ECLI:CZ:US:2009:1.US.2150.08.1
sp. zn. I. ÚS 2150/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů a) L. K. a b) M. K., zastoupených Mgr. Romanem Pfeiferem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pecháčkova 1245/8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008, čj. 21 Co 114/2008-294, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 12. 2007, čj. 5 P 167/2001-270, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví označených rozsudků, jimž vytýkali porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, práva na rovné zacházení v řízení, rovnost účastníků v řízení před soudy a právo na ochranu zájmu dítěte a jeho výchovu, upravené v čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Porušení uvedených práv spatřují v tom, že odvolací soud, aniž prováděl doplnění dokazování a aniž se řádně seznámil s obsahem spisu, uvedl, že neshledal důvody pro doplnění dokazování, neboť jde o zjištění, která již provedl soud I. stupně. Tento závěr je však v rozporu s obsahem spisu. Nesouhlasí rovněž s tím, že soud I. stupně neučinil opakovaný dotaz na ČSOB ohledně penzijního připojištění Stabilita poté, co vedlejší účastník k tomu udělil souhlas. Obecné soudy tak neprovedly fakticky důkazy, o kterých tvrdí, že je provedly, v důsledku čehož činí závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování.
Z procesního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Dne 22. 3. 2006 podala stěžovatelka b) - coby matka nezletilého stěžovatele a) - návrh na zvýšení výživného proti otci stěžovatele a); v průběhu řízení se k tomuto návrhu dne 12. 4. 2007 připojil - tehdy již zletilý - stěžovatel a).
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 11. 12. 2007, čj. 5 P 167/2001-270, návrh na zvýšení výživného pro stěžovatele a) zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění konstatoval, že od předchozího zvýšení výživného sice vzrostly výdaje na uspokojování odůvodněných potřeb stěžovatele a), avšak finanční situace otce se od té doby výrazně nezměnila, je poživatelem plného invalidního důchodu, přičemž jeho zdravotní stav je natolik zhoršený, že není schopen si ničím k důchodu přivydělat. Matka [stežovatelka b)] i nadále pobírá částečný invalidní důchod, je nezaměstnaná a na úřadu práce se evidovala v únoru 2007, takže svou situaci po celou dobu nijak neřešila; soud I. stupně neshledal důvodnou její argumentaci zhoršeným zdravotním stavem, neboť podle zprávy ČSSZ je schopna vykonávat práci na zkrácený pracovní úvazek. Stěžovatelka b) navíc svou vyživovací povinnost ani nevyvažuje výkonem osobní péče. Za situace, kdy syn má běžné výdaje a nemá žádné placené zájmy, vyslovil soud I. stupně závěr, že výživné, které otec v současné době platí, zcela odpovídá zákonným hlediskům zákona o rodině.
Městský soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 3. 6. 2008, čj. 21 Co 114/2008-294, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o odměně ustanoveného advokáta a o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že odůvodněné potřeby stěžovatele a) jsou dnes vyšší, než v době poslední úpravy. Při úvaze o výši výživného je však třeba podle §96 odst. 1 zákona o rodině brát v úvahu nejen odůvodněné potřeby oprávněného, ale i schopnosti, možnosti a majetkové poměry výživou povinného; za dobu od 1. 4. 2004, za kterou se stěžovatelé domáhali zvýšení výživného, tyto podmínky na straně otce pro zvýšení výživného splněny nejsou. Odvolací soud dále uvedl skutková zjištění stran majetkových poměrů žalovaného otce, a k dalším důkazním návrhům stěžovatelů konstatoval, že je neshledal důvodnými, neboť jde o zjištění, která již provedl soud I. stupně (zprávy o pohybu na účtu u ČS v letech 2004 až 2006 a u ČSOB); v současnosti však nelze vycházet z toho, že před třemi lety měl otec na účtu částku 75 000 Kč, neboť jde o prostředky spotřebované (akutální zůstatek byl pouze 13 636 Kč). Dále soud I. stupně provedl důkaz zprávou KB a. s., též zprávou ohledně cenných papírů, takže doplňovat dokazování podle návrhů stěžovatelů by za této situace bylo zcela nadbytečné. Nadto jsou rozhodující současné poměry otce, který prokázal, že je odkázán na plný invalidní důchod a vzhledem ke zdravotním problémům není schopen přivýdělku.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda věcnému projednání ústavní stížnosti nebrání překážky procesní povahy, zejm. zda nejde v případě některého ze stěžovatelů o návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); dospěl přitom k závěru, že tomu tak není, neboť shora popsaným řízením a v něm vydaným rozhodnutím - v čistě hypotetické rovině - mohla být dotčena ústavně garantovaná práva obou stěžovatelů. Návrh na zvýšení výživného podala stěžovatelka b), coby matka tehdy nezletilého stěžovatele a). Stěžovatel a) v průběhu tohoto řízení nabyl zletilosti a sám se k návrhu matky připojil. Nabytí zletilosti dosud nezletilého dítěte, jemuž mělo být v řízení zvýšeno výživné, neznamená, že by tím řízení o úpravu jeho výživného končilo; ustálená judikatura k této situaci konstatuje následující (R 18/1975): "Matka sice přestala být zákonnou zástupkyní dítěte tím, že dítě dosáhlo zletilosti, avšak v řízení šlo o výživné za dobu, kdy dcera byla ještě nezletilá. Ve věcech péče soudu o nezletilé děti podle ustanovení §176 a násl. o. s. ř., v němž účastenství je určováno ustanovením §94 odst. 1 o. s. ř., je matka dítěte samozřejmě účastnicí řízení o výživném dítěte. Proto také mohla v době nezletilosti dítěte podat návrh na zvýšení výživného. Dosažení zletilosti dítěte má ten důsledek, že v řízení podle ustanovení §176 o. s. ř. se může jednat již jen o nárocích po dobu nezletilosti dítěte, že v řízení vystupuje zletilé dítě samo (odpadá samozřejmě jeho zastoupení kolizním opatrovníkem) a že i plnění dávek výživného, jež byly splatné za nezletilosti, třeba stanovit přímo vůči dítěti. Dosažení zletilosti dítěte v průběhu řízení o výživném nemá však ten důsledek, že by matka dítěte přestala být účastnicí řízení, pokud jde o projednání výživného dítěte za dobu do jeho zletilosti, a má proto také právo proti rozhodnutím o těchto dávkách výživného se odvolat." Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka b), jakožto zákonná zástupkyně nezletilého stěžovatele a), byla legitimována k podání návrhu na zvýšení jeho výživného; pokud jde o výživné za dobu jeho nezletilosti, nepřestala nikdy být účastnicí řízení, a proto se mohla nejen odvolat, ale nepochybně může též podat ústavní stížnost. Stran stěžovatele a) je situace ještě jednoznačnější: o jeho nárocích na zvýšení výživného, ať již před nebo po dosažení zletilosti, se v řízení rozhodovalo po celou dobu, a proto nelze v žádném případě uvažovat o tom, že by byl někým zjevně neoprávněným k podání ústavní stížnosti ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je tedy podaná osobami, jež nelze považovat za zjevně neoprávněné k jejímu podání, avšak na druhou stranu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech. To se však v souzené věci nestalo.
Ústavní soud neshledal důvodnou argumentaci stěžovatelů, podle níž obecné soudy měly vycházet ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování. Procesní spis však k takovému závěru žádné podklady neskýtá. Ostatně sama ústavní stížnost uvedený závěr staví pouze na tvrzení, že soud měl učinit opakovaný dotaz na ČSOB ohledně penzijního připojištění Stabilita a dále ži si měl zjistit, nejenom jaký je aktuální stav na účtu žalovaného otce u České spořitelny, ale i jaký byl pohyb na účtu od roku 2004, kdy došlo k výběru atd. Tato tvrzení tedy ve skutečnosti obecným soudům nevytýkají, že jejich skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, ale že měly provést i důkazy další, resp. že neprovedly všechny důkazy, které stěžovatelé v průběhu řízení navrhli. Ani s takto postavenými výtkami však nelze souhlasit, neboť postup soudů obou stupňů nelze podřadit pod pojem tzv. opomenutých důkazů. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyložil, proč s ohledem na již učiněná zjištění není zapotřebí provádět další doplnění dokazování, které navrhli stěžovatelé, a vysvětlil rovněž, z jakého důvodu nepovažuje za nutné zjišťovat pohyb na účtu žalovaného otce. Nelze tedy říci, že by důkazní návrhy stěžovatelů byly opomenuty; sám fakt, že odvolací soud důkazním návrhům nevyhověl, neznamená porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Odvolací soud svůj postup náležitě odůvodnil; krom toho se rozhodnutí soudů obou stupňů zakládají na dostatečně rozsáhle provedeném dokazování, takže nelze obecným soudům vytýkat ani to, že dokazování zůstalo kusé či neúplné. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do skutkových zjištění, učiněných obecnými soudu, jakkoliv zasahoval.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva stěžovatelů, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. března 2009
František Duchoň
předseda senátu