ECLI:CZ:US:2009:1.US.1995.09.1
sp. zn. I. ÚS 1995/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Ostrava, Pobialova 10, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 9 To 341/2009, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2009, čj. 70 Nt 3599/2009 - 10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností M. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a usnesení Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně) pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaný ve spolupachatelství, podle §9 odst. 2 TrZ, a pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny, podle §176 odst. 1 TrZ. Skutek měl spáchat tím, že s dalšími obviněnými, v úmyslu způsobit českému státu škodu a sobě neoprávněný prospěch, prostřednictvím firem ATTACK R.D., Sped-Net, s. r. o., a Kobikson s. r. o. (firma zapsaná ve slovenském obchodním rejstříku), zprostředkovali fiktivní obchod s CD nosiči. Účelem této fiktivní transakce, spočívající v údajném vývozu CD nosičů do jiného členského státu EU (Slovenské republiky), bylo zkrácení daně z přidané hodnoty. Tak došlo k neoprávněnému snížení daňového základu pro výpočet DPH a následnému vyplacení odpočtu DPH ve výši přesahující pět miliónů korun.
Druhý trestný čin měl stěžovatel spáchat paděláním dokladů uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání (řidičský průkaz, občanský průkaz, žádost o výpis z rejstříku trestů s padělaným razítkem).
Usnesením ze dne 9. 7. 2009 odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Vazba byla započtena od 09.15 hod, dne 17. 6. 2009. Současně soud prvního stupně nepřijal stěžovatelem nabízený písemný slib ani nabídku peněžité záruky, jako opatření nahrazující vazbu [§73 odst. 1 písm. b) a §73a odst. 1, 2 písm. b) TrŘ].
Stěžovatel uvedl, že se shora uvedené trestné činnosti nedopustil. Napadená rozhodnutí nepovažuje za dostatečně odůvodněná. Zejména odvolací soud se nezabýval jeho námitkami a zcela formálně potvrdil závěry soudu prvního stupně. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 612/06 a sp. zn. I. ÚS 305/06. K vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) TrŘ uvedl, že se sice v místě trvalého bydliště nezdržuje, ale poštu si přebírá, dostavil se k podání vysvětlení. Sama hrozba vysokým trestem není dostatečným důvodem pro vzetí do vazby. K vazbě koluzní obecné soudy neuvedly žádné konkrétní skutečnosti, odůvodňující důvodnou obavu, že bude působit na spoluobviněného M. Č. nebo na jiné nevyslechnuté osoby. Rovněž vazbu předstižnou nepovažuje za odůvodněnou. Nedostatečně, resp. vůbec, není odůvodněno ani rozhodnutí o nepřijetí písemného slibu stěžovatele a peněžité záruky jako náhrada za vazbu.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vychází ze zásady subsidiarity. Staví se proto zdrženlivě k zásahům do probíhajícího trestního řízení, neboť v jeho dalším průběhu lze využít řady procesních prostředků k ochraně práv obviněného. Výjimku připouští pouze v případech, kdy je trestní stíhání spojeno s dalšími zásahy vysoké intenzity do základních práv a svobod. Vzetí do vazby patří právě mezi tyto případy.
Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Do tzv. vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal, neboť má za to, že obecné soudy při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby dostály požadavku na řádné a věci přiměřené odůvodnění.
Z napadených usnesení vyplývá, že při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby obecné soudy shledaly důvody vazby útěkové [§67 písm. a) TrŘ] ve skutečnosti, že se stěžovatel nezdržuje na adrese svého trvalého pobytu. Trestné činnosti se měl dopustit za situace, kdy byl za stejnou trestnou činnost, tj. za zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, podle §148 odst. 1, 4 TrZ, již odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn. V neposlední řadě obecné soudy poukázaly na fakt, že je stíhán pro úmyslný trestný čin s trestní sazbou od pěti do dvanácti let.
Podle přesvědčení Ústavního soudu, s ohledem na právní kvalifikaci skutku, je ústavně souladný i závěr obecných soudů o existenci reálné "hrozby vysokým trestem". Stěžovatel je totiž stíhán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin s trestní sazbou od pěti do dvanácti let, kdy již sama tato skutečnost, s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, N 48/33 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu 3, odůvodňuje vazbu útěkovou.
Pokud jde o vazbu předstižnou, ustanovení §67 písm. c) TrŘ předpokládá existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude (mj.) opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. O takovou konkrétní skutečnost jde vždy, jestliže obviněný svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v §67 písm. c) TrŘ. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 62/96).
V dané věci obecné soudy shledaly důvodnost vazebního důvodu, podle §67 písm. c) TrŘ, nejen v charakteru, rozsahu a povaze stíhané trestné činnosti, ale také ve skutečnosti, že stěžovatel byl za stejnou trestnou činnost (zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 TrZ) již odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Ani tato skutečnost mu tedy nezabránila v páchání stejné trestné činnosti. Z těchto skutečností vyplynula reálná obava z možného opakování trestné činnosti, pro niž je stěžovatel stíhán, odůvodňující vazbu předstižnou.
Existenci vazby koluzní obecné soudy odůvodnily tím, že řada osob, přicházejících v úvahu jako svědci, nebyla vyslechnuta, mj. M. Č. nebo R. K. Jméno R. K. mělo být v celé věci zneužito (zejm. prostřednictvím padělaného občanského průkazu, výpisu z rejstříku trestů, vizitek společnosti Kobikson spol. s r. o.), přičemž všechny tyto listinné důkazy byly nalezeny u stěžovatele. Současně soudy poukázaly na charakter trestné činnosti, tj. zejména na její promyšlenost, organizovanost, rozsah a míru účasti jednotlivých obviněných a z toho vyplývající důvodnou obavu, že stěžovatel by mohl dané osoby, zejména spoluobviněného M. Č., ovlivňovat a mařit tak objasňování závažných skutečností důležitých pro trestní stíhání. Nejedná se tedy o obecné, nekonkrétní skutečnosti či spekulace, jak tvrdil stěžovatel, ale o konkrétní fakta, na základě kterých obecné soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že u stěžovatele je dána reálná obava naplňující důvody vazby útěkové, koluzní i předstižné. S ohledem na koluzní vazbu nebyl přijat návrh na nahrazení vazby písemným slibem a peněžitou zárukou.
Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění označených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny, konkretizovány, řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny (§134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s §67 TrŘ). Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující vazební důvody podle §67 písm. a), b), c) TrŘ. Z uvedených faktů je zřejmý požadavek veřejného zájmu, ospravedlňující vzetí stěžovatele do vazby, který převážil nad jeho základním právem na osobní svobodu. Za dané situace nelze proto odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a), b), c) TrŘ, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny). Fakt, že stěžovatel nepřesvědčil svými argumenty orgány činné v trestním řízení o tom, že zde nejsou důvody pro jeho ponechání ve vazbě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
Rovněž je vhodné připomenout, že stěžovatel napadl prvotní rozhodnutí o vazbě, které je vždy do jisté míry obecnějším konstatováním důvodů vazby. Teprve následná rozhodnutí obecných soudů o případném pokračování vazby se budou opírat o konkrétnější zjištění, zejména zda se podezření o tom, že stěžovatel trestné činy spáchal, oslabuje či naopak trvá a zesiluje, jako podmínka sine qua non (trvání důvodného podezření) nezbytná při posuzování zákonnosti pokračující vazby. Obecné soudy budou muset vyhodnotit aktuální situaci stěžovatele a zvážit změny, které v průběhu času doznaly konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z následků předvídaných v §67 TrŘ při vzetí stěžovatele do vazby, jak vyplývá i ze stěžovatelem uváděného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 612/06. S ohledem na převážně preventivní funkci vazebních důvodů uvedených v §67 TrŘ nelze požadovat, a už vůbec ne na počátku trestního stíhání, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný v uvedeném ustanovení trestního řádu. Požadavek jistoty, bez důvodných pochybností, není ve většině případů reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný se chová tak, jak předpokládá toto ustanovení. V tomto směru nelze přehlédnout gramatický výklad §67 TrŘ, podle něhož obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava z následků předvídaných v citovaném ustanovení.
K tvrzení stěžovatele, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že odvolací soud se nezabýval jeho námitkami uvedenými ve stížnosti, je vhodné připomenout, že Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva zastávají stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (kupř. ve věci García Ruiz proti Španělsku), neboť všechna rozhodnutí obecných soudů, týkající se merita věci, na sebe obsahově navazují, jsou vzájemně provázána a tvoří jeden neoddělitelný celek. V dané věci se odvolací soud ztotožnil s rozhodovacími důvody soudu prvního stupně a v odůvodnění svého usnesení, které nevykazuje prvky libovůle, dostatečným, byť stručným způsobem rozvedl, proč považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za správné a proč neshledal námitky stěžovatele důvodnými.
