ECLI:CZ:US:2009:1.US.2373.09.1
sp. zn. I. ÚS 2373/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 159/56, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, čj. 28 Co 25/2008 - 297, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 10. 1. 2005, čj. 5 C 1/2002 - 121, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 10. 2007, čj. 5 C 1/2002 - 217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být zasaženo do jejích základních práv, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností brojí proti způsobu, kterým obecné soudy odůvodnily neprovedení některých jí navrhovaných důkazů. Konkrétně uvedla, že neprovedení důkazu protokolem Policie ČR o svědecké výpovědi 2. žalovaného ze dne 16. května 2003 a částí personálního spisu MV čj. A-0529/4287 - JUDr. L. Č., je v rozporu s §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ") a v rozporu s obsahem spisu, neboť se nejedná o důkazy "nové", ale existující již v době rozhodování soudu prvního stupně.
Soudy rovněž nepřihlédly k předcházejícím soudním rozhodnutím, zejména k usnesení Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 4 C 292/2001, kterým bylo žalovaným uloženo nemovitost vyklidit, neboť ji užívají bez právního důvodu. Porušily tak §132 OSŘ a svým formalistickým přístupem připustily, aby vyjádření účastníků, zachycená v protokolech o jednáních, byla nahrazena dodatečně nalezenou nájemní smlouvou. Soud prvního stupně měl rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť období, výměra nemovitosti a cena byly v jednotlivých protokolech o jednáních nesporné.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla úryvky ze svědecké výpovědi 2. žalovaného ze dne 16. května 2003, z kterých, podle jejího názoru, vyplývá neexistence nájemní smlouvy ze dne 30. května 1997.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u Okresního soudu Praha - východ domáhala po V. M. a Ing. J. S. (dále "žalovaní") vydání bezdůvodného obohacení v částce 393.300,-- Kč s 8,5% úrokem z prodlení, získané žalovanými užíváním drůbežárny na parcele č. 195 v k. ú. Radonice (dále "nemovitost") bez právního důvodu. Zmíněný okresní soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2005, čj. 5 C 1/2002 - 121, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 10. 2007, čj. 5 C 1/2002 - 217, žalobu stěžovatelky zamítl a uložil jí povinnost nahradit žalovaným náklady řízení v částce 46.149,-- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, čj. 28 Co 25/2008 - 297, změnil nákladový výrok soudu prvního stupně na částku 54.210,-- Kč, ve zbytku napadený rozsudek ve znění opravného usnesení potvrdil.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem stěžovatelčiny ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že její ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ní vyjadřuje svůj nesouhlas s neprovedením některých jí navrhovaných důkazů a v rozporu s výše uvedenými principy se tak dožaduje po Ústavním soudu přezkumu procesu dokazování u obecných soudů v rovině podústavního práva.
Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 OSŘ. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. Ústavní soud proto pouze ověřil, zda obecným soudům nelze ve věci stěžovatelky vytknout, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by je v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily; takové vady dokazování však v její věci neshledal.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že se odvolací soud nevypořádal s některými jejími důkazními návrhy a ty, jimiž se zabýval, hodnotil jinak, než podle jejího názoru měl. Ústavní soud podotýká, že pokud odvolací soud stěžovatelkou navrhované důkazy označil za nepřípustné (§205a OSŘ) s tím, že jde o důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, nezakládá jeho postup, kdy se jimi z výše uvedeného důvodu odmítl zabývat, protiústavnost rozhodnutí. Je pravdou, že účastníkovi řízení musí mj. být dána možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné a tomuto procesnímu právu odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, avšak tato pravidla platí beze zbytku pouze pro řízení před soudem prvního stupně. Pro odvolací řízení v systému neúplné apelace je postup, který zvolil odvolací soud, zcela namístě a neznamená porušení práva na spravedlivý proces.
Jak Ústavní soud zjistil, zabývaly se obecné soudy ve věci stěžovatelky zevrubně množstvím jí navržených důkazů a neprovedení některých z nich dostatečně odůvodnily. V rámci dokazování obsáhle zkoumaly nájemní smlouvu ze dne 30. května 1997 a posuzovaly její pravost na základě znaleckých posudků JUDr. B. a Ing. K. Závěru obecných soudů, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno o tvrzení, že žalovaní vytvořili nájemní smlouvu tak, že k prvnímu listu připojili list druhý s podpisy účastníků z jiné smlouvy, nelze z ústavněprávního hlediska cokoli upřít.
Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů neshledává nic, co by opravňovalo jeho zásah. Jestliže nepřisvědčily právnímu názoru stěžovatelky a předložené otázky právně posoudily odlišně, přičemž své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 OSŘ), jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu přípustná jen tehdy, došlo-li by při tom k porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv nebo svobod (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41). K tomu však v posuzované věci zjevně nedošlo.
Za podstatné tedy Ústavní soud považuje, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, jak provedené důkazy zhodnotily, které z povahy věci považovaly za nadbytečné, jaká skutková zjištění dovodily, přičemž se obšírně zabývaly mnoha důkazy podporujícími verzi stěžovatelky, povahou jednotlivých smluv, mezi účastníky uzavřených, provedenými znaleckými posudky a dalšími důkazy, které byly na podporu jejích tvrzení navrženy a provedeny.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebyla řádně poučena ve smyslu §119a odst. 1 OSŘ, přičemž neuvádí, zda tuto námitku uplatnila prostřednictvím odvolání (§205a odst. 1 písm. e) OSŘ), ani neuvedla, jaký konkrétní vliv měla namítaná vada na rozhodnutí ve věci samé, nemůže se Ústavní soud takovými potencialitami tvrzených procesních vad, s ohledem na svou výše vymezenou roli, zabývat.
Ústavní soud má tak za to, že obecným soudům nelze vytknout žádné pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelčiných základních práv. Jejich skutková zjištění zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování a právní závěr, k němuž dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu