ECLI:CZ:US:2009:1.US.1942.09.1
sp. zn. I. ÚS 1942/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelke Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, Malá Skála, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 3 Ads 4/2009-44, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost podává z důvodu nesprávné aplikace a interpretace §74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, Českou správou sociálního zabezpečení i obecnými soudy. Jedná se o otázku srovnání důchodového věku podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení s důchodovým věkem v pojetí zákona č. 155/1995 Sb, o důchodovém pojištění. Stěžovatel se domnívá, že smyslem a účelem ustanovení §74 zákona č. 155/1995 Sb. je celkové zachování nabytých důchodových výhod vyplývajících z výkonu zaměstnání v I. pracovní kategorii důchodového zabezpečení podle dříve platných předpisů. Podle předpisů o důchodovém zabezpečení platných před 1. lednem 1995 existovala tzv. I.C pracovní kategorie v hornictví, ze které sice pracovníci odcházeli do starobního důchodu v 60 letech, avšak s výhodnějším výpočtem starobního důchodu. Smyslem zavedení této tzv. I.C pracovní kategorie v hornictví bylo, aby se pracovníkům, přecházejícím po deseti letech z provozních dělnických i technických funkcí 1. pracovní kategorie, na pozice středních a vyšších řídících pracovníků, zachovával výhodnější výpočet starobního důchodu ze zaměstnání tzv. I. C pracovní kategorie. Zákon č. 155/1995 Sb. však již ve vztahu k mužům, kteří dovršují věk potřebný pro nárok na starobní důchod v době jeho účinnosti, nevychází z jednotného důchodového věku 60 let, ale z tzv. klouzavého důchodového věku, kdy se podle data narození pojištěnce přidávají určité měsíce, které individuální důchodový věk zvyšují (viz §32 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.). Je tedy zřejmé, že nárok na starobní důchod ze zaměstnání tzv. I.C pracovní kategorie po odpracování nejméně 20 let v zaměstnání I. pracovní kategorie od 60 let veku (fixně) podle dříve platných předpisů o sociálním pojištění představuje výhodnější právní úpravu důchodového věku než úprava důchodového věku podle §28 a násl. zákona č. 155/1995 Sb. v závislosti na důchodovém věku pojištěnce, který dovršil věk 60 let po 31. prosinci 1995 (případ stěžovatele). Stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti odkazuje na na rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 5. 2002, v němž mu potvrdila (byť jen v odůvodnění tohoto rozhodnutí) nárok na starobní důchod ze zaměstnání tzv. I.C pracovní kategorie od 60 let, a navodila tak u něho pocit právní jistoty a pozitivního očekávání o možnosti budoucího odchodu do starobního důchodu v 60 letech. Stěžovatel tak soudí, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené procesní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a ve svém důsledku rovněž právo na zabezpečení ve stáří zaručené čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu Krajského soudu v Praze. sp. zn. 42 Cad 102/2008, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2008, č. j. 42 Cad 102/2008-28, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. 2. 2008, č. j. 441 025 124. Česká správa sociálního zabezpečení tímto rozhodnutím zamítla žádost stěžovatele o přiznání starobního důchodu pro nesplnění podmínek podle ust. §29 a §74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."). V odůvodnění rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení konstatovala, že stěžovateli nárok na starobní důchod nevznikl, protože nedosáhl důchodového věku, který v jeho případě činí 61 let a 6 měsíců. O starobní důchod s nárokem v 60 letech žalobce požádal z důvodu odpracování více jak 20 let v I.C kategorii, avšak zaměstnání v I.C kategorii nezakládá nárok na sníženou věkovou hranici ve smyslu ust. §74 zákona č. 155/1995 Sb., neboť dle dříve platného zákona č. 100/1988 Sb. pracujícím zařazeným v I.C kategorii vznikl nárok na starobní důchod až v 60 letech, což nebyla snížená věková hranice. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí vyšel z ust. §29 zákona č. 155/1995 Sb. a dále uvedl, že podle §32 odst. 1 písm. a) tohoto zákona důchodový věk u mužů činí 60 let. Krajský soud ocitoval §32 odst. 2 téhož zákona, který upravuje stanovení důchodového věku a dále poukázal na §74 uvedeného zákona, podle něhož nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996 po odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány do 31. prosince 2018. Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk. Podle krajského soudu žalobce odvozoval svůj nárok na starobní důchod od dosažení 60ti let věku z jediné věty, která je uvedena v odůvodnění rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 5. 2002. Tato informace však byla mylná a pokud byla obsažena i v rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 43 Cad 51/2003 a v rozsudku Nejvyššího správního soudu 3 Ads 83/2005, pak vždy šlo o citování odůvodnění rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 5. 2002 a nikoliv o právní závěr shora jmenovaných soudů. Odůvodnění rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 5. 2002 není právně závazné pro obsah napadeného rozhodnutí, z tohoto chybného vyjádření České správy sociálního zabezpečení nelze dovodit, že na jeho základě vznikl stěžovateli nárok na starobní důchod v 60ti letech. Krajský soud považoval za politováníhodné, že Česká správa sociálního zabezpečení takovou matoucí informaci stěžovateli sdělila, neboť případ stěžovatele se též dotýká právních jistot budoucího důchodce, který se spoléhal na informaci od vrcholného orgánu sociálního zabezpečení. V projednávané věci však z tohoto pochybení nebylo možno pro stěžovatele ničeho vytěžit. Krajský soud tak dospěl k závěru, že Česká správa sociálního zabezpečení postupovala správně, když zamítla žádost stěžovatele o starobní důchod s odůvodněním, že splní věkovou podmínku nároku na starobní důchod až dne 25. 4. 2006, kdy dovrší 61 let a 6 měsíců věku. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 3 Ads 4/2009-44, zamítnuta.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelky v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli vyložil, že jakkoliv byl stěžovatel zaměstnán v I. pracovní kategorii, doba nároku na starobní důchod byla podle předpisů platných před 1. lednem 1996 podmíněna dosažením věku 60 let a byla totožná s obecnou dobou nároku na starobní důchod podle §22 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1988 Sb.; nárok na snížení věkové hranice mu proto nevznikl. Ustanovení §74 zákona č. 155/1995 Sb. však ponechává zachované pouze nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996, neboť výslovně potvrzuje trvání časové účinnosti pro zachování snížené věkové hranice v případech uvedených v §21 zákona č. 100/1988 Sb. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případech, kdy nevznikl nárok na snížení věkové hranice, na nějž odkazuje §74 zákona č. 155/1995 Sb., je důchodový věk stanoven podle §32 citovaného zákona, jak se stalo i v projednávané věci stěžovatele a jak správně vyložila Česká správa sociálního zabezpečení i krajský soud.
Ústavní soud posoudil věc takto:
Podle §74 zák. č. 155/1995 Sb. platí, že nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996 po odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány do 31. prosince 2018, snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk. Citované ustanovení tedy zachovává nárok na snížení důchodového věku podle předpisů platných před 1. lednem 1996 v důsledku odpracování stanovené doby v I. pracovní kategorii (I. a II. kategorie funkcí), a to až do konce roku 2018, nikoli "celkové zachování nabytých důchodových výhod", jak se domnívá stěžovatel. Ústavní soud má tedy zato, že pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětné ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. nepředpokládá zachování nároku na snížení věkové hranice pro starobní důchod dosažením pouhého obecného, tj. nesníženého důchodového věku podle předpisů platných před 1. lednem 1996 (60 let), byť stěžovatel vykázal zaměstnání v I. C pracovní kategorii, nelze tomuto závěru z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Není zde naopak důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se všemi námitkami stěžovatele vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §74 zák. č. 155/1995 Sb. byly provedeny správním orgánem i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem, neboť ve svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Nejvyšší správní soud se taktéž řádně vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se nejednotné rozhodovací činnosti České správy sociálního zabezpečení a s námitkou vztahující se k principu předvídatelnosti rozhodnutí a pricipu oprávněného očekávání, v této souvislosti odkazuje Ústavní soud pro stručnost na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Pokud stěžovatel považuje výklad ustanovení §74 zák. č. 155/1995 Sb., podaný správním orgánem i obecnými soudy vůči své osobě za diskriminační, poukazuje Ústavní soud na svůj nález ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. 15/02, ve kterém se zabýval otázkou tzv. stavovské invalididity, tedy zvýhodněním hornických procesí. Ústavní soud se v citovaném nálezu také zabýval návrhem na zrušení §78 zákona o důchodovém pojištění, kterým přiznal zákonodárce skupině bývalých "stavovských" důchodců, kteří dosáhli ke dni 31. 12. 1995 věku alespoň o deset let nižšího, než je jejich důchodový věk, výhodu posuzování jejich nároků podle předpisů platných před účinností zákona o důchodovém pojištění a dospěl k závěru, že aktuální míra zákonného zvýhodnění poskytovaného toliko úzké skupině bývalých "stavovských" důchodců, která splňuje kritéria daná ustanovením §78 zákona o důchodovém pojištění, se nejeví jako nepřiměřená. Ústavní soud závěrem konstatoval, že je pouze věcí zákonodárce, zda určité skupině stanoví více výhod než jiné, pokud přitom nepostupuje libovolně. Za situace, kdy neshledal zvýhodnění jedné kategorie osob jako protiústavní, není Ústavní soud oprávněn zákonodárce zastoupit a jeho chybějící vůli ke zvýhodnění jiné kategorie rekonstituovat. V této souvislosti je na omezenou pravomoc Ústavního soudu, která je dána čl. 87 Ústavy a v jeho rámci zákonem o Ústavním soudu, třeba upozornit také v nyní projednávané věci a opětovně zdůraznit, že zákonodárná moc v České republice, prohlašující se za demokratických právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy), náleží Parlamentu (čl. 15 odst. 1 Ústavy), tedy nikoliv Ústavnímu soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
František Duchoň,
předseda senátu