Nepřípadnou je i námitka stěžovatele, že s ohledem na podle něho spekulativní a nekonkrétní tvrzení spoluobviněného M. Č. a nic neříkající nalezenou kopii údajně falešného občanského průkazu R. K. je zřejmé, že se stíhané trestné činnosti nedopustil.
V obecné rovině je vhodné připomenout, že důvodnost trestního stíhání, tj. odpověď na otázku, zda byl trestný čin spáchán a zda jej spáchal stěžovatel, je předmětem celého trestního řízení. Proto nelze chápat rozhodování o vazbě jako rozhodování o vině a trestu. Rozhodování o vazbě je vždy vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Nikoli tedy jistoty bez důvodných pochybností, za současného zjištění, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které je stěžovatel stíhán, byly spáchány, mají znaky stíhaných trestných činů, zda existuje důvodné podezření, že dané trestné činy spáchal právě stěžovatel, zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak, pokud to trestní řád umožňuje, a zda je zde důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v ustanovení §67 TrŘ. Nevyžaduje se tedy zcela nezvratná jistota o naplnění konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu. Z uvedeného vyplývá, že obecné soudy, v rámci rozhodování o vazbě, neřeší otázku viny a trestu. Proto nemohou hodnotit ve věci doposud opatřené a provedené důkazy jako soudy rozhodující o meritu věci nebo dokonce provádět dokazování zaměřené ke zjišťování viny a tím předjímat konečné rozhodnutí. Hodnotí ve věci doposud shromážděné důkazy pouze pro účely rozhodování o vazbě. Otázka viny a případného trestu je úkolem až dokazování v hlavním líčení. Vazba je zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení.
V projednávané věci obecné soudy dospěly, na základě spisového materiálu, k odůvodněnému závěru, že skutek, tak jak je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, byl spáchán a má znaky stíhaného trestného činu. S ohledem na podaná vysvětlení spoluobviněných M. Č. a A. J. a vzhledem k listinným důkazům, nalezeným u stěžovatele, je patrná i vyšší míra provázanosti a spojení mezi spáchaným trestným činem a osobou stěžovatele, tedy jsou zřejmé i důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal právě stěžovatel.
Obecné soudy se zabývaly i možností nahrazení vazby jiným opatřením, tj. stěžovatelem nabízeným písemným slibem a peněžitou zárukou. Aby však mohla být vazba nahrazena jiným opatřením, musí být současně splněny další podmínky, zejména musí být dán vazební důvod, u něhož trestní řád umožňuje dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. Nahradit takto vazbu lze pouze v případě, je-li dán důvod útěkové nebo předstižné vazby [§67 písm. a), c) TrŘ]. Koluzní vazbu, což je i případ stěžovatele, nelze jiným opatřením nahradit. Tento fakt vyplývá z citovaných ustanovení §73 a §73a TrŘ. Obecné soudy k návrhům stěžovatele nahradit vazbu jím nabízeným jiným opatřením zaujaly postoj zcela v souladu se zákonem, když konstatovaly, že v tomto případě, z důvodu koluzní vazby, je nahrazení vazby jiným opatřením vyloučeno. Proto neobstojí námitka stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv ve skutečnosti, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly možností nahradit vazbu jiným opatřením.
Ani poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 612/06 a sp. zn. I. ÚS 305/06 není namístě. Oba nálezy řeší problematiku pokračující vazby - zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu bez náležitého vypořádání se se všemi argumenty, které obviněný ve své žádosti uvedl (sp. zn. III. ÚS 612/06) a periodické rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě s absencí řádně odůvodněných úvah a zhodnocení podmínek podle §71 odst. 4 TrŘ, jako podmínky nutné k zákonnosti pokračující vazby (sp. zn. I. ÚS 305/06).
Současně je vhodné doplnit, že soud v projednávané věci, v souladu s obecným konstatováním uvedeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 305/06, dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům stěžovatele, když výslovně, přehledně a logicky vysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se stěžovatel bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a), b), c) TrŘ, za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení. Soud zároveň výslovně uvedl, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení.
V dané věci nebylo zjištěno porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu