ECLI:CZ:US:2009:1.US.2545.09.1
sp. zn. I. ÚS 2545/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) B. H. a 2) L. H., obou zastoupených Mgr. Kryštofem Jankem, advokátem, se sídlem Voršilská 10, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, sp. zn. 26 Co 242/2009, za účasti Krajského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soud dne 29. září 2009 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí obecného soudu. Tvrdili, že jím bylo porušeno jejich základní právo zaručené čl. 27 Úmluvy o právech dítěte [stěžovatelé nesprávně uvádějí jako "Úmluvu o právech dětí"] a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, sp. zn. 26 Co 242/2009, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn (stručně řečeno) tak, že (I.) běžné výživné pro zl. L. bylo stanoveno (zvýšeno) na 2.800,- Kč a nedoplatek výživného za období od 1. 9. 2007 do 30. 6. 2009 na částku 11.000, Kč. Dále soud rozhodl tak (II.), že běžné výživné pro nezl. R. stanovil (zvýšil) na částku 1.800,- Kč a dlužné výživné za období od 1. 12. 2008 do 30. 6. 2009 na částku 1.400,- Kč.
Prvostupňovým rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. 9 P 198/2005, bylo původně stanoveno běžné výživné pro zl. L. ve výši 2.600 Kč měsíčně, přičemž nedoplatek činil 6.000,- Kč, a pro nezl. R. ve výši 1.600,- Kč měsíčně.
Stěžovatelé v rekapitulační části ústavní stížnosti především uvedli, že stěžovatelka jako matka se návrhem u Okresního soudu v Benešově domáhala zvýšení výživného na oba tehdy nezletilé syny, a to na částku 4.000,- Kč, resp. 3.500 Kč.
Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy zpochybňovala prokázané výdělkové a majetkové poměry otce, a činí tak i v ústavní stížnosti. Tvrdila zejména, že otec si má údajně hradit životní pojištění ve výši 12.924,- Kč. Upozorňovala, že výdělkové poměry otce, který pracuje jako číšník, nelze přímo spolehlivě prokázat, neboť je obecně známo, že velkou část příjmů takových zaměstnanců tvoří spropitné. Obecným soudům vytýká, že příjmové a majetkové poměry otce řádně nezjistily, neboť bez náležitého odůvodnění neprovedly navrhované důkazy směřující ke zjištění skutečných výdělkových poměrů otce.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03; judikatura Ústavního soudu je přístupná na http://nalus.usoud.cz). Dále jde o případy, kdy provedené důkazy a učiněný skutkový závěr soudu jsou v extrémním rozporu svědčícím o výkonu libovůle ze strany soudů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 248/04).
Ústavnímu soudu tedy nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je dostatečné či nikoliv, resp. posuzovat správnost zjištění skutkového stavu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny.
Takový nežádoucí stav - extrémní rozpory v úvahách soudu - však z napadeného rozhodnutí zjištěn nebyl. S ohledem na závěry Krajského soudu v Praze, který výslovně "položil větší důraz" na potenciální výdělkové možnosti otce a výživné oproti rozsudku soudu prvního stupně dle své úvahy zvýšil, neučinil Ústavní soud závěr, že by Krajský soud v Praze nereflektoval námitky stěžovatelky týkající se možných (obtížně prokazatelných) vedlejších příjmů otce.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8 prosince 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu