ECLI:CZ:US:2009:1.US.1817.09.1
sp. zn. I. ÚS 1817/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Antonínem Dejmkem, advokátem se sídlem Denisovo nábřeží 6, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2009, č. j. 23 Cdo 5130/2008-228, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, č. j. 39 Co 456/2007-205, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2007, č. j. 43 C 101/2003-176, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Okresního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozsudků Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně"). Výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a výrokem II. bylo dovolání ve zbývající části odmítnuto. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, garantované čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; právo na rovnost účastníků řízení, garantované čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; a právo na ochranu před neoprávněným ukládáním povinností, garantované čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž se domáhal vydání plnění poskytnutého na základě právního důvodu, který odpadl, tj. vrácení části akontace a "přeplatků" na splacení předčasně zaniklého leasingu ve výši 84 007,- Kč s příslušenstvím. Žalovaný GE Money Auto, a.s., IČ 60112743, Praha 4, Vyskočilova 1422/1a v řízení vzájemným návrhem uplatňoval proti stěžovateli své tvrzené pohledávky.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti stěžovatele i z vyžádaného soudního spisu, výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky ve výši 84 007,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % z částky 486,- Kč pro období od 15. 12. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % z částky 8 000,- Kč pro období od 11. 2. 2002 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % z částky 8 000,- Kč pro období od 11. 3. 2002 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 4 % z částky 67 521,- Kč pro období od 24. 11. 2002 do zaplacení. Výrokem II. tohoto rozsudku bylo zastaveno řízení o vzájemném návrhu co do částky 4 428,28- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % pro období od 30. 7. 2002 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 4 % z částky 30 186,50- Kč pro období od 30. 7. 2002 do zaplacení. Výrokem III. tohoto rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalovanému částku ve výši 2 218,80- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % od 30. 7. 2002 do zaplacení. Rozsudkem odvolacího soudu byl výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 84 007,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % pro období od 11. 3. 2002 do zaplacení potvrzen a ve zbytku zrušen, kdy odvolací soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Ve výroku III. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se ohledně částky 1 000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % pro období od 30. 7. 2002 do zaplacení žaloba zamítá, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 84 007,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % pro období od 11. 3. 2002 do zaplacení, zamítnuto, a ve zbývajícím rozsahu odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že proti jeho nespornému nároku žalovaný vzájemným návrhem uplatnil pohledávku z titulu "vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy", přičemž tuto pohledávku měl žalovaný prokazovat listinou nazvanou "kalkulace pro předčasné ukončení leasingové smlouvy č. 90713596 z důvodu pojistného plnění", kterou si měl sám vypracovat. V této souvislosti měl stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně namítat, že vypořádání předčasně zaniklé smlouvy není právním titulem pohledávky, neboť konkrétní práva a nároky v případě předčasného zániku smlouvy mohou dle stěžovatele vzniknout pouze z titulů náhrady škody, bezdůvodného obohacení apod. Takové nároky dle stěžovatele nebyly v průběhu řízení dle stěžovatele prokázány, pouze nedostatečně tvrzeny listinou žalovaného nazvanou jako "kalkulace pro předčasné ukončení leasingové smlouvy", kterou soudu měly nesprávně a nedůvodně považovat za důkaz tvrzeného nároku žalovaného. Tímto postupem obecných soudů mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele, zejména práva na rovnost účastníků řízení, právo na projednání věci nestranným soudem a právo dle čl. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se domnívá, že jestliže dospěje obecný soud "na podkladě pouhého (navíc nedostatečného) skutkového tvrzení jednoho z účastníků ke skutkovému závěru o existenci, výši a splatnosti pohledávky (navíc za situace, kdy jde o spornou otázku), popř. dospěje-li soud k takovému skutkovému závěru na základě důkazu, který si tento účastník vyhotovil sám", jedná se o nepřezkoumatelný a do jisté míry také svévolný postup soudu, neboť "soudy nezjišťovaly skutkový stav věci na základě provedených důkazů a na základě volného hodnocení důkazů, ale na základě vlastních úvah či domněnek."
V bodě 3 ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v řízení před obecnými soudy opakovaně namítal, že soudy "nenahlíží na leasingovou smlouvu jako na smlouvu spotřebitelskou, popř. jako na smlouvu, jejímž účastníkem je i nepodnikatel (spotřebitel), a tedy že zcela nedůvodně (a bez řádného zdůvodnění rozsudku) neaplikují na práva stěžovatele ustanovení §262 odst. 4 obchodního zákoníku." Stěžovatel měl v řízení prokázat, že dopravní nehodu, resp. škodu na majetku leasingové společnosti nezpůsobil, přičemž o této skutečnosti měla být žalovaná leasingová společnost včas vyrozuměna. Žalovaná leasingová společnost dle stěžovatele neuplatnila své nároky u odpovědné třetí osoby a čerpala pojistné plnění z havarijního pojištění vlastního vozidla, u něhož byla sjednána spoluúčast na škodě. Obecné soudy pak dle stěžovatele neměly respektovat ustanovení §262 odst. 4 obchodního zákoníku a posuzovat odpovědnost stěžovatele dle občanského zákoníku, nýbrž přisvědčily argumentaci žalovaného, že stěžovatel nese "de facto absolutní objektivní odpovědnost za škodu na majetku leasingové společnosti." Obecné soudy měly dále opomenout skutečnost, že žalovaná leasingová společnost "svým jednáním zčásti způsobila škodu sama, např. tím, že neuplatnila nárok z povinného ručení, u něhož není dána spoluúčast na škodě." I v tomto bodě se stěžovatel domnívá, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho práva garantovaného čl. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť mu měly být uloženy povinnosti, které nemají oporu v zákonech.
Stěžovatel dále (v bodě 4) vytýká postupu obecných soudů skutečnost, že se nezabývaly jeho námitkami, že "leasingová smlouva umožňuje žalované leasingové společnosti jednostranně ukládat druhé straně povinnost uhradit nedoloženou a do jisté míry neurčitou pohledávku v de facto libovolné výši, aniž by měla druhá smluvní strana právo či možnost takový postup leasingové společnosti sporovat či jej přezkoumávat, nebo aniž by leasingová společnost byla povinna skutečnou výši pohledávek druhé smluvní straně prokazovat." Obecné soudy tak měly legalizovat takový postup žalované leasingové společnosti. Dle stěžovatele se jedná o ústavně nekonformní stav, neboť jej dostává do zcela zjevně nerovného postavení vůči leasingové společnosti. Tento závěr má být zřejmý zejména ze skutečnosti, že obecné soudy nepřihlédly ke vznesenému a znaleckým posudkem a zprávou pojišťovny podpořenému tvrzení stěžovatele, že žalovaná leasingová společnost v rámci "vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy" měla neoprávněně snížit aktiva na straně stěžovatele a neoprávněně navýšit aktiva svá. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že žalovanému vznikla proti pojišťovně z pojistného plnění pohledávka ve výši 161 900,- Kč, avšak žalovaný zcela nedůvodně a "bez konzultace se stěžovatelem" měl přistoupit na návrh pojišťovny, která mu vyplatila částku 97 285,- Kč, a zbylé částky se vzdát. Rozdíl ve výši
65 615,- Kč pak žalovaný (v rámci vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy) měl zahrnout na stranu pasiv stěžovatele. Soudy však dle stěžovatele měly přisvědčit argumentaci žalovaného, že "bylo věcí stěžovatele domáhat se uvedeného rozdílu v pojistném plnění proti pojišťovně." Stěžovatel však dle svých tvrzení byl v uvedené době hospitalizován a neměl možnost do jednání s pojišťovnou jakkoliv zasáhnout. Navíc nemohl uplatnit proti pojišťovně žádné nároky, neboť se jich žalovaná leasingová společnost jako pojištěný vzdala. Leasingová společnost navíc uplatnila nároky z havarijního pojištění (s 20% spoluúčastí na škodě), přičemž měla být prokazatelně včas informována o tom, kdo způsobil uvedenou škodu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly jeho argumentací o namítané absolutní neplatnosti části leasingové smlouvy, která upravuje způsob vypořádání stran pro případ předčasného zániku leasingové smlouvy z důvodu dopravní nehody. Leasingová smlouva sjednávající způsob vypořádání leasingové smlouvy pro případ předčasného ukončení smluvního vztahu a upravující zejména nároky na náhradu škody má být v rozporu s kogentními normami, neboť umožňuje, aby se "leasingový uživatel-nepodnikatel dopředu vzdal svých práv na náhradu škody."
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, jsou následující:
Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
Z předložených rozsudků obecných soudů a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 24. 9. 2002 domáhal zaplacení částky 16 486,- Kč s příslušenstvím po žalované leasingové společnosti, a to z titulu bezdůvodného obohacení, neboť dle stěžovatele docházelo k plnění splátek i po zániku předmětu leasingu, a to po dopravní nehodě dne 23. 12. 2001. Dne 14. 2 2003 byla žaloba stěžovatele rozšířena na celkovou částku 84 007,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná společnost se na úkor stěžovatele měla bezdůvodně obohatit tím, že přijala a nevrátila plnění přijatá bez právního důvodu. Žalovaná společnost uvedenou částku, resp. nárok neuznala, přičemž poukazovala na skutečnost, že smlouva byla uzavřena jako nepojmenovaná a práva a povinnosti z ní se řídí smluvním ujednáním mezi účastníky, kdy mělo být současně dohodnuto, že riziko případného zničení či odcizení vozidla nese leasingový uživatel. Leasingová smlouva byla žalovaným (mimořádně) ukončena k datu 1. 6. 2002. Žalovaný dne 22. 4. 2003 vzájemným návrhem uplatnil částku ve výši 36 833,67- Kč s příslušenstvím. Dne 23. 10. 2003 soud prvního stupně žalobě vyhověl, odvolací soud však uvedený rozsudek zrušil z důvodu, že soud prvního stupně převzal argumentaci stěžovatele a nepřihlédl k námitkám žalovaného. Dne 26. 4. 2005 soud prvního stupně žalobě stěžovatele opět vyhověl, avšak rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 5. 4. 2006, č. j. 39 Co 449/2005-130 byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Dle názoru odvolacího soudu se jednalo o nepojmenovanou smlouvu, přičemž ve sporu je nutno vycházet ze sjednaných všeobecných obchodních podmínek. Po podrobném dokazování a s ohledem na sjednané smluvní podmínky byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2007, č. j. 43 C 101/2003-176 zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky ve výši 84 007,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % z částky 486,- Kč pro období od 15. 12. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % z částky 8 000,- Kč pro období od 11. 2. 2002 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % z částky 8 000,- Kč pro období od 11. 3. 2002 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 4 % z částky 67 521,- Kč pro období od 24. 11. 2002 do zaplacení. Výrokem II. tohoto rozsudku bylo zastaveno řízení o vzájemném návrhu co do částky 4 428,28- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % pro období od 30. 7. 2002 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 4 % z částky 30 186,50- Kč pro období od 30. 7. 2002 do zaplacení. Výrokem III. tohoto rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalovanému částku ve výši 2 218,80- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % od 30. 7. 2002 do zaplacení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze. V odvolání stěžovatel poukazuje na skutečnost, že žalovaný v průběhu řízení neprokazoval ani jinak nepodporoval svá skutková tvrzení. Dále nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, že postup žalovaného vůči pojišťovně byl v souladu se zákonem a smlouvou. Vytýkal zejména skutečnost, že pojišťovna výsledek likvidace sdělila jen žalovanému, který se vzdal vůči pojišťovně dalších nároků. Stejně tak se stěžovatel domníval, že nebyl žalovaným zmocněn, aby jej zastupoval při jednání s pojišťovnou. Odkaz na smluvní podmínky dle stěžovatele není plnou mocí. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, a tak jeho rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, č. j. 39 Co 456/2007-205, byl výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 84 007,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % pro období od 11. 3. 2002 do zaplacení potvrzen a ve zbytku zrušen, kdy odvolací soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Ve výroku III. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se ohledně částky 1 000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % pro období od 30. 7. 2002 do zaplacení žaloba zamítá, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzen.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. V podaném dovolání poukázal zejména na skutečnost, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací nesprávně posoudily platnost ujednání v obchodních podmínkách, které jsou součástí leasingové smlouvy, neboť se v nich stěžovatel (jako spotřebitel) předem vzdává svých práv z titulu náhrady škody, vzdává se možnosti uplatnit námitky a zavazuje se k úhradě škody, kterou nemohl při uzavírání škody předpokládat. Soudy měly tato ujednání posoudit jako neplatné pro rozpor se zákonem. Stěžovatel dále uváděl, že dle jeho názoru mohla být titulem k uplatnění konkrétních práv a nároků jen dohoda o vypořádání po zániku leasingové smlouvy (která však uzavřena nebyla), nikoliv samotné ujednání v obchodních podmínkách. Dále uvedl, že jako spotřebitel neměl právo ovlivnit a kontrolovat správnost vypořádání, které provedla leasingová společnost. Stěžovatel se dále domníval, že nárok na náhradu škody měl být žalovaným uplatněn vůči třetí osobě, která zavinila dopravní nehodu, neboť stěžovatel jak dopravní nehodu, tak ani zničení vozu nezavinil. Nejvyšší soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele, své rozhodnutí řádně odůvodnil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2009, č. j. 23 Cdo 5130/2008-228, bylo dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 84 007,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % pro období od 11. 3. 2002 do zaplacení, zamítnuto, a ve zbývajícím rozsahu odmítnuto.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
K právu na ochranu proti neoprávněnému ukládání povinností garantovanému čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud uvádí, že jeho smyslem je zajistit, aby povinnosti (zejména ze strany správních orgánů, ale i jiných subjektů) byly subjektům ukládány pouze v souladu se zákonem a v jeho mezích. Skutečnost, že stěžovateli vznikají povinnosti na základě platně uzavřené soukromoprávní smlouvy, tak není v rozporu s uvedeným ustanovením Listiny základních práv a svobod.
Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se jak soud prvního stupně, tak i odvolací a Nejvyšší soud v rámci řízení věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť v dané věci k porušení tohoto práva zjevně nedošlo. K čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zaručujícímu rovnost účastníků, Ústavní soud uvádí, že zásada rovnosti účastníků řízení se týká jejich procesního postavení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu (srov. nález IV. ÚS 140/02).
Jestliže odvolací soud a soud prvního stupně nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volného uvážení obecných soudů, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2009
František Duchoň
předseda senátu