ECLI:CZ:US:2009:1.US.2454.08.1
sp. zn. I. ÚS 2454/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. R., zastoupeného Mgr. Markem Landsmannem, advokátem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 41/2007-1259 ze dne 19. října 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 9 T 14/2006-1212 ze dne 16. května 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 41/2007-1259 ze dne 19. října 2007, jímž byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 9 T 14/2006-1212 ze dne 16. května 2007 a podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel (spolu s dalším obžalovaným) společným jednání ve větším rozsahu zkrátili daň a tímto činem stěžovatel způsobil škodu velkého rozsahu a tím spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců; pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč a stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Napadenými rozsudky bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že porušení práva na spravedlivý proces bylo způsobeno značným množství tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž soud v průběhu řízení vůbec nerozhodl, popřípadě, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů vůbec nezabýval. Stěžovatel poukázal na důkazy, které navrhoval již v přípravném řízení a které nebyly provedeny a dále i na další důkazy, které opakovaně navrhoval při hlavním líčení. V tomto směru soud pouze konstatoval, že se uvedené návrhy pro nadbytečnost zamítají, aniž by to v rozsudku jakkoliv odůvodnil. Námitky k provádění a hodnocení důkazů stěžovatel uplatnil i v odvolání; na to reagoval Vrchní soud v Praze pouze stručným hodnocením, z něhož stěžovatel nepoznal, jaké důkazy opatřeny a provedeny byly, jaké důkazy opatřit nešlo a které důkazy byly odmítnuty pro jejich nadbytečnost.
Stěžovatel poukázal na to, že takový postup obecných soudů je zjevně v rozporu s dlouhodobě konstantní judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Vrchní soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se námitkami obsaženými v podaném odvolání vypořádal dostatečným způsobem, odpovídajícím odvolacímu řízení. Své (napadené) rozhodnutí v tomto směru obsáhle zdůvodnil a současně se odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Poukázal i na to, že pochybení neshledal ani Nejvyšší soud, který podané dovolání odmítl.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že celé trestní řízení proběhlo v souladu s trestním řádem a nedošlo k žádným zásahům do ústavních práv stěžovatele. Konstatoval, že všechny relevantní důkazy byly v této věci provedeny a pomohly objasnit skutkový děj, na jehož základě byl stěžovatel odsouzen. Pokud stěžovatel navrhoval provedení dalších důkazů, jednalo se o důkazy, které neměly žádný vliv na případné rozhodnutí v této věci a provedené důkazy byly naprosto postačující pro závěr, který soud učinil.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedlo, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a v podrobnostech odkázalo na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Konstatovalo, že návrhy stěžovatele na další dokazování směřovaly zejména k prokázání účasti dalších osob na jeho trestné činnosti a na posouzení jeho vlastní odpovědnosti by provedení těchto důkazů nemělo žádný vliv. Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 9 T 14/2006 vedený u Krajského soudu v Hradci Králové. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem označeného soudu č. j. 9 T 14/2006-1212 ze dne 16. května 2007 uznán vinným, že spolu s dalším obžalovaným V. společným jednáním ve větším rozsahu zkrátili daň a způsobili tak škodu velkého rozsahu, čímž stěžovatel spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 1, 4 trestního zákona ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona a byl odsouzen podle ustanovení §148 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle ustanovení §49 odst. 1 trestního zákona a §50 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na 3 roky.
Proti rozsudku soudu prvního stupně ve všech výrocích podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem č. j. 3 To 41/2007-1259 ze dne 19. října 2007 napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným tím, že v době od měsíce listopadu 2005 do měsíce prosince 2005 v Pardubicích, Hradci Králové a jinde V. V. (druhý obžalovaný) jako jediný společník a jednatel společnosti VL-OIL, spol. s r. o., IČ 274 73 341, se sídlem Pardubice, Masarykovo náměstí 1484, s předmětem podnikání - velkoobchod a nákup, prodej a skladování paliv a maziv, a Ing. J. R. (stěžovatel) jako ředitel této společnosti v úmyslu získat finanční prostředky poté, co dosáhli vydání rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2005 o zajištění daně ve výši 1.050.000,- Kč a rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2005 o vydání nového povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně s předpokládaným ročním objemem 900.000 litrů minerálních olejů nomenklatury KN 271011 (motorových a dalších benzinů), postupně nakoupili za společnost VL-OIL, spol. s r. o. od německého dodavatele, společnosti B. M. V. Mineralöl Versorgungsgesellschaft mbH, Berlin, minerální oleje podléhající spotřební dani, konkrétně automobilový benzin v celkovém množství 1.117.014 litrů v režimu podmíněného osvobození od daně, čímž byla mnohonásobně překročena stávající výše zajištění daně. Nakoupený benzin obratem prodali odběratelům za cenu obsahující spotřební daň a daň z přidané hodnoty a nesplnili svou zákonnou povinnost podat správci spotřební daně - Celnímu úřadu v Pardubicích řádné daňové přiznání ke spotřební dani za měsíce listopad a prosinec 2005, daň ani neuhradili. Rovněž nepodali správci daně z přidané hodnoty - Finančnímu úřadu v Pardubicích daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za čtvrté čtvrtletí roku 2005 a daň ani neuhradili, přestože odběratelé kupní cenu včetně spotřební daně a daně z přidané hodnoty uhradili na účty společnosti VL-OIL, spol. s r. o., a postupně vybrali z účtů společnosti finanční hotovost v celkové výši cca 17 mil. Kč, již použili na dosud nezjištěné účely. České republice zastoupené Celním úřadem v Pardubicích způsobili na spotřební dani škodu ve výši 12.175.400,- Kč a dále České republice zastoupené Finančním úřadem v Pardubicích způsobili škodu na dani z přidané hodnoty ve výši 4.384.314,- Kč. Společným jednáním větší rozsahu zkrátili daň a tímto činem stěžovatel způsobil škodu velkého rozsahu, čímž spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 595/2008-1387 ze dne 23. července 2008 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, protože podle jeho závěru stěžovatel činem, jímž byl uznán vinným, po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a obdobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona. Toto rozhodnutí podle obsahu spisu napadeno není.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje v prvé řadě proti tomu, že soudy neprovedly některé jím navržené důkazy. Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu není jeho úkolem pravidelně přezkoumávat, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Ústavě, Listině, Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen Úmluva"), či jiných mezinárodních smlouvách vážících Českou republiku a zaručujících základní práva jednotlivců. Tomu odpovídá i jeho dosavadní judikatura, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř., §2 odst. 6 tr.ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 81 Ústavy - což se v posuzované věci podle přesvědčení Ústavního soudu stalo - nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález III.ÚS č. 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41).
Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci. Jeho funkcí zásadně není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily, ale zabývat se tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé a ústavně souladné.
K tvrzení stěžovatele o opomenutí důkazů v řízení před obecnými soudy Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. V opačném případě zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb.n.u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a velmi pečlivě zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu, za který byl odsouzen. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Námitkami stěžovatele, včetně námitky neprovedení některých důkazů se sice stručně, leč přijatelně zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud. Jeho závěry a jejich zdůvodnění plně korespondují zásadě volného hodnocení důkazů, již oba soudy dostatečně respektovaly.
Za daného procesního stavu Ústavní soud
1) ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, který byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze zrušen, odmítl jako nepřípustnou,
2) ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zjevně porušeno nebylo, jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu