ECLI:CZ:US:2009:1.US.1896.09.1
sp. zn. I. ÚS 1896/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K. T., zastoupené Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 161/2170, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, čj. 3 Azs 68/2008 - 47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno její právo na poskytnutí azylu podle čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Tvrdí, že doba podání žádosti o mezinárodní ochranu nemůže nic měnit na její opodstatněnosti a její opožděnost nemůže odůvodnit vystavení žadatele nebezpečí perzekuce a smrti. V průběhu řízení o její žádosti byl nesprávně právně posouzen skutkový stav, správní orgány jednaly účelově s cílem její žádost zamítnout a vyhostit ji do Vietnamu. Nezabývaly se podstatou její žádosti a okolnostmi, které stěžovatelku k jejímu pozdnímu podání vedly. Nelegální pobyt stěžovatelky v České republice byl zneužíván k tomu, aby vykonávala, v podstatě zdarma, práci v tržnici, ze které se nemohla vzdálit. Dříve vypověděla, že se volně pohybovat mohla, protože měla strach omezení svého pobytu oznámit. Strádání, které stěžovatelce po návratu do Vietnamu hrozí, není jen charakteru ekonomického, ale i politického a sociálního. Splňuje tak podmínky §12 písm. b) a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o azylu"). Správní orgány ani soudy se nezabývaly její těžkou sociální situací, která jí brání v tom, aby z vlasti získala důkazy o své perzekuci. Navrhla, aby její ústavní stížnosti byl, podle §79 odst. 2 zákona o ústavním soudu, přiznán odkladný účinek.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, jako vietnamská státní příslušnice, podala dne 23. února 2007 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále "správní orgán"), ze dne 4. 3. 2007, čj. OAM-1-171/VL-07-11-2007, byla její žádost zamítnuta. Žalobu stěžovatelky Krajský soud v Ostravě dne 13. 6. 2008, rozsudkem čj. 61 Az 23/2007 - 17, zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud dne 19. 12. 2008, usnesením čj. 3 Azs 68/2008 - 47, pro nepřijatelnost odmítl.
III.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumenty v ústavní stížnosti uplatněnými, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka dovodila porušení svého práva na azyl z rozhodnutí, kterým správní orgán a obecné soudy zamítly její žádost. Argumentovala tím, že nezohlednily všechny relevantní skutkové okolnosti. Ústavní soud tedy zkoumal, zda napadeným rozhodnutím, respektive v řízení mu předcházejícím, k takovému zásahu do práva stěžovatelky došlo, což neshledal.
Ústavní soud připomíná, že právo azylu nelze považovat za právo nárokové. Ani Listina ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto. Rozhodnutí o neudělení azylu nemusí proto být nesouladné s čl. 43 Listiny.
Podle §16 odst. 1 písm. c) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel uvádí pouze ekonomické důvody. Podle písmena f) tohoto ustanovení se žádost zamítne také v případě, pokud žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12, nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a citovaného zákona. Konečně podle §16 odst. 2 zákona o azylu se žádost zamítne jako zjevně nedůvodná, je-li z postupu žadatele patrno, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, pokud žadatel neprokáže opak.
K námitce stěžovatelky, že obecné soudy nezjistily správně skutkový stav, je nutno poznamenat, že obecné soudy zjišťovaly skutkový stav v rozsahu, v jakém jej uplatnila v žalobě, resp. kasační stížnosti. Ve správním soudnictví se uplatňuje zásada dispoziční a koncentrační, v důsledku čehož správní soudy přihlíží pouze k tvrzením účastníky uplatněným (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 164/97).
Ani ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ani následně během pohovoru uskutečněného dne 4. 3. 2007, stěžovatelka neuvedla žádné z tvrzení, které uvedla v ústavní stížnosti, sdělila pouze důvody ekonomického charakteru. Pokud nyní uvádí nové argumenty o politické a sociální perzekuci ve své vlasti a tvrdí, že splňuje podmínky ustanovení §12 písm. b) a §14 zákona o azylu, nezbývá než poukázat na skutečnost, že tak činí až v ústavní stížnosti, tudíž k těmto tvrzením nelze bez dalšího při jejím projednání přihlížet (srov. obdobně nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, sp. zn. III. ÚS 161/01).
Ústavní soud dále shledal, že obecné soudy i správní orgán se ve svých rozhodnutích jednotlivými argumenty stěžovatelky detailně zabývaly, hodnotily jak souvislost její žádosti o udělení mezinárodní ochrany s předcházejícím rozhodnutím o správním vyhoštění, tak i otázku včasnosti jejího podání. Stěžovatelka v rámci dokazování netvrdila, a ani z něj jinak nevyplynulo, že byla ve své vlasti jakkoliv pronásledována a že její pobyt v České republice byl omezován, uvedla jen potíže ekonomického charakteru. Netvrdila ani neprokázala tak skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12, nebo že jí hrozí vážná újma podle §14a zákona o azylu. Svou žádost o udělení mezinárodní ochrany podala až poté, co jí bylo z důvodu nelegálního pobytu v České republice uloženo správní vyhoštění.
Závěru správního orgánu a obecných soudů, že stěžovatelka podala žádost o udělení mezinárodní ochrany z ekonomických důvodů, vedena snahou o legalizaci svého dalšího pobytu v České republice, a naplňuje tak podmínky pro zamítnutí takové žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu, nelze z ústavněprávního hlediska cokoli upřít. Je nesporné, že za dobu 11 let, které stěžovatelka v České republice pobývala, neprojevila vůli svůj pobyt dále legalizovat, aby se ekonomickému strádání ve své vlasti vyhnula.
K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud, s přihlédnutím k závěrům učiněným v meritu věci, neshledal důvod, a proto mu nevyhověl.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu