemuž pravomocné správní rozhodnutí zaplacení uvedené částky přiznává, nebude ve svých hospodářských výsledcích tím, že mu nebude částka hned vyplacena, ekonomicky významně postižen. Tímto rozhodnutím se však nijak nepředvídá konečné rozhodnutí ve věci. Přiznání odkladného účinku se tak nedotkne nepřiměřeným způsobem práv třetích osob a není ani v rozporu s veřejným zájmem.
Pro úplnost nutno dodat, že zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb. usnesením ze dne 5. 11. 2008, čj. Konf 21/2007-107, rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci žaloby proti rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. prosince 2003, čj. 27865/2003-603/IV, o zaplacení cen za propojení telekomunikačních sítí, je soud ve správním soudnictví (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. zamítl návrh na vyslovení nicotnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, čj. 7 Ca 140/2007-73, pokud jím byl podané žalobě přiznán odkladný účinek.
III.
Ústavní soud se k povaze rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě vyjádřil v celé řadě usnesení (např. I. ÚS 2636/07, II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07 nebo III. ÚS 2263/08). Závěry vyjádřené v těchto rozhodnutích představují stabilní judikaturu, jíž se Ústavní soud řídil i v souzené věci. V souladu s uvedenými rozhodnutími lze tedy konstatovat následující:
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost se totiž vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Nejde přitom o přepjatý formalismus při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti, jak se domnívá stěžovatel, ale o výraz subsidiárního postavení ústavní stížnosti v systému prostředků sloužících k ochraně základních práv a svobod (viz i čl. 4 Ústavy) a o nenarušování plynulého průběhu řízení tím, že bude napadáno každé dílčí procesní rozhodnutí vydané v jeho průběhu.
K povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 665/06 tak, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. §73 odst. 3, 4 s. ř. s.)", a proto se nejedná o rozhodnutí, "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí". Z toho Ústavní soud dovodil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná". Posuzovaná ústavní stížnost "tedy v podstatě brojí ... proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení III. ÚS 119/98, Sb.n.u.ÚS, sv. 12, str. 489)". Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou s tím, že nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.
Je nepochybné, že v projednávané věci ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé, ale proti rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jedná se toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, jehož účel a smysl je jen procesní. Vzhledem k tomu, a vzhledem k jeho dočasnosti, se nejedná o konečné rozhodnutí, jež je již procesními prostředky nenapravitelné a může jím dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka. Z tohoto hlediska jsou nedůvodné i argumenty obsažené v ústavní stížnosti, podle nichž rozhodnutí o přiznání odkladného účinku odnímá žalobci jeho hmotněprávní nárok, případně maří legitimní očekávání, že bude v přiměřené době uspokojen. Přiznáním odkladného účinku se nijak nepředjímá rozhodnutí ve věci samé, takže o odnětí nároku již jenom z tohoto důvodu nemůže být ani řeči; dochází pouze k tomu, že je oddálena možnost jeho uspokojení, avšak argumentaci stěžovatele o legitimním očekávání nelze přijmout, neboť by vlastně znamenala, že soud by nemohl odkladný účinek žalobě přiznat nikdy.
Ústavní soud se neztotožnil se stěžovatelem ani v tom, že by byly splněny podmínky pro postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, jež podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele [podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 193/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 19, str. 159 a násl.). Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje také v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 16/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 1, str. 325, a nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 58, str. 151 a násl.), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 38/95, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 322/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 127, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 467/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 31, str. 221 a násl.).
O žádný z těchto případů v souzené věci nejde. Samo ustanovení §73 s. ř. s. za protiústavní považovat nelze, neboť se v něm správně zohledňují nejen zájmy žalobce, ale i zájmy třetích osob (a tedy i osob zúčastněných na řízení) a zájem veřejný. Přesah vlastních zájmů stěžovatele se u tohoto institutu shledává jenom velmi těžce, neboť rozhodnutí o přiznání či nepřiznání odkladného účinku je vždy především výsledkem posouzení konkrétních skutkových okolností, jež jsou jedinečné pro danou věc a jenom obtížně mohou být zobecněny.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poněvadž návrh stěžovatelky byl shledán nepřípustným, nebyl dán důvod pro rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, o odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. března 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj