ECLI:CZ:US:2009:1.US.2295.08.2
sp. zn. I. ÚS 2295/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Plzeň, Malá ul. 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 56 Co 202/2008 ze dne 30. června 2008, za účasti Krajského soudu v Plzni a Zemědělského družstva Velký Bor, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou dne 11. září 2008 napadl stěžovatel shora uvedené rozhodnutí obecného soudu vydané ve sporu se společností Zemědělské družstvo Velký Bor, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na vydání kompletního koňského postroje na tažného koně o velikosti chomoutu 23 coulů, a kterým mu bylo uloženo zaplatit částku 5.650 Kč, 800 Kč a 6946 Kč jako náklady řízení. Dále pak stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud ve smyslu §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadaného rozhodnutí.
Obecný soud zdůvodnil své rozhodnutí argumentací, že stěžovatel neprokázal, že na něj přešlo právo z vykonávaných rozhodnutí, kterým byla uložena povinnost Zemědělskému družstvu Velký Bor vydat oprávněným zemřelé M. J. a zemřelému E. J. kompletní koňský postroj na tažného koně o velikosti chomoutu 23 coulů. Stěžovatel předložil obecnému soudu pouze usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. 4. 2003 sp. zn. 12 D 976/2000, které však osvědčuje přechod vlastnického práva ke koňskému postroji, ale nikoli nabytí práva na vydání koňského postroje.
Stěžovatel napadá rozhodnutí Krajského soudu v Plzni jako zcela formalistický a neodpovídající povaze předchozích řízení, když argumentuje, že je nesporné, že právní předchůdci žalobce (rodiče) získali restituční cestou rozsudkem Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 8 C 343/92 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 738/96 nárok na vydání postroje vůči povinnému. V mezidobí oprávnění rodiče žadatele zemřeli a žadatel se cestou exekuční domáhal vydání postroje. Během exekučního řízení bylo konstatováno Okresním soudem v Klatovech, že tento nárok mají rodiče, nikoli stěžovatel, a proto bylo navrženo doprojednání dědictví, kdy tentýž soud vydal usnesení 12 D 976/2000, kterým osvědčuje přechod vlastnického práva ke koňskému postroji na stěžovatele. Stěžovatel dále dodává, že nyní je mu známo, že mělo být v rozhodnutí soudu označeno přechodivší právo jako nárok na vydání koňského postroje vůči povinnému, ovšem jako laikovi není možné přičítat k tíži, že Okresní soud v Klatovech pojal dědický nárok nikoliv jako nárok na vydání věci, nýbrž jako právo vlastnické.
Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost není přípustná.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu, stěžovatel proti rozhodnutí, které napadá ústavní stížností, podal dne 11. září 2008 dovolání.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (narozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. K souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod. Lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
Podání ústavní stížnosti je předčasné. Pokud by byla věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Výsledek řízení před Nejvyšším soudem přitom nelze předjímat. Rozhodování dovolacího soudu včetně posuzování dovolacích důvodů by se nadto ocitlo mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem, ač ten již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu.
Ústavní soud nemůže ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť tak by zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a také nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje a naopak mu umožňuje, v případě neúspěšnosti dovolání, vypracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky, zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné podmínky k přistoupení k meritornímu přezkumu v dovolacím řízení (srovnej nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04 [www.usoud.cz]).
Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Ústavní soud konstatuje, že odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí je výjimečným opatřením, neboť odkladný účinek ústavní stížnosti je obecně vyloučen (§79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že vlastní návrh stížnosti je nepřípustný, nemohl vyhovět soud ani návrhu na odklad vykonatelnosti, který jako návrh akcesorický sdílí osud návrhu základního.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2009
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj