ECLI:CZ:US:2009:1.US.2233.08.1
sp. zn. I. ÚS 2233/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, se sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 To 20/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 899/2007, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 To 20/2006 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 899/2007 (dále jen "usnesení"), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Stěžovatel v prvé řadě zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů, pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Nepopírá, že se podílel na převodu akcií za cenu, která se značně lišila od jejich skutečné tržní ceny v dané době, ale je toho názoru, že celá věc se nyní jeví s odstupem času zcela jinak. Soud měl při svém hodnocení zohlednit, co stěžovatel v době od 3. do 5. 3. 2007 věděl a vědět mohl. Smlouvy uzavíral jako jednatel společnosti Umana s. r. o. na základě doporučení kvalifikovaného obchodníka s cennými papíry T. R. Ničeho blíže nevěděl o společnosti CS Fond a.s., o podílových fondech, o tom, jak hospodaří či nehospodaří a celkové problematice. Také v rámci řízení, které bylo velice podrobné a trvalo dlouho, nebylo prokázáno nic v tom směru, že by měl bližší podrobnosti o těchto údajích. Proto trvá na tom, že se jako běžný účastník účastnil obchodněprávního vztahu, kdy jako jednatel společnosti, která byla obchodníkem s cennými papíry, realizoval předmětný obchod - prodej a koupi cenných papírů Drůbež Příšovice a.s. K tomu nepotřeboval vědět a ani nevěděl podrobnosti o prodávajícím, kupujícím, atd. Stěžovateli ani z žádného platného předpisu, který se vztahoval na obchodníka s cennými papíry, slídit po informacích o účastnících obchodu nepříslušelo. Prostě jen uzavřel příslušnou smlouvu, ke které byl oprávněn.
Stěžovatel je kromě toho též názoru, že i kdyby trestný čin spáchal, nelze po deseti letech od doby, kdy se jednání stalo, uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě a v přiměřené lhůtě vyřízena nezávislým a spravedlivým soudem. V dané věci však od zahájení trestního stíháni stěžovatele v roce 1997 byl postup orgánů činných v trestním řízení ryze formalistický a byrokratický.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými pochybeními došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zejména pak těch, jež jsou obsažena v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Vrchní soud vyjádřil názor, že stěžovatelovy námitky jsou zjevně neopodstatněné, přičemž odkazuje na odůvodnění soudních rozhodnutí, zejména pak na str. 17 a následující rozsudku. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítnout.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že ke stěžovatelem tvrzeným porušením jeho základních práv a svobod nedošlo. Ústavní stížnost navrhl odmítnout.
Nejvyšší státní zastupitelství porušení ústavně garantovaných práv uváděná v ústavní stížnosti rovněž neshledává, přičemž má za to, že na všechny stěžovatelovy věcné námitky odpověděly ve svých rozhodnutích jak soudy prvního a druhého stupně, tak soud dovolací. Ostatně stěžovatelem vyjmenovaná ustanovení norem ústavního práva, jež měla být v trestním řízení v této věci porušena v jeho neprospěch, nejsou kompatibilní se zbytkem odůvodnění jeho stížnosti, neboť naprostá většina tvrzených porušení norem ústavního práva není v textu stížnosti nijak odůvodněna a podložena. Pokud jde o věcný obsah ústavní stížnosti, Nejvyšší státní zastupitelství na něj dostatečně reagovalo již ve vyjádření k dovolání, na které odkazuje.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze předmětný spis sp. zn. 2 T 9/2000 (dále jen "spis 2 T 9/2000"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Co se týče stěžovatelova názoru, že po deseti letech od doby, kdy se jednání stalo, nelze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu, konkrétně nález sp. zn. I. ÚS 603/06. Dle něj, pokud Nejvyšší soud při posuzování takovéto námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu "dospěje k závěru, že uložený trest není svojí výší či druhem odpovídající, totiž že s prodlužující se délkou řízení se základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem vytratil, zvolí vhodný způsob nápravy tak, aby byl dodržen požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání stěžovatele na straně druhé. Obecně řečeno, v takovýchto případech je na místě postupovat zejména zmírněním trestu v rámci použité trestní sazby, případně snížením mimořádným, pod dolní hranici (ke kterému lze dle trestního zákona přistoupit právě tehdy, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání [§40 odst. 1]). V úvahu může podle okolností připadat i užití institutu upuštění od potrestání podle §24 trestního zákona, podmíněného upuštění od potrestání s dohledem podle §26 stejného předpisu, či zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu [ve spojení s jeho dalšími ustanoveními - §223 odst. 2, 257 odst. 1 písm. c)]. Posledně uvedené instituty je ovšem třeba považovat již za krajní, použitelné jen zcela výjimečně (shodně viz II. ÚS 535/03), kdy nelze pomíjet oprávněné zájmy poškozených, ba rozhodovat způsobem, který by mohl podlomit všeobecnou důvěru v demokratický právní stát, jehož raison d'etre je mimo jiné cestou soudní moci řádně a spravedlivě rozhodovat o vině a trestu za trestné činy a nikoli z důvodu protiústavních prodlev v trestním řízení nastalých se tomuto rozhodnutí vyhnout."
Z citovaného je zřejmé, v případě nepřiměřenosti uloženého trestu ve vztahu k délce řízení je tuto na místě popsaným způsobem kompenzovat, to však na druhou stranu neznamená, že by po uplynutí určitého počtu let po spáchání činu automaticky nebylo vůbec možno nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí dle dané trestní sazby uložit. V projednávaném případě přitom z odůvodnění obou napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy při úvahách o stanovení trestu délku řízení zohlednily (viz zejména str. 14-15 usnesení).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
František Duchoň
předseda senátu