ECLI:CZ:US:2009:1.US.1997.09.1
sp. zn. I. ÚS 1997/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, Symfonická 1496/9, Praha 5, proti výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2009, č.j. 12 C 1/2008-39 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2009, č.j. 25 Co 159/2009-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených usnesení (resp. jejich jednotlivých výroků). Opírá ji zejména o následující důvody:
Stěžovatel se vůči České republice (Ministerstvu spravedlnosti) žalobou domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 30.000,- Kč za průtahy v řízení a za další nesprávné postupy. Poté, co Obvodní soud pro Prahu 2 zahájil řízení, Ministerstvo spravedlnosti přiznalo stěžovateli dobrovolně částku 15.000,- Kč. S touto reakcí ministerstva byl stěžovatel spokojen a protože si byl a je vědom toho, že kritéria přiznání přiměřeného zadostiučinění jsou značně abstraktní - neboť nelze přesně stanovit výši přiměřeného zadostiučinění - navrhl soudu, aby řízení zastavil a přiznal mu náhradu nákladů řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením ze dne 23. 2. 2009, č. j. 12 C 1/2008-39 řízení zastavil, avšak náhradu nákladů řízení nikomu nepřiznal. Výrok o nákladech řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2009, č. j. 25 Co 159/2009-47, k odvolání stěžovatele potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že citovaným usnesením Městského soudu v Praze (a výrokem II Obvodního soudu pro Prahu 2) byla porušena jeho základní subjektivní práva (a svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zmiňovaná řízení, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky) se podle stěžovatele vymykají právu na spravedlivý proces, právu na soudní ochranu, právu na náhradu škody (tedy právu na náhradu nákladů právního zastoupení) a principu rovného zacházení; napadená rozhodnutí jsou totiž podle tvrzení stěžovatele v rozporu s ustálenou judikaturou městského soudu. Soudy při svém rozhodování nesprávně usoudily, že stěžovatelovým cílem při podání žaloby bylo vymoci z České republiky (Ministerstva spravedlnosti České republiky) částku 30.000,- Kč, což si rozmyslel, když mimosoudně vymohl částku 15.000,- Kč. Stěžovatel však podal žalobu proto, že Česká republika (Ministerstvo spravedlnosti České republiky) v šestiměsíční lhůtě nezajistila předběžné projednání jeho žádosti. Má zato, že se nedomáhal ničeho zjevně nepřiměřeného (poznámka: taková situace by prý nastala, kdyby se domáhal např. 30 miliónů Kč a žalobu by býval vzal zpět poté, co by mu bylo žalovaným dobrovolně přiznáno 15.000 Kč). Stěžovatel se - na rozdíl od svého odvolání - neodvolává na věc J. H. (srov. níže), ale poukazuje na některá konkrétní rozhodnutí pražských obvodních soudů i Městského soudu v Praze [jde např. o rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2008, č. j. 68 Co 48/2008-18, ve věci J. Ch. a o rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2009, č. j. 62 Co 525/2008-34, ve věci K. M.], kdy tyto soudy přiznaly žalobci v identických případech náhradu nákladů řízení. Pokud tedy soudy ve stěžovatelově případě rozhodly jinak, jde prý o porušení jeho práva na rovné zacházení (čl. 1 odst. 1 Listiny).
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Přípisem ze dne 25. 8. 2009 doplnil stěžovatel ústavní stížnost odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, v obdobné věci A. H.
II.
Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 1/2008 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 zaplacení částky 30.000,- Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 2105/2005 (V řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 se přitom stěžovatel domáhal vrácení věcí, které mu byly odňaty v roce 1963.). Obvodní soud pro Prahu 10 se prý totiž dopustil několika procesních pochybení včetně toho, že v daném řízení docházelo k průtahům. Přitom před podáním zmiňované žaloby stěžovatel nejprve požádal Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "vedlejšího účastníka") o přiměřené zadostiučinění. Vedlejší účastník se na základě žádosti stěžovatele obrátil na Obvodní soud pro Prahu 10, aby mu sdělil k nároku stěžovatele svoje stanovisko. Během řízení o žalobě na přiznání přiměřeného zadostiučinění pak vedlejší účastník (po předchozím odmítání) nárok stěžovatele částečně uznal (mj. s přihlédnutím k výsledku jiného obdobného sporu), nicméně za přiměřené zadostiučinění v tomto případě považoval částku toliko 15.000,- Kč (č.l. 38). Stěžovatel s touto změnou postoje vedlejšího účastníka vyslovil spokojenost. Uvedl, že pro určení výše přiměřeného zadostiučinění neexistují žádná exaktní kritéria; proto vyslovil přání, aby soudy spor ukončily. Navrhl, aby Obvodní soud pro Prahu 2 řízení zastavil a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit náklady řízení stěžovateli s přihlédnutím k ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. a §146 odst. 2 o. s. ř. (srov. č.l. 37).
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 23. února 2009, č. j. 12 C 1/2008-39, řízení zastavil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení §146 odst. 2 věta prvá a věta druhá o. s. ř.; v rozsahu 15.000,- Kč totiž stěžovatel zpětvzetím žaloby zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a v rozsahu dalších 15.000,- Kč byla žaloba vzata zpět pro chování žalovaného - České republiky (Ministerstva spravedlnosti), tj. pro zaplacení této částky po podání žaloby. Soud neaplikoval ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., neboť v této fázi nepřicházelo v úvahu rozhodnutí o výši plnění, které by záviselo na úvaze soudu.
Proti citovanému výroku II se stěžovatel odvolal. Poukázal zejména na případ žalobkyně J. H., jenž se podle jeho mínění s projednávanou věcí prakticky shoduje. Žalobkyni H. bylo podle tvrzení stěžovatele přiznáno zadostiučinění ve výši 10.000,- Kč (byť původně navrhovala 30.000,- Kč) a náhrada nákladů prvostupňového řízení, a to ze základu 30.000,- Kč; naopak stěžovateli soud přiznal jen přiměřené zadostiučinění ve výši 15.000,- Kč, ale náhradu nákladů řízení mu nepřiznal vůbec; v tom stěžovatel shledává zásadní nerovnost. Stěžovatel v odvolání navrhl, aby byl napadený výrok zrušen a aby mu druhostupňový soud přiznal jak náhradu nákladů prvostupňového řízení (zde stěžovatel odvíjel své náklady od základu ve výši 30.000,- Kč), tak i odvolacího řízení.
Městský soud v Praze napadený výrok potvrdil (výrok I). Uvedl, že žaloba byla vzata zpět proto, že žalovaná zčásti uspokojila žalobcův požadavek po zahájení řízení a stěžovatel se rozhodl na svém dalším požadavku netrvat. Dodal, že zastavuje-li soud řízení, o náhradě nákladů řízení rozhoduje čistě na základě procesního hlediska (tedy z čistě procesního hlediska zkoumá, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno). Jiné kritérium ani nemůže být použito, protože nedošlo k meritornímu řešení sporu. Z procesního hlediska je nutno podle Městského soudu v Praze rovněž posuzovat důvodnost podání žaloby; návrh je z tohoto hlediska podán důvodně, i kdyby žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; i v takovém případě má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Soud prvního stupně tedy podle městského soudu postupoval naprosto správně podle hledisek shora uvedených a správně aplikoval §146 odst. 2 o. s. ř. Protože věc meritorně neprojednal (v této souvislosti není tedy správné dovolatelovo-stěžovatelovo tvrzení, že mu bylo soudem přiznáno zadostiučinění ve výši 15.000,- Kč), nemohl rozhodovat o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. Případ J. H. pak s věcí stěžovatele nemohl být srovnáván právě proto, že jí bylo přiměřené zadostiučinění přiznáno poté, co soud věc meritorně posoudil, čemuž odpovídá i výrok o nákladech řízení. Ve věci stěžovatele však k meritornímu rozhodnutí nedošlo.
Městský soud v Praze dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), neboť stěžovatel neměl v tomto stadiu řízení procesní úspěch a vedlejšímu účastníkovi žádné náklady řízení nevznikly.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížností vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 2. Nejprve shrnul právní argumentaci obsaženou v odůvodnění napadených usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. Konstatoval, že k porušení ústavního práva stěžovatele nedošlo, neboť při zpětvzetí žaloby se zavinění na něm posuzuje jen z procesního hlediska. Dodal, že úvaha o výši plnění (tedy aplikace §142 odst. 3 o. s. ř.) je možná až na základě provedeného dokazování. Rovněž až na základě dokazování je možné učinit závěr, zda žaloba byla nebo nebyla podána po právu. Obvodní soud pro Prahu 2 dále uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Městský soud v Praze. Ten však pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona Ústavním soudu souhlasí.
V replice k vyjádření obou soudů se stěžovatel vyjádřil tak, že teoretické úvahy Obvodního soudu pro Prahu 2 týkající se argumentace o dokazování, resp. o průkaznosti samotné existence způsobené újmy považuje za odtržené od reality daného případu. Důvodem podání žaloby nebyl spor o výši přiměřeného zadostiučinění, ale skutečnost, že vedlejší účastník v šestiměsíční lhůtě v souladu s §15 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nereagoval na žádost o předběžné projednání. Obvodní soud pro Prahu 2 navíc pro své teoretické úvahy pomíjí judikaturu Městského soudu v Praze a svoji vlastní judikaturu (na níž je v ústavní stížností odkázáno), čímž porušuje princip předvídatelnosti soudního rozhodování a staví stěžovatele do nerovného postavení.
