ECLI:CZ:US:2009:1.US.1880.09.1
sp. zn. I. ÚS 1880/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. B., zastoupené JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem Sokolovská 24/37, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. 8 Tdo 268/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. 1 To 9/2008 byl podle ust. §258 odst. 1 písm. b), c), d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. ř."), v celém rozsahu zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 4 T 4/2005 a nově byla stěžovatelka podle ust. §259 odst. 3 písm. a) a b) t. ř. v bodě I. obžaloby (č. l. 520) uznána vinnou ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle ust. §250a odst. 1 a 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. z."), za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle ust. §58 odst. 1 a ust. §59 odst. 1 t. z. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Pro skutek uvedený pod bodem II. obžaloby byla stěžovatelka rozsudkem vrchního soudu podle ust. §226 odst. b) t. ř. zproštěna obžaloby. Proti výše uvedenému rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle ust. §265i odst. 1 písm. e) t. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předestřela zcela totožnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení dovolacím. Stěžovatelka především setrvala na názoru, že její aktivita vůči pojišťovně byla zcela nulová, kdy veškerá jednání s pojišťovnou vedl její otec, správce nemovitosti. Stěžovatelka nemohla nikterak ovlivnit výši pojistného plnění, kdy tato částka byla určena, vypočtena, prověřena a kontrolována zaměstnanci pojišťovny bez její jakékoli součinnosti, a to aniž by pojistné plnění fakticky obdržela. Došlo-li k nesprávnému výpočtu pojistného plnění, je nutno přičíst to k tíži pracovníků pojišťovny, nikoli stěžovatelce. Stěžovatelka dále protiústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že byla jako jediná obžalována pro výše uvedený skutek, aniž by byla zkoumána možnost organizátorství, návodu, pomoci či spolupachatelství i jiných osob, což stěžovatelka přičítá na vrub negativního veřejného mínění o její osobě. Stěžejním je pak argument stěžovatelky o nedostatku naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť v řízení před obecnými soudy nebyl dostatečně prokázán její úmysl, kdy z provedeného dokazování je možno učinit i odlišný závěr. Obecné soudy, dospěly-li k závěru o naplnění všech stránek trestného činu pojistného podvodu, nerespektovaly dle názoru stěžovatelky zásadu in dubio pro reo. Stěžovatelka uzavírá, že z provedeného dokazování nelze učinit jednoznačný závěr, že k pojistné události nedošlo. K tomu stěžovatelka uvedla, že "[n]elze přece s klidným svědomím konstatovat - nic nebylo. Co dokáže příroda, opakující se deště a event. vichřice v době podání této ústavní stížnosti nám předestírají denně média. Ne vždy na všech místech jsou následky stejné a vůbec nejsou předvídatelné" (str. 5 ústavní stížnosti).
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se například o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně, přičemž judikoval, že extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU str. 257, či sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU str. 95). V pozdějších nálezech označil Ústavní soud rozpor mezi skutkovými zjištěními a právem, které bylo na skutková zjištění zcela nepatřičně aplikováno, jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva. Jinak řečeno, situace, kdy obecný soud použije na určitý - jinak správně zjištěný - skutkový stav právní normu či souhrn právních norem, které ze své podstaty nejsou na daný případ aplikovatelné (na daný právní vztah nemohou i při zvážení možností jejich interpretace vůbec dopadat), zatíží své rozhodnutí protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces (např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
Obecné soudy dospěly po zevrubném dokazování k závěru, že k pojistné události vůbec nedošlo, což je dle názoru Ústavního soudu závěr logický a z pohledu provedeného dokazování ústavně aprobovatelný, neboť nevykazuje shora vymezenou svévoli. Potom je irelevantní, že stěžovatelka sama výši pojistného plnění (škody) neurčovala, když pro naplnění objektivní stránky trestného činu pojistného podvodu zcela postačuje, že pojistnou událost (která se ovšem nestala) pojišťovně nahlásila (ust. §250a odst. 1 a 4 písm. b) t. z.). Z tohoto důvodu nelze ani přisvědčit námitce, že stěžovatelce nebylo z pojistného plnění nic vyplaceno (sic!, sama stěžovatelka označila cizí účet, kam mají být peníze převedeny). Bez významu je i skutečnost, že pojistné plnění bylo ze strany zaměstnanců pojišťovny uznáno, neboť ti, dopustili-li se tímto jednáním v součinnosti se stěžovatelkou trestného činu, jsou za něj stejně jako stěžovatelka podle ust. §9 odst. 2 t. z. odpovědni tak, jako by jej spáchali sami. Stran případného organizátorství, pomoci, návodu či spolupachatelství je nutno souhlasit se stěžovatelkou, že tato alternativa měla být ze strany orgánů činných v trestním řízení zkoumána (přičemž ze spisu, zejm. z výpovědí Ing. Kasky je zřejmé, že je v současné době proti němu v souvislosti s činností likvidátora pojišťovny vedeno trestní řízení). Nicméně toto pochybení nemůže samo o sobě být důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, neboť nemá vliv na trestní odpovědnost stěžovatelky. Ústavní soud by porušil zásadu obžalovací, pokud by nepřípustně zasahoval do výlučné sféry státního zastupitelství (viz. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1990/09 ze dne 10. 8. 2009 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1540/09 ze dne 12. 8. 2009). Za ústavně nerelevantní je třeba považovat argumentaci stěžovatelky stran "rozmarů" počasí a veřejného mínění o její osobě. Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že byť s pojišťovnou jednal výhradně otec stěžovatelky, ta veškerou dokumentaci podepisovala (oznámení škodní události, seznam poškozených věcí, zápisy o škodě, ve kterých již výše plnění vyjádřená byla), v průběhu roku 2001 pravidelně jezdila kontrolovat průběh rekonstrukcí předmětných nemovitostí, znala jejich technický stav a byla si především vědoma kupní ceny nemovitostí, která byla výrazně nižší než uplatněné resp. vyplacené pojistné plnění.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti (které jsou zcela totožné, jako argumenty přednesené v řízení před obecnými soudy!) konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelky. Naopak, zvláště rozhodnutí vrchního soudu je pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí Nejvyššího soudu pak přesvědčivě, byť stručně, odpovídá na všechny námitky stěžovatelky. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2009
Vojen Güttler
předseda senátu