ECLI:CZ:US:2009:1.US.2289.08.1
sp. zn. I. ÚS 2289/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, čj. 19 Co 294/2008-28, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž Krajský soud v Praze potvrdil výrok o nákladech prvoinstančního rozhodnutí, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí byla v řízení o excindační žalobě, v němž vystupovala jako žalovaná, uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalobcům. Stěžovatelka tvrdí, že o sepsání tří movitých věcí, jichž se týkala vylučovací žaloba, sice věděla, ale nevěděla o tom, že na ně žalobci uplatňují vlastnické právo. Jejich vlastnické právo stěžovatelka v řízení před soudem bez dokazování uznala. Přestože se žalobě nijak nebránila, byla zavázána nahradit náklady řízení podle zásady úspěchu ve věci. Stěžovatelka dále konstatuje, že způsob exekuce - kterou vede oprávněně - nenavrhla, ale ponechala jej exekutorovi na uvážení. Přiznáním náhrady nákladů řízení jí vzniká finanční propad, za který nemůže. Takový postup je porušením práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka od státu očekávala, že exekučně vymůže právo, které jí bylo přiznáno, a ne že jí přivodí další majetkovou újmu. Závěr krajského soudu, že mohla exekutorovi navrhnout, aby sepsané věci ze soupisu vyloučil, považuje stěžovatelka za nepravdivý; nemohla tak učinit, neboť žaloba již byla podána a o námitce vlastnictví nevěděla. Závěrem stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 800/06), s níž je napadené rozhodnutí v rozporu.
Z procesního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Okresní soud Praha východ (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, čj. 8 C 219/2007-19, vyslovil, že z výkonu rozhodnutí (správně exekuce) prodejem movitých věcí vedeného stěžovatelkou coby oprávněnou vůči povinnému a manželce povinného se vylučují movité věci specifikované ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 13 600 Kč.
Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") na základě odvolání stěžovatelky, směřujícího do výroku pod bodem II. o nákladech řízení, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, který žalobcům (vedlejším účastníkům v řízení o ústavní stížnosti) na základě jejich plného úspěchu ve věci přiznal podle §142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení. V odůvodnění konstatoval, že excindační žaloba je v situaci, kdy exekutor sepsal majetek třetích osob, jediným účinným způsobem, jak zabránit prodeji těchto věcí v dražbě. Protože vedlejší účastníci doložili, že exekutor sepsal věci především proto, že jejich adresa je totožná s adresou bývalé manželky povinného, nelze jim klást k tíži, že vyvolali řízení, v němž chránili svá práva k movitým věcem; pak jim nelze klást k tíži ani to, aby si nesli náklady tohoto řízení ze svého. Soupisu movitých věcí předcházelo vydání exekučního příkazu, který byl doručen i stěžovatelce coby oprávněné, čímž byla srozuměna s tímto způsobem provedení exekuce. Postižení majetku třetích osob soudním exekutorem, jehož stěžovatelka navrhla, jde zcela k tíži stěžovatelky. Z tohoto důvodu nelze použít §143 o. s. ř., neboť jde o odlišnou situaci: toto ustanovení se uplatní . tam, kde žalovaný např. porušil své povinnosti, ale byl ochoten závadný stav odčinit a nedošlo k tomu jenom pro nedostatek potřebné součinnosti ze strany žalobce, nebo tam, kde řízení bylo zahájeno, aniž žalovaný porušil svoje povinnosti. Postižení majetku třetích osob v exekučním řízení na základě návrhu stěžovatelky coby oprávněné bylo tou příčinou, která vedla k podání vylučovací žaloby. Je přitom zcela nerozhodné, že tento majetek postihl soudní exekutor, jehož stěžovatelka navrhla na provedení exekuce. Soud I. stupně proto nepochybil, pokud úspěšným vedlejším účastníkům přiznal plnou náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud rovněž odmítl možnou aplikaci §150 o. s. ř. a mj. připomněl, že to byla právě stěžovatelka, kdo mohl projednání věci odvrátit tím, že po zjištění, že jsou sepsány věci patřící vedlejším účastníkům, navrhne exekutorovi, aby je ze soupisu vyloučil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 969/07) předesílá, že jeho posuzování rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je a musí být do značné míry specifické, a to s ohledem na potenciální zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
Na jedné straně totiž Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 189), a v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud konstatoval, v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307). Ústavní soud tedy při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Jedná se o případy, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají; takové rozhodnutí považuje Ústavní soud za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nelze pominout ani nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 607/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, str. 325), sp. zn. II. ÚS 444/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 197), sp. zn. I. ÚS 191/06 (http://nalus.usoud.cz) a usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 519).
S ohledem na požadavky obsažené v citovaných rozhodnutích, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle a výklad zásady zavinění -, lze konstatovat, že napadené usnesení těmto požadavkům vyhovuje. Rozhodnutí je odůvodněno důkladně, srozumitelným a racionálním způsobem; v žádném případě nelze hovořit o tom, že by právní závěry ohledně nákladů řízení byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. že by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly. Závěry odvolacího soudu jsou logické a dle přesvědčení Ústavního soudu zcela přiléhavě vystihují situaci, která v řízení nastala. Fakt, že stěžovatelka v řízení o excindační žalobě nijak nepopírala vlastnické právo vedlejších účastníků, nic nemění na tom, že právní sféra vedlejších účastníků byla objektivně vzato porušena tím, že jejich movité věci sepsal soudní exekutor, v exekučním řízení zahájeném na návrh stěžovatelky, a že hrozil jejich prodej v dražbě. To platí bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatelka věděla o vlastnictví vedlejších účastníků, či nikoliv. Vedlejší účastníci se tedy excindační žalobou bránili zcela důvodně, a proto jim po právu náleží i náhrada nákladů řízení s tím spojených. Opačné stanovisko stěžovatelky pramení zjevně z toho, že na popsaný stav nahlíží zcela jednostranně ve svůj prospěch a pomíjí právě nastíněné hledisko vedlejších účastníků.
Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 800/06 není případný, neboť krom obecného přístupu k rozhodování o nákladech řízení, jenž byl nastíněn výše, se v něm Ústavní soud zabýval situací, kdy se odvolací soud nevypořádal s námitkou týkající se výše nákladů státu, a kdy dále nezohlednil sociální, majetkové a osobní poměry stěžovatelky. V souzené věci se odvolací soud naopak se všemi námitkami řádně vypořádal, a to včetně otázky aplikace §150 o. s. ř.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. června 2009
František Duchoň
předseda senátu