Stěžovatel dále ve své replice znovu poukazuje na již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09. Jestliže Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení, prokáže-li samotnou existenci nesprávného úředního postupu, tím spíše by mu měla náležet, jestliže existenci nesprávného úředního postupu uznal sám vedlejší účastník, který původně v zákonné lhůtě 6 měsíců věc ani předběžně neprojednal.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu Proto v dané věci není určující existence vybraných, stěžovatelem vzpomenutých rozhodnutí Městského soudu v Praze či soudů jiných, s jejichž právními závěry se stěžovatel ztotožňuje. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a principu rovnosti, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat; samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, totiž zpravidla nedosahuje intenzity vyvolávající porušení jejich základních práv či svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by zpravidla mohla nabýt ústavněprávní dimenzi v případě, že by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku soudní libovůle. I přes široký prostor k úvaze, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje, zůstává ovšem i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 607/04).
Podle přesvědčení Ústavního soudu těmto požadavkům obě napadená rozhodnutí obecných soudů (resp. jejich jednotlivé výroky) vyhovují.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily podmínky, za nichž lze aplikovat ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalobce zavinil zastavení řízení ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. věta prvá. Stěžovatel - zjednodušeně řečeno - v tento souvislosti zastává mj. názor, že rozhoduje-li soud o nároku, jehož výše závisí mj. na uvážení soudu, pak se ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení použije i tehdy, bylo-li řízení po jeho zahájení zastaveno; to proto, že žalobce se spokojil s výší plnění (např. s peněžitým přiměřeným zadostiučiněním), jež mu žalovaný mimo soudní řízení nabídl, neboť uznal, že výši jím požadovaného nároku nelze exaktně stanovit a zároveň že se mu nabízené plnění jeví být dostatečným, byť nedosahuje výše, kterou žalobce-stěžovatele v původní žalobě požadoval.
K této námitce stěžovatele poukazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, rekapitulovaných v části II tohoto usnesení, jakož i na vyjádření zejména Obvodního soudu pro Prahu 2, shrnutého v části III tohoto usnesení. Z jejich rekapitulace vyplývá, že soudy tuto otázku řešily zcela v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry napadených rozhodnutí, pak tím v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat, jak již bylo výše zmíněno, pouze v případě, že je jejich rozhodnutím byly porušeny ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však Ústavní soud neshledal, neboť právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 6 Úmluvy stěžovateli zjevně odepřeno nebylo.
Obecné soudy své právní závěry přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnily. Napadená rozhodnutí nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Jen pro úplnost lze dodat, že stěžovatelem předestřený postup by mohl vést k nepřijatelným závěrům, neboť soudy by si při úvaze o náhradě nákladů řízení musely implicitně vyřešit otázku oprávněnosti vlastního nároku, ač se touto otázkou - vzhledem k zpětzetí žaloby - v řízení zabývat nemohly. K posouzení otázky oprávněnosti, resp. přiměřenosti vzneseného nároku je přitom - jak již bylo několikrát výše zmíněno - nutno při zastavení řízení v souladu s ustanovením §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. přistupovat z hlediska čistě procesního. Za tohoto právního (procesního) stavu nelze považovat za zásadní ani argument stěžovatele, že Česká republika v zákonné 6měsíční lhůtě předběžné projednání jeho požadavku nezajistila.
Na právě uvedených závěrech pak podle přesvědčení Ústavního soudu nemohou nic změnit ani ústavněprávní východiska, k nímž Ústavní soud dospěl ve svém nálezu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09. Stěžovatel totiž vlastním postupem (návrhem na zastavení řízení) v nynějším soudním řízení způsobil, že toto řízení nemohlo dospět do fáze, kde by stěžovatelem vzpomínané závěry mohly být soudem použity. O takový případ však ve věci sp. zn. I. ÚS 1310/09 zjevně nešlo.
Se zřetelem k tomu nelze tedy dovozovat ani to, že by byl napadenými rozhodnutím poručen princip rovnosti (čl. 1 odst. 1 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává. Ostatně na jeho porušení by nebylo v zásadě možné usuzovat jen z toho, že ve stěžovatelem uváděných věcech rozhodovaly soudy u jiných osob jinak, než se stalo v této konkrétní souzené věci. Tu lze dodat, jak Ústavní soud vyslovil již vícekrát, že není jeho úkolem, aby judikaturu obecných soudů sjednocoval.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2009
František Duchoň
předseda senátu