ECLI:CZ:US:2009:1.US.2317.09.1
sp. zn. I. ÚS 2317/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2009, čj. 11 C 489/2008 - 35, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, čj. 16 Co 188/2009 - 46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů, z nichž prvým byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 35.000,- Kč, které požadoval podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. za čtyř a půlleté průtahy způsobené Českou správou sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") v řízení, ve kterém požadoval zaplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Obecné soudy obou stupňů se sice shodly na zamítnutí jeho žaloby, ale z rozdílných důvodů. Podle soudu prvního stupně ČSSZ jen drobně pochybila, pokud při vydání prvního rozhodnutí překročila lhůtu o pět dnů, zatímco podle názoru odvolacího soudu stěžovatel neprokázal vznik nemajetkové újmy.
Podle názoru stěžovatele soud prvního stupně zcela pominul, že překročení zákonné lhůty o pět dní je zcela zanedbatelné vůči tomu, že ČSSZ nerespektovala rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, jímž bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 10. 9. 2003 a bylo jí uloženo znovu ve věci jednat. ČSSZ podala ve věci kasační stížnost, která neměla odkladný účinek. Tím se celé řízení o jeho nároku na zaplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. protáhlo na čtyři a půl roku. Nerespektování zmíněného rozsudku, tj. nevydání nového rozhodnutí a podání kasační stížnosti, stěžovatel považuje za nepřípustnou svévoli ze strany ČSSZ.
Stěžovatel dále poukázal na některé nálezy, v nichž Ústavní soud řešil otázku náhrady nemateriální újmy i dlouhodobých průtahů v řízení, zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 85/04, IV. ÚS 428/05, IV. ÚS 696/06, I. ÚS 605/03 a I. ÚS 565/03. Rovněž předložil seznam rozsudků v případech, kdy Městský soud v Praze, v obdobné situaci, zadostiučinění navrhovatelům přiznal. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je stěžovatel přesvědčen, že soudy porušily jeho základní práva, zakotvená v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel požádal dne 27. 12. 2002 ČSSZ o jednorázovou částku ve výši 60.000,- Kč, podle zákona č. 261/2001 Sb. ČSSZ jeho žádost zamítla rozhodnutím ze dne 10. 9. 2003, čj. X/B, s odůvodněním, že rozhodnutí o věznění stěžovatele nebylo zrušeno ani podle zákona č. 119/1990 Sb., ani podle zákona č. 198/1993 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, na jejímž základě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 12. 2004, čj. 11 Ca 245/2003 - 20, rozhodnutí ČSSZ zrušil a vrátil jí věc k novému projednání. Po kasační stížnosti ČSSZ Nejvyšší správní soud zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Městský soud poté rozsudkem ze dne 29. 8. 2007, čj. 12 Ca 83/2006 - 61, žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ČSSZ zamítl. Proti všem shora uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl a nálezem ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 2366/07, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007 zrušil. Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 12 Ca 20/2007, zrušil rozhodnutí ČSSZ ze dne 10. 9. 2003, která poté, rozhodnutím ze dne 29. 1. 2008, čj. X/B, konečně přiznala stěžovateli jednorázovou částku ve výši 60.000,- Kč.
Poté stěžovatel zahájil nové řízení, ve kterém žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5, požadoval po ČR - Ministerstvu práce a sociálních věcí, přiměřené zadostiučinění ve výši 35.000,- Kč, podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. za čtyř a půlleté průtahy způsobené ČSSZ v předcházejícím řízení o zaplacení jednorázové částky (viz shora). Obvodní soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2009, čj. 11 C 489/2008 - 35, jeho žalobu zamítl. Konstatoval, že ČSSZ rozhodovala ve věci dvakrát. Poprvé dne 10. 9. 2003, kdy 30tidenní lhůtu překročila o pět dnů. Posléze řízení pokračovalo před Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem za situace, kdy tyto obecné soudy neměly jednotný právní názor na výklad a aplikaci zákona č. 261/2001 Sb. Obvodní soud dospěl k závěru, že řešení takovéto otázky nelze dávat k tíži ČSSZ. Pokud ČSSZ byla tehdy v pětidenním prodlení s vydáním rozhodnutí, plně postačí konstatovat, že svým prodlením porušila zákon (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s jeho skutkovými závěry i právním hodnocením, že v dané věci postačuje konstatování porušení práva ze strany ČSSZ a že stěžovateli nárok na přiměřené zadostiučinění nevznikl. Poukázal na skutečnost, že ČSSZ, jako orgán výkonné moci, není nadána pravomocí vykládat zákon do té míry tak, že by nerespektovala jeho kogentní ustanovení a rozhodovala o uplatněných nárocích mimo zákonné meze. Jako správní orgán je naopak zákonem vázána ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a jen v těchto mezích může uplatňovat svoje kompetence. Pokud ČSSZ podala kasační stížnost, šlo o postup v zájmu vyjasnění výkladu znění zákonné normy, tedy o postup možný a zákonem dovolený. Výklad předmětné zákonné normy, resp. účelu zákona, tehdy nebyl jednotný ani mezi obecnými soudy, což dokládají rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu. Teprve Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu vyjádřil závazný právní názor, že v případě stěžovatele je nutno rovněž postupovat podle zákona č. 261/2001 Sb. a jednorázovou částku mu přiznat.
Odvolací soud dále konstatoval, že ke vzniku nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. musí být splněna podmínka vzniku nemajetkové újmy u osoby, která se odškodnění domáhá. Skutkové okolnosti, z nichž lze k závěru o existenci nemajetkové újmy dospět, musí žalobce tvrdit dostatečně určitě, ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Odvolací soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že v řízení o zadostiučinění žalobce prokazuje pouze nesprávný úřední postup, navrhuje přiměřené zadostiučinění a nic dalšího prokazovat nemusí. Podle odvolacího soudu ze znění §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá, že žalobce musí alespoň v základních rysech specifikovat, v čem jeho nemajetková újma spočívá proto, aby buď příslušný správní orgán při předběžném projednání nároku nebo soud v občanskoprávním řízení mohl zvážit, jakého zadostiučinění se má žalobci dostat, tj. zda postačí konstatování porušení práva nebo zda jsou splněny podmínky pro přiznání přiměřeného peněžitého zadostiučinění. Za tím účelem zvažuje především kritéria uvedená v §31a odst. 3 citovaného zákona. Nejsou však vyloučena ani kritéria další, v zákoně neuvedená. Pouhé zjištění existence průtahů v řízení nezakládá zcela automaticky nárok na přiměřené peněžité zadostiučinění. V každém jednotlivém případě musí žalobce přiměřeně skutkově objasnit charakter a okolnosti vzniku nemajetkové újmy na své straně v příčinné souvislosti se zjištěným nesprávným úředním postupem.
Stěžovatel tedy v řízení neprokázal, že by u něj vznikla nemajetková újma takového charakteru, která by vedla k závěru o nutnosti poskytnout mu přiměřené peněžité zadostiučinění za průtahy v řízení před ČSSZ. Pokud vyčlenil z řízení o nároku podle zákona č. 261/2001 Sb. rozhodovací činnost soudů a výslovně se domáhal odškodnění jen za průtahy způsobené ze strany ČSSZ, tyto průtahy jsou zcela nevýznamné. Nelze klást k tíži ČSSZ celkovou dobu řízení před obecnými soudy, jestliže převážnou měrou závisela na postupné změně právních názorů obecných soudů, kdy závazný právní názor vyslovil až Ústavní soud. Stěžovatel své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nedostál. Uvedl jen, že celková doba řízení trvala čtyři a půl roku, věc je jednoduchá, on sám nijak k průtahům nepřispěl, k přerušení řízení nedošlo a řízení je pro něj významné kvůli výši jednorázové částky i kvůli tomu, že se mu dostane satisfakce za jeho nezákonné věznění v minulém režimu. Ani přes výzvu a poučení odvolacího soudu stěžovatel svá tvrzení o nemajetkové újmě nijak blíže nespecifikoval. Pouze sdělil, že měl právo na vydání rozhodnutí do 30 dnů, což se nestalo a byl tak vystaven šikaně ze strany ČSSZ, která jiným osobám ve stejném postavení jednorázovou částku přiznala.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů obou stupňů. Stěžovatel zde prezentuje svůj vlastní právní názor, který opírá o vyjmenované nálezy Ústavního soudu a který považuje za jedině správný. Zastává přesvědčení, že průtahy v řízení způsobila výlučně ČSSZ svým prvým zamítavým rozhodnutím o jeho žádosti a že již tato skutečnost sama o sobě zakládá jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem.
Tímto přístupem staví Ústavní soud do pozice další přezkumné soudní instance, která mu však, podle čl. 83 Ústavy, nepřísluší, protože není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Je třeba podotknout, že stejnou argumentaci uvedl stěžovatel již před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Ústavní stížnost je tak výrazem neochoty stěžovatele respektovat rozhodnutí obecných soudů, které se všemi jeho argumenty podrobně zabývaly. Na právních závěrech obecných soudů, zejména pak soudu odvolacího, který v odůvodnění svého rozsudku své právní závěry zevrubně a výstižně vyložil, neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Odvolací soud dal stěžovateli výslovně možnost skutkově specifikovat, v čem spočívala nemajetková újma, jejíhož odškodnění se domáhal, ale stěžovatel této šance nevyužil. V podrobnostech lze zcela odkázat na závěry, vyložené v odůvodnění jeho potvrzujícího rozsudku.
Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, porušeno nebylo. Obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, která zakotvují právo na soudní a jinou právní ochranu a jejich postupu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel odkázal, na předmětnou věc nedopadají.
Zásady spravedlivého procesu podle Listiny základních práv a svobod zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu