ECLI:CZ:US:2009:1.US.2372.08.1
sp. zn. I. ÚS 2372/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem v Praze 2, Karlovo nám. 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 100/2008-194 ze dne 6. června 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 100/2008-194 ze dne 6. června 2008, jímž byl ve výroku ve věci samé (výrok I a II) potvrzen a ve výroku o nákladech řízení (výrok III) změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 131/2004-161 ze dne 7. prosince 2007. Rozsudkem soudu prvního stupně byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli výživné ve výši 5.000,- Kč měsíčně za období od 9. 6. 2004 do 23. 6. 2006, přičemž na tuto částku se započítávají úhrady výživného, jež žalovaná zaplatila stěžovateli na základě předběžného opatření, a byl zamítnut návrh stěžovatele na výživné v částce nad 5.000,- Kč za další období od 24. 6. 2006 nadále; dále bylo tímto rozsudkem vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Po stručné rekapitulaci průběhu soudního řízení stěžovatel uvádí, že výrok I (povinnost zaplatit stěžovateli výživné ve výši 5.000,- Kč měsíčně za stanovené období s tím, že se započte výživné plněné podle předběžného opatření) rozsudku soudu prvního stupně je v rozporu s ustanovením §153 odst. 2 o. s. ř., podle něhož může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže bylo řízení možno zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Stěžovatel uvedl, že se výroku o tom, že se na výživné započte plnění zaplacené žalovanou na základě předběžného opatření, nedomáhal a nedomáhala se ho ani žalovaná. Jestliže soud měl v úmyslu vyčíslit dluh na výživném, pak měl postupovat jiným způsobem, ale jeho výrok je v tomto smyslu nesrozumitelný a nesprávný i z hlediska ustanovení §580 a násl. občanského zákoníku, neboť proti nároku na výživné nelze započítat plnění téhož výživného. Chybí i lhůta k plnění uložené povinnosti, rozsudek tak není vykonatelný a prakticky ani není rozhodnutím. Stěžovatel na uvedené skutečnosti poukazoval v odvolání, ale odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž se jeho námitkami zabýval.
Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel dále spatřuje v odůvodnění napadených rozhodnutí. Některé důvody těchto rozhodnutí jsou v logickém rozporu s vyneseným výrokem a v jiných případech se soud odklání od ustálené judikatury, některé otázky, které soud v rozhodnutí řeší, nejsou odůvodněny vůbec. Podle jeho názoru není odůvodněna výše výživného, které je přiznáno rozsudkem soudu prvního stupně. Tvrdí, že paušální odůvodnění soudu pro částečně vyhovující a částečně zamítavý výrok je nepřezkoumatelné, logicky rozporné a tento logický rozpor přesahuje běžné vady hodnocení obecných soudů a má již ústavněprávní rozměr. Rozpor v odůvodnění spatřuje i v rozhodnutí odvolacího soudu, protože potvrzuje část uplatněného nároku na výživné, ale důvody nachází pouze k zamítnutí žaloby. Vytýká obecným soudům konkrétní nedostatky při hodnocení důkazů a na podporu svých tvrzení se opírá o některá rozhodnutí Ústavního soudu
Stěžovatel také brojí proti výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, o nichž rozhodl odvolací soud, s poukazem také na rozhodovací praxi Ústavního soudu. K věci uvádí, že v řízení částečně uspěl, přičemž výše přisouzeného plnění závisela na úvaze soudu. Neúspěch byl přitom do značné míry důsledkem průtahů v řízení, neboť žaloba nebyla vyřízena do dvou let, kdy mu bylo vyplaceno vyrovnání ze SJM. Tvrdí, že odvolací soud chybně aplikoval zásadu úspěchu ve věci tam, kde byl vhodnější jiný postup podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatel dále namítal, že jeho právo na soudní ochranu bylo porušeno i před vydáním napadeného rozhodnutí tím, že Městský soud v Praze ho nevyrozuměl o konání ústního jednání. K ústnímu jednání nařízenému na 6. 6. 2008 byl předvolán pouze jeho právní zástupce, on sám vyrozuměn nebyl a proto tomuto procesnímu kroku nebyl přítomen. Přesto však byl dne 6. 6. 2008 vyhlášen rozsudek, jímž bylo jeho odvolání "zamítnuto". V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 560/03.
Stěžovatel konečně namítá, že řízení trvalo 4 roky a samotné předběžné opatření bylo nařízeno teprve rok po podání žaloby. Dále poukazuje na to, že v prvním stupni se při projednávání věci vystřídali čtyři samosoudci, jejichž náhledy na věc se různily. Časté a nezvyklé výměny samosoudce zřejmě vedly i k popření jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Střídáním soudců se promítlo v absolutně neurčitém výroku, ve výroku o nákladech řízení a nakonec i v odůvodnění rozhodnutí. Tím prý bylo popřeno i jeho právo na spravedlivý proces spočívající v právu na rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.
II.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že svůj právní názor na věc vyjádřil na str. 5 odůvodnění rozsudku a na tomto právním názoru setrvává. V podrobnostech pak na svůj rozsudek odkázal. Podle jeho názoru k porušení ústavou zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že zcela odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. K námitce stěžovatele týkající se změny soudců pak odkázal na rozvrhy práce, které se týkaly uvedeného období.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely, a proto je stěžovateli ani nezasílal k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 17 C 418/2005 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce a žalobou na výživné rozvedeného manžela se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost platit mu výživné 15.000,- Kč měsíčně (původně 25.000,- Kč měsíčně). Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem č. j. 17 C 131/2004-161 ze dne 7. prosince 2007 uložil žalované povinnost platit stěžovateli výživné ve výši 5.000,- Kč měsíčně za období od 9. 6. 2004 do 23. 6. 2006, přičemž na tuto částku se započítávají úhrady výživného, které žalovaná stěžovateli zaplatila na základě předběžného opatření, nařízeného usnesením označeného soudu prvního stupně č. j. 17 C 131/2004-52 ze dne 25. dubna 2005. Dále soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele na výživné v částce nad 5.000,- Kč, a na další období od 24. 6. 2006. Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud prvního stupně - mimo jiné - uvedl, že stěžovatel byl v nepříznivé sociální situaci, protože byl uznán plně invalidním, neschopným jakéhokoliv zaměstnání a jeho jediným příjmem byl invalidní důchod necelých 6.000,- Kč. Byl natolik sociálně potřebným, že byl oprávněn požadovat vůči bývalé manželce příspěvek na výživu. Toto období bylo podle názoru soudu prvního stupně ukončeno okamžikem, kdy žalovaná poukázala stěžovateli z titulu vypořádání SJM částku 1.500.000,- Kč. Obranu stěžovatele, že uvedenou částku již spotřeboval, nepovažoval soud prvního stupně s odvoláním na skutečnosti zjištěné v průběhu řízení za relevantní. Poukázal i na to, že se žalované v roce 2005 narodilo další dítě.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci; stěžovatel do merita věci, žalovaná pouze do výroku o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 51 Co 100/2008-194 ze dne 6. června 2008 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 47.686,- Kč, a rozhodl o jeho povinnosti zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 66.521,- Kč. V odůvodnění v podstatě uvedl, že soud prvního stupně provedl účastníky nabízené důkazy regulérním způsobem a "přezkoumatelně je vyjádřil" v odůvodnění svého rozsudku. Závěry soudu prvního stupně odpovídají zásadě volného hodnocení důkazů. Uvedl dále, že námitky stěžovatele, vyjádřené v odvolání, jsou jen polemikou se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, kterou odvolací soud nepovažuje za důvodnou. Skutková zjištění soudu prvního stupně se podle názoru odvolacího soudu opírají o provedené dokazování, jehož procesní korektnost není zpochybňována a opak neplyne ani z obsahu spisu. Odvolací soud se ztotožnil s názorem prvostupňového soudu, že životní úroveň stěžovatele prudce stoupla ve chvíli, kdy mu žalovaná vyplatila na vypořádání SJM částku 1.500.000,- Kč. Pak bylo jeho věcí, jak s touto částkou naloží. Odvolací soud dále prohlásil, že po rozvodu manželství již rozvedený manžel nemá nárok (ani zákonný ani morální) na stejnou životní úroveň, jakou má jeho (bývalá) manželka. Institut výživného pro rozvedeného manžela je institutem naprosto výjimečným, aplikovatelným za situace, kdy bývalý manžel nemá příjem téměř žádný a dostal se nikoliv vlastní vinou do situace, kdy si jej nemůže ani zajistit. To však - podle názoru odvolacího soudu - případ stěžovatele není.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s skutkovými a právními závěry obecných soudů. Namítá zejména nedostatečné zjištění skutkového stavu a nesprávné hodnocení důkazů. Ústavní soud těmto námitkám stěžovatele nepřisvědčil. Již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem působícím v soustavě obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné. Z ústavního principu nezávislosti soudnictví vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla zakotvená v ustanovení §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. K porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a tedy k situaci, kdy Ústavní soud zruší rozhodnutí orgánu veřejné moci, proto v zásadě může dojít pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry těchto orgánů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3., C. H. Beck Praha 1995, str. 257 a násl.).
V posuzované věci však Ústavní soud takové pochybení nezjistil. Obecné soudy provedly řádné dokazování v souladu s příslušnými procesními pravidly, provedené důkazy také zhodnotily ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. a vyvodily odpovídající skutkové závěry. Jejich závěry mají oporu v provedeném dokazování, nemají povahu svévole a nelze tu dovozovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Stěžovatel rovněž namítal nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí s poukazem na řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Ani této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit. Právě s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi usoudil, že obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně komplexně a přesvědčivě vyložily, z jakých skutečností při posuzování věci vycházely a jaké právní závěry - a proč - v dané věci přijaly. Stejně tak neakceptuje ani námitku stěžovatele týkající se neurčitosti a nevykonatelnosti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel tuto námitku uplatnil již v odvolání, ale ani odvolací soud jí nepřisvědčil. Výrok soudu prvního stupně je dostatečně určitý tak, aby z něho bylo možné dovodit, jaká povinnost byla žalované uložena.
Stěžovatel vytýkal obecným soudům i to, že překročily návrhy účastníků, protože žádný z nich nenavrhoval započtení plnění podle předběžného opatření na plnění podle výroku rozsudku. Ústavní soud tuto námitku neakceptoval; to především proto, že jak v rozhodování o předběžném opatření, tak i v rozhodování o věci samé (příspěvku na výživu rozvedeného manžela) se jednalo o stále stejnou pohledávku, což by při nezapočtení plnění podle předběžného opatření znamenalo - do důsledků vzato - porušení zásady ne bis in idem. Při pohledu na věc z hlediska ústavnosti proto podle přesvědčení Ústavního soudu postup obecných soudů obstojí.
Stěžovatel uplatnil (s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 560/03 ze dne 26. 4. 2005) i procesní připomínky k postupu odvolacího soudu. Především namítal, že ho odvolací soud nevyrozuměl o termínu konání ústního jednání, a proto tomuto jednání nebyl přítomen. Sám uvedl a - i ze spisu je to patrno - že k ústnímu jednání byl řádně předvolán jen jeho právní zástupce. Ústavní soud tuto připomínku neakceptoval. Z jeho judikatury sice vyplývá, že předvolání k ústnímu jednání je třeba doručit nejen právnímu zástupci účastníka, ale i účastníku samotnému bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Současně je však třeba připomenout, že citovaný nález Ústavního soudu vycházel z jiné procesní situace, protože v uvedené věci byly prováděny některé důkazy, k nimž se účastník nemohl vyjádřit. V souzené věci se však o takovou situaci nejednalo. V odvolacím řízení nebyly prováděny žádné další důkazy, byly zde pouze předneseny návrhy účastníků řízení, které odpovídaly jejich písemným podáním (odvoláním), k nimž se oba účastníci měli možnost vyjádřit v dostatečném časovém prostoru (odvolání žalované bylo právnímu zástupci doručeno dne 12. 2. 2008 a ústní jednání před odvolacím soudem se konalo dne 6. 6. 2008). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že na předmětnou věc výše citovaný nález nelze aplikovat, a v této konkrétní věci v postupu odvolacího soudu porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nespatřuje.
Stěžovatel vytýkal odvolacímu soudu také nesprávné rozhodování o nákladech řízení jak před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení. Tu Ústavní soud konstatuje, že do rozhodování o nákladech řízení mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení jejich základních práv či svobod. Otázka náhrady nákladů dosahuje ústavně právní dimenze pouze v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 290/06). Takové pochybení však Ústavní soud neshledal. Městský soud v Praze řádně posoudil poměr úspěšnosti a neúspěšnosti v řízení; vycházel při tom z návrhu stěžovatele, který původně požadoval 25.000,- Kč měsíčně (předběžným opatřením požadoval částku 15.000,- Kč měsíčně) bez časového omezení. Pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně mu však byla přisouzena pouze částka 5.000,- Kč měsíčně , leč toliko za období od 9. 6. 2004 do 23. 6. 2006, co do zbytku a za další období byla žaloba zamítnuta. Zde Ústavní soud uzavírá, že nepovažuje závěry odvolacího soudu v otázce nákladů řízení za ústavně nekonformní, porušující principy spravedlnosti. Jeho rozhodnutí také nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Odvolací soud rovněž dostatečně vysvětlil, na základě jakých úvah ke svému rozhodnutí došel. Sám fakt, že stěžovatel se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru. Ústavní soud nepřisvědčil ani názoru stěžovatele, že k neúspěchu v řízení přispěly do značné míry i průtahy v řízení, neboť žaloba nebyla vyřízena do rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů. Ústavní soud se zabýval průběhem sporu a dospěl k závěru, že ze strany soudu prvního stupně k neodůvodněným průtahům v řízení nedošlo.
Stěžovatel konečně namítal, že v jednání před soudem prvního stupně bylo popřeno i jeho právo na zákonného soudce, protože při projednávání věci se postupně vystřídali čtyři samosoudci. Ústavní soud ani této námitce stěžovatele nepřisvědčil. Především podotýká, že stěžovatel uvedenou námitku uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti, byť ji mohl předestřít již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Proto je tato námitka - podle ustálené judikatury Ústavního soudu - v principu nepřijatelná. (Pozn.: Zcela nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že změny v osobách soudců jsou podloženy příslušnými rozvrhy práce Obvodního soudu pro Prahu 10.)
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2009
František Duchoň
předseda senátu