ECLI:CZ:US:2009:1.US.2220.08.1
sp. zn. I. ÚS 2220/08
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 10. června 2009 sp. zn. I. ÚS 2220/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. S., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2008 č. j. 25 Cdo 2864/2006-82, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006 č. j. 20 Co 135/2006-71 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. ledna 2006 č. j. 24 C 169/2005-48, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba vůči státu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, která mu měla vzniknout jako ztráta v důsledku protizákonné a protiústavní regulace nájemného, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2006 č. j. 20 Co 135/2006-71 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2006 č. j. 24 C 169/2005-48 byla porušena stěžovatelova práva na ochranu majetku a na soudní ochranu zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2006 č. j. 20 Co 135/2006-71 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2006 č. j. 24 C 169/2005-48 se zrušují.
III. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008 č. j. 25 Cdo 2864/2006-82 se odmítá.
IV. Návrhu stěžovatele na přiznání nákladů řízení se nevyhovuje.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i rozsudky Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, a to čl. 4 (podmínky omezení základních práv), čl. 11 (ochrana majetku), čl. 26 (právo na podnikání) a čl. 36 (právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Uvedl, že podstatou jeho žaloby byl požadavek vůči státu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu státu reprezentovaného Ministerstvem financí ohledně regulace nájemného. Ve sporu argumentoval nálezy Ústavního soudu, soudy však rozhodnutí odůvodnily v rozporu s nimi a dovodily, že nepřijetí zákona není nesprávným úředním postupem, a jeho žalobu v celém rozsahu zamítly.
2. Relevantní znění příslušných článků Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu, které zakotvují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující.
Ustanovení čl. 4 Listiny:
(1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
(2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.
(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Ustanovení čl. 11 Listiny:
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Ustanovení čl. 26 Listiny:
(1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
(2) Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.
(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.
(4) Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince.
Ustanovení čl. 36 Listiny:
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
3. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.
4. Podle Nejvyššího soudu opakuje stěžovatel v ústavní stížnosti argumentaci uplatněnou již v řízení před dovolacím soudem, se kterou se - v mezích posuzování přípustnosti dovolání - vypořádal, tudíž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které je plně v souladu s jeho dosavadní judikaturou. Také upozornil, že stěžovatel nekonkretizoval způsob, kterým se rozhodnutí dovolacího soudu dotýká jeho ústavně zaručených práv a svobod, a připomněl, že právo na přezkum třetí instancí nepožívá ústavněprávní ochrany.
5. Městský soud především odkázal na shodný názor Nejvyššího soudu, opakovaně vyjádřený v mnoha jeho rozhodnutích, a připomněl, že poučení podle §118a občanského soudního řádu nebylo v řízení zapotřebí, neboť v něm nevyvstala v souvislosti s odlišným právním názorem soudu potřeba doplnění vylíčení rozhodných skutečností žalobcem; poučení o tom, koho by měl žalobce žalovat a z jakého důvodu, přesahuje rámec §5 občanského soudního řádu (z nedostatku takového hmotněprávního porušení nemůže stěžovatel, navíc zastoupený advokátem, dovozovat porušení svých procesních práv). Dále odkázal na závěry Ústavního soudu, dle nichž se stěžovatel může domáhat za rozhodnou dobu vyššího nájemného v rámci vztahu pronajímatele a nájemce. Městský soud navrhl, aby Ústavní soud podanou stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, popřípadě ji zcela zamítl.
6. Obvodní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Upozornil, že stěžovatel neuvedl konkrétní skutečnosti, kterými měl soud porušit jednotlivá ustanovení Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu, přitom hlavní část obsahu stížnosti je zaměřena na kritiku činnosti soudů a na kritiku aplikace práva obecnými soudy. Obvodní soud se plně ztotožnil se svými závěry a se závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 11. 3. 2008 č. j. 28 Cdo 2864/2006-82. Zdůraznil, že stěžovatelův nárok nebyl shledán důvodným zejména proto, že nepřijetí zákona nezakládá nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. a že stěžovatelův nárok nelze posuzovat ani podle obecného ustanovení §420 občanského zákoníku.
7. Vedlejší účastnice namítla, že stěžovatel neprokazoval ve sporném řízení oprávněnost svých nároků na požadované vyšší nájemné a postupoval shodně s mnohými hromadně podávanými žalobami nových vlastníků nájemních domů, kteří se chtějí zbavit své povinnosti dodržovat planě uzavřené nájemní smlouvy. Dále upozornila na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 175/08 [nález ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345)] a doplnila, že pokud budou žaloby majitelů nájemních domů proti českému státu změněny na žaloby proti nájemcům, bude tím dána možnost objektivního zjištění skutečných příjmů a výdajů majitelů těchto nemovitostí, kterému se dosud většinou vyhýbají. Takový postup by nepochybně vedl k významnému úbytku obdobných žalob proti státu. Z těchto důvodů vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
8. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice poskytl Ústavní soud stěžovateli, který na ně reagoval replikou ze dne 11. 12. 2008, v níž podrobně polemizoval s konkrétními tvrzeními účastníků a vedlejší účastnice. Současně předložil Ústavnímu soudu návrhy na doplnění dokazování, konkrétně aby vyzval městský soud k předložení veškerých rozhodnutí, které v typově obdobných věcech vydal a kterými potvrdil či přiznal pronajímatelům nárok vůči nájemci za dobu minulou, a aby vyzval vedlejšího účastníka k předložení vyjádření vlády České republiky ze dne 28. 12. 2007 k Evropskému soudu pro lidská práva ve věci Jana Vomočila, Oskara Morawetze, Art 38, a. s., Vladislava a Václava Hlaváčkových ve čtyřech kopiích a toto následně rozeslal stěžovateli a účastníkům řízení.
9. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 24 C 169/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se vůči vedlejší účastnici domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve výši 4 627 970 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout jako ztráta v důsledku protizákonné a protiústavní regulace nájemného. Pomocí odkazů na závěry Ústavního soudu dokládal existenci nesprávného úředního postupu vedlejší účastnice, který spatřoval v odmítnutí návrhu zákona o nájemném Parlamentem. Vedlejší účastnice požadavek důrazně odmítala, argumentovala možností regulace nájemného a zpochybňovala výpočet výše škody. Obvodní soud žalobu v celém rozsahu zamítl s odůvodněním, že nepřijetí zákona není nesprávným úředním postupem státního orgánu, i když neústavnost tohoto stavu dovozuje Ústavní soud. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání, v němž polemizoval s právními závěry soudu prvního stupně a setrvával na stanovisku, že protiústavnost je nesprávností úředního postupu. Městský soud odvolání shledal nedůvodným a prvostupňový rozsudek potvrdil. V odůvodnění poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 489/05, z něhož vyplývá, že nárok na náhradu škody vůči státu v důsledku jeho nečinnosti vznikne pronajímateli pouze tehdy, jestliže se nedomohl saturování své majetkové újmy na nájemcích bytů. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž vymezil otázky zásadního právního významu; pět z nich se přímo dotýkalo posouzení podmínek odpovědnosti státu v důsledku regulace nájemného a v důsledku nepřijetí zákona o deregulaci nájemného (podle zvláštního zákona či podle obecného ustanovení §420 občanského zákoníku), šestá byla zaměřena na posouzení, zda regulačními předpisy v oblasti nájemného byla porušena vlastnická práva vlastníků domů. Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že žádná z nich zásadní právní význam nemá, přitom svoje hodnocení řádně odůvodnil (str. 3 a 4 napadeného usnesení).
10. Při ústním jednání před Ústavním soudem stěžovatel i vedlejší účastnice setrvali na návrzích obsažených ve svých podáních. Právní zástupce stěžovatele informoval, že i po přijetí stanoviska obecné soudy nerespektují judikaturu Ústavního soudu. Pro informaci v této souvislosti založil do spisu rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 2009 č. j. (20 C) 13 C 118/2008-196. Dále požádal pro svého klienta o přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem.
11. Po seznámení s předloženými podklady a provedeném ústním jednání Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatele je opodstatněný, přičemž opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí pro rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že rozsudky obvodního soudu a městského soudu byla porušena jeho základní práva na ochranu majetku a na soudní ochranu; namítaná porušení ostatních základních práv, ani zásah napadeným usnesením Nejvyššího soudu zjištěny nebyly.
12. Ústavní soud se problematikou, jíž se dotýká ústavní stížnost, zabýval již několikrát v minulosti. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, v němž také poukazuje na předchozí judikatorní vývoj, dospěl k závěru, že "samotná dikce §696 odst. 1 občanského zákoníku, která pouze předjímá přijetí nové úpravy, není protiústavní, protiústavní je dlouhodobá nečinnost zákonodárce, jež má za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost a v konečném důsledku porušení ústavních principů; ... za určitých podmínek jsou důsledky mezery (chybějící právní úpravy) protiústavní, zejména tehdy, když zákonodárce se rozhodne, že určitou oblast upraví, tento úmysl v zákoně vysloví, avšak předvídanou regulaci nepřijme. Stejný závěr platí i v případě, kdy Parlament deklarovanou úpravu přijal, avšak tato byla zrušena proto, že nesplňovala ústavní kriteria, a zákonodárce nepřijal ústavně konformní náhradu, ačkoliv mu k tomu Ústavní soud poskytl dostatečnou lhůtu (18 měsíců).". S ohledem na to, že dlouhodobá nečinnost zákonodárce (jako představitele jedné větve veřejné moci ve státě), který nepřijal úpravu jednostranného zvyšování nájemného, je v rozporu s ústavním pořádkem, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nemohou žaloby pronajímatelů zamítat, nýbrž musí rozhodnout o zvýšení nájemného, přitom výše nájemného by měla odpovídat místním podmínkám tak, aby nedocházelo k diskriminacím mezi pronajímateli (ale i nájemci) s byty s regulovaným nájemným a pronajímateli (nájemci) s byty s tržním nájemným.
13. Rozhodovací praxe Ústavního soudu ve věcech týkajících se problematiky nájemného, jakož i souvisejících otázek ohledně náhrady majetkové újmy, zaznamenala po vydání nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 určitý vývoj, který směřoval k rozdílným právním závěrům. Z tohoto důvodu tento senát v souladu s §23 zákona o Ústavním soudu předložil věc plénu k zaujetí stanoviska, kterým se odchyluje od právních názorů vyslovených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345) a v nálezu sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 (N 216/51 SbNU 683). Předmětem posouzení učinil dvě otázky, jež spolu úzce souvisejí: a) od jaké doby lze pronajímateli přiznat zvýšené nájemné; b) subsidiarita nároku na náhradu škody vůči státu, přičemž druhá z nich se přímo dotýká posuzované věci.
14. Ústavní soud přijal dne 28. dubna 2009 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (publikováno na ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb.; ST 27/53 SbNU 885), v němž formuloval, kromě jiného, i tento výrok: "Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.".
15. Ve světle závěrů obsažených v citovaném stanovisku, na které se plně odkazuje, je zcela evidentní, že postup obecných soudů při posuzování stěžovatelova nároku nemůže obstát (přitom stěžovatelovo nesprávné právní hodnocení uplatněného nároku nemůže sehrávat významnou roli, v duchu zásady iura novit curia). Z uvedeného stanoviska je vhodné dále připomenout, že posouzení, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatele na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jeho případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musí za respektování výše uvedených závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky. V tomto smyslu je tedy tvrzený nárok pronajímatele (vlastníka bytu) třeba právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit ve smyslu §118a občanského soudního řádu dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy nebo námitky.
16. Pokud stěžovatel při ústním jednání požadoval, aby Ústavní soud provedl extenzivní výklad zákona č. 82/1998 Sb., lze odkázat na citované stanovisko Pl. ÚS-st. 27/09 bod 19, kde je vztah k uvedenému zákonu dostatečně vysvětlen.
17. Návrh na zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněný. V ustálené judikatuře Ústavního soudu byl formulován závěr, že pokud je přípustnost dovolání závislá na úvaze dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nemůže být odmítavým rozhodnutím účastník dotčen - až na určité výjimky - ve svých základních právech. Žádná z takových výjimek nenastala, protože Nejvyšší soud se řádně zabýval těmi otázkami, které stěžovatel jako otázky zásadního právního významu vymezil v dovolání. Z tohoto důvodu samotné usnesení, jímž byla deklarována nepřípustnost stěžovatelova dovolání, žádný zásah ve sféře základních práv nevyvolává.
18. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl a napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
19. Pokud se týká napadeného usnesení Nejvyššího soudu, nebylo Ústavním soudem shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, a proto byla v této části jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na §62 odst. 3 téhož zákona, jenž vyjadřuje zásadu, dle níž si každý účastník nese své vlastní náklady sám, se ustanovení odstavce čtvrtého interpretuje v ustálené judikatuře zdejšího soudu restriktivně. Ústavní soud tak přiznává náhradu nákladů řízení tehdy, jde-li o mimořádný a výjimečný případ, kupř. kdy náhrada nákladů řízení plní funkci sankce vůči účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, a podle okolností případu se jeví spravedlivým, aby nesl náklady, které jinému účastníku vznikly. O takovou situaci však v souzené věci nejde, neboť rozhodování ve věcech týkajících se regulovaného nájemného bylo dosud poznamenáno značnými nejasnostmi a rozporuplným přístupem, což je patrné i z toho, že rovněž uvnitř samotného Ústavního soudu bylo nutno sjednotit protichůdné názory prostřednictvím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. Lze proto uzavřít, že v souzené věci nenastaly mimořádné a výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly, aby Ústavní soud postupoval podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.