ECLI:CZ:US:2009:1.US.2484.08.1
sp. zn. I. ÚS 2484/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zast. JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, sídlem Těšnov 1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.9.2007, č.j. 16 Co 229/2007-101, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.5.2005, č.j. 6 C 79/2005-21, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a A. Š. a Ing. J. N., oba zast. JUDr. Jaromírem Reitingerem, advokátem, sídlem Nad Obcí II 52, Praha 5, a Městské části Praha 13, sídlem Sluneční nám. 13, Praha 13, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 3.10.2008 napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že vedlejší účastníci A. Š. a Ing. J. N. nejsou vlastníky specifikovaných pozemků v kat. úz. Stodůlky, neboť je přesvědčen, že rozsudkem městského soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že rozsudky obou obecných soudů bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. K věci nejprve uvedl, že se stal procesním nástupcem příspěvkové organizace IROP, Inženýrská a realitní organizace Praha, původního žalobce, a to tak, že tato organizace byla zrušena s tím, že veškerá práva a závazky přechází na stěžovatele, jakožto jejího zřizovatele. Posléze popsal meritum sporu ohledně dotčených pozemků a zdůraznil, že tyto pozemky přešly do vlastnictví státu na základě kupní smlouvy uzavřené dne 22.5.1978, a tvrdil, že měly zůstat ve vlastnictví čs. státu, protože jejich vydání A. Š. a Ing. J. N. bránila překážka jejich zastavěnosti ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (jde o pozemky bezprostředně související a nutné k provozu okolních staveb). Podmínky uplatnění zmíněné překážky podrobně analyzoval (včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu), akcentoval, že zastavěnost pozemků, resp. jejich funkční souvislost se sídlištní zástavbou, vytváří trvalou překážku ve využití předmětných pozemků zemědělským, resp. lesním způsobem, tudíž jejich vydání lze považovat za odporující účelu i smyslu zákona o půdě; na druhé straně jejich nevydání by plně respektovalo proporcionalitu mezi omezením nároku oprávněných osob na vydání původních pozemků a prosazením veřejného zájmu týkajícího se vlastnických poměrů v sídlišti Jihozápadní Město. Poukázal též na závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 159/03 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2006, sp.zn. 30 Cdo 1651/2005, které dosud nebyly překonány, posuzuje-li se srovnatelná právní otázka. Analýzu uzavřel tvrzením, že pokud dříve nebyly pozemky, na nichž jsou vybudována parkoviště, resp. které jsou funkčně spjaty se sídlištní zástavbou, vydávány oprávněným osobám, zakládají napadená rozhodnutí, podle nichž je vydání těchto pozemků v souladu se zákonem o půdě, nové křivdy, když některým oprávněným osobám takové pozemky vydány byly, a některým nikoliv, a to za naprosto shodných (skutkově i právně) podmínek.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.
Městský soud zdůraznil, že rozhodl na základě pro něj závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 821/2007-91. Svoje rozhodnutí považuje za souladné s Listinou i s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, proto navrhl, aby Ústavní soud podanou stížnost jako zjevně bezdůvodnou odmítl.
Obvodní soud namítl, že stěžovatel jen polemizuje s právními názory obecných soudů, a upozornil, že rozhodnutí byla vydána za dodržení všech zákonných procesních ustanovení. Vyjádřil názor, že ústavní stížnosti je nepřípustná, protože nedošlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele, proto by měla být podle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Vedlejší účastníci A. Š. a ing. J. N. vyslovili názor, že u stěžovatele není splněn předpoklad aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti, protože není splněna podmínka, že v řízení bylo porušeno jeho základní právo nebo jeho svoboda, když uvádí, že účelem jeho ústavní stížnosti je dosáhnout stavu, kdy předmětné pozemky mají zůstat ve vlastnictví subjektu odlišného od stěžovatele, totiž státu, a proto by měla být ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Dále zdůraznili, že nedošlo u stěžovatele ani u jeho právního předchůdce k porušení práva na spravedlivý proces, ani nemohlo být dotčeno jeho vlastnické právo, protože on vlastníkem pozemků nikdy nebyl. Vyjádření ještě doplnili o argumentaci související s jejich úspěchem při restituci předmětných pozemků.
Městská část Praha 13 jen lapidárně odkázala na předešlá vyjádření, jež jsou obsahem spisu.
Pozemkový fond České republiky se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejších účastníků, která nepřinášejí žádná nová tvrzení, nebylo je třeba zasílat na vědomí a k případně replice stěžovateli.
III.
Z obsahu spisu obvodního soudu sp.zn. 6 C 79/2005 Ústavní soud zjistil, že IROP, inženýrská a realitní organizace Praha, se žalobou podle §244 a násl. obč. soudního řádu domáhala určení, že A. Š. a Ing. J. N. nejsou vlastníky dvou konkretizovaných pozemků v kat. úz. Stodůlky, čímž by bylo nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha, kterým bylo rozhodnuto, že se stávají jejich vlastníky; v soudním řízení vystupovali další účastníci: Hlavní město Praha, Městská část Praha 13 a Pozemkový fond ČR. Žalobce s rozhodnutím pozemkového úřadu nesouhlasil, neboť jde o pozemky zastavěné trvalými stavbami, či o pozemky s těmito stavbami bezprostředně související a nutné k jejich provozu. Obvodní soud rozhodl rozsudkem ze dne 12.8.2005, č.j. 6 C 79/2005-21, jímž žalobu zamítl po zjištění, že není důvodná. Konstatoval, že rozhodnutím pozemkového úřadu byli A. Š. a Ing. J. N., jako oprávněné osoby podle zák. č. 229/1991 Sb., určeni vlastníky předmětných nemovitostí, a shledal, že správní orgán nepochybil, ani když parkoviště na jednom z pozemků nepovažoval za stavbu, která by bránila vydání, a na druhém z pozemků žádná stavba není. Žalobce napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, v němž setrval na svém stanovisku ohledně charakteru těchto pozemků, jako pozemků bezprostředně souvisejících a nutných k provozu okolních staveb. Městský soud rozsudkem ze dne 18.9.2006, č.j. 24 Co 428/2005-76, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že A. Š. a Ing. J. N. nejsou vlastníky předmětných pozemků, když dovodil přípustnost aplikace §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, pozemky se tudíž pokládají za zastavěné a nelze je oprávněným osobám vydat (s využitím závěrů Ústavního soudu). Obě oprávněné osoby podaly proti rozsudku městského soudu dovolání, na jehož základě rozhodl Nejvyšší soudu rozsudkem ze dne 9.5.2007, č.j. 28 Cdo 821/2007-91, o zrušení rozsudku městského soudu s odůvodněním, že "zastavěnost" pozemku je třeba v souladu s judikaturou Ústavního soudu interpretovat spíše zužujícím způsobem a preferovat spíše vydání původního pozemku, pokud o to restituenti usilují, jakož i s argumentací, že pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb zákonodárce nezařadil do výčtu těch pozemků, které se podle §11 odst. 1 zákona o půdě nevydávají. Vázán právním názorem dovolacího soudu, rozhodl v další fázi řízení městský soud rozsudkem ze dne 18.9.2007, č.j. 16 Co 229/2007-101, o potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Proti tomuto rozsudku podalo odvolání Hlavní město Praha, Nejvyšší soud ho usnesením ze dne 1.7.2008, č.j. 28 Cdo 781/2008-120, pro nepřípustnost odmítl.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a uzavírá, že žádné porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a vlastnického práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny nebylo zjištěno.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že její podstata se týká posouzení existence překážek pro vydání nemovitostí oprávněným osobám ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení platí, že pozemek - jinak podléhající restituci - nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Ústavněprávními aspekty tohoto ustanovení se Ústavní soud opakovaně zabýval. Např. nálezem ze dne 15.3.2000, sp.zn. IV. ÚS 127/09 zamítl ústavní stížnost stěžovatelky tvrdící nadměrně extenzivní výklad uvedeného ustanovení (pozn. v restituční věci jí nebyl vydán pozemek, v němž se nacházela podzemní nádrž pohonných hmot a příjezdová komunikace, a pozemek s výdejními stojany a objektem pro obsluhu čerpací stanice). V odůvodnění konstatoval, že "v dosavadní praxi obecných soudů se vyskytly interpretační i aplikační odlišnosti při hodnocení citovaného ustanovení (na což reaguje řada nálezů Ústavního soudu, např. nález sp. zn. IV.ÚS 68/94, in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., Praha, C.H.Beck, 1995, str. 189 a násl.). Ústavní soud v citovaném nálezu především zdůraznil, že pokud je zásadní spornou otázkou to, zda existuje či neexistuje překážka bránící ve vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je povinností soudu (ovšem i pozemkového úřadu) hodnověrným způsobem zhodnotit, zda předmětné pozemky jsou skutečně takového charakteru, že je vydat nelze." Na těchto právních závěrech Ústavní soud i nadále setrvává. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává usnesení Ústavního soudu ze dne 17.2.2005, sp.zn. I.ÚS 159/03, v němž se ztotožnil s právním názorem městského soudu, který neshledal protiústavním, podle něhož "sídliště je třeba chápat jako celek zahrnující nejen obytné objekty, objekty občanské a technické vybavenosti, ale i plochy nacházející se mezi těmito objekty, pokud v rámci sídliště plní nějakou konkrétní funkci." K tomuto závěru dodal, že "Město je živoucí, dynamicky se vyvíjející útvar, přičemž není nijak překvapivé, že jednotlivé funkce pozemků, funkčně navazujících na bytové komplexy, se v průběhu času proměňují. Restriktivní interpretace pojmu stavba, ve smyslu §11 zákona č. 229/1991 Sb., zahrnující toliko sídlištní pozemky zastavěné obytnými budovami, nikoliv však i pozemky s nimi bezprostředně související, jako např. parkovací plochy, místa s klepadly, popelnicová stání, pískoviště pro děti atd., by byla v rozporu s účelem tohoto ustanovení. Pokud k takovému právnímu závěru dospěly obecné soudy, nepřísluší Ústavnímu soudu do této judikatury zasahovat." Jak je zřejmé z poslední věty výňatku z odůvodnění usnesení sp.zn. I.ÚS 159/03, Ustavní soud setrvává na konstrukci akcentující pozici obecných soudů při posuzování překážen pro vydání nemovitostí oprávněným osobám, které zakotvuje §11 odst. 1 písm.c) zák. č. 229/1991 Sb. Pro posuzovanou věc z toho plyne, že pokud obecné soudy, i přes původně odlišný právní názor městského soudu, vyhodnotily, se znalostí místních poměrů, že překážky pro vydání neexistují, a tento závěr řádně odůvodnily, není dána jurisdikce Ústavního soudu - se zřetelem k jeho postavení (viz výše) - jejich závěry přehodnocovat.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu