ECLI:CZ:US:2009:1.US.2687.08.1
sp. zn. I. ÚS 2687/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou v Šenově, Těšínská 1495, adresa pro doručování v Havířově – Podlesí, Junácká 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4371/2007-264 ze dne 11. září 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 333/2005-236 ze dne 12. prosince 2006 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 8 C 54/2003-85 ze dne 23. března 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4371/2007-264 ze dne 11. září 2008, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 333/2005-236 ze dne 12. prosince 2006, kterým byla připuštěna změna žaloby, zamítnuta žaloba o zaplacení částky 334.981,- Kč a potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 8 C 54/2003-85 ze dne 23. března 2005. Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 210.505,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel uvedl, že dne 31. 8. 2001 utrpěl pracovní úraz. Zaměstnavatel OKD, a. s., Ostrava, odpovědnost za pracovní úraz uznal v plném rozsahu a poskytl náhradu škody za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti do 24. 4. 2002. Dále pak byl vystaven lékařský posudek (MUDr. P.), jímž byl uznán trvale nezpůsobilým k výkonu práce horníka pro následky po pracovním úrazu. Byl převeden na pomocné práce a zaměstnavatel mu doplácel náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 odst. 2 zákoníku práce až do 30. 6. 2002. Od 1. 7. 2002 však přestal náhradu za ztrátu na výdělku proplácet s odůvodněním, že následky, pro které stěžovatel nemůže vykonávat práci horníka v rubání, jsou obecného charakteru. Svůj závěr podložil zaměstnavatel znaleckým posudkem MUDr. K., v němž je uvedeno, že trvalá nezpůsobilost k dosavadní práci je „obecné onemocnění“, ale že „pracovní úraz vyvolal onemocnění obecné, které do doby úrazu bylo němé“.
Stěžovatel poukázal na množství znaleckých posudků, které byly v předmětné věci zpracovány a na rozpory mezi nimi, tvrdil, že obecná choroba, která měla podle některých znaleckých posudků vyvolat dlouhodobou nezpůsobilost k práci, byla zmíněna v jeho 14 letech na základě jeho stížnost, že ho bolí koleno; nebyl však proveden žádný rentgen, není zmíněna v žádné zdravotní dokumentaci, pouze obvodní lékař tuto diagnózu opakuje. Ve zdravotní kartě není jediný nález ortopeda nebo rentgenologa. Stěžovatel vytýká Krajskému soudu v Ostravě, že se nezabýval všemi znaleckými posudky a že přihlédl pouze k posudkům, které byly v jeho neprospěch. Soud se nezabýval ani znaleckým posudkem a písemným stanoviskem doc. MUDr. D. z 25. 10. 2006, které předložil stěžovatel, a neprovedl stěžovatelem navržené důkazy.
Stěžovatel dále vytýká obecným soudům, že nevyslechly znalce a neúplně zjistily jeho zdravotní stav; to mělo za následek „zamítnutí základního práva stěžovatele na spravedlivý proces“ a tím nepřiznání zákonného práva na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Obecné soudy se nezabývaly otázkou, zda u stěžovatele prokazatelně existovala Osgood-Schlatterova choroba, zda by se toto onemocnění vůbec projevilo a proč se tyto příznaky objevily v okamžiku, kdy utrpěl pracovní úraz. V této souvislosti poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, která vyznívají opačně, ačkoliv okolnosti jsou srovnatelné s jeho případem.
Stěžovatel proto navrhl, aby byla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
II.
Nejvyšší soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů, provedeným důkazům přikládá jiný (než soudy zjištěný) význam a odlišně od soudů je rovněž hodnotí; to činil i v dovolání, které bylo právě z tohoto důvodu odmítnuto. Prohlásil, že z hlediska stěžovatelem uplatněných důvodů nemohlo napadeným usnesením dovolacího soudu dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření prohlásil, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Odkázal na písemné vyhotovení rozsudku. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k nim ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovateli je ani nezasílal k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 C 54/2003 vedený u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce, který se domáhal náhrady škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu. Stěžovatel uváděl, že pracoval u žalovaného jako horník od roku 1996. Dne 31. 8. 2001 v dole utrpěl pracovní úraz a v jeho důsledku byl dočasně práce neschopen do 20. 4. 2002. Žalovaný uznal svou odpovědnost a hradil stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti. Stěžovatel dále uvedl, že na základě lékařského posudku ze dne 17. 4. 2002 je trvale nezpůsobilý výkonu práce pro stav po pracovním úrazu; proto byl převeden na práci narážeče od 24. 4. 2002 a byla mu vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do 30. 6. 2002. Od 1. 7. 2002 žalovaný přestal náhradu vyplácet s odůvodněním, že důvod převedení na jinou práci spočíval v obecném onemocnění. Žalovaný svůj závěr opřel o znalecký posudek MUDr. M. K., která tento posudek zpracovala na základě zdravotnické dokumentace MUDr. V. P. a po konzultaci s ortopedem MUDr. K. F. Z posudku vyplývá, že se u stěžovatele vyskytovala diagnóza Osgoot-Schlatterovy choroby, která byla diagnostikována již v roce 1988 a opakovaně v letech 1990 a 1992 (rentgenový nález z roku 1992); dále byl konstatován nález z 31. 8. 2001, který nemá charakter úrazový. Znalkyně dovodila, že u stěžovatele nebylo prokázáno poškození zdraví způsobené krátkodobým, náhlým a násilným působením vnějších vlivů. Změna polohy levého kolenního kloubu, když si při práci dne 31. 8. 2001 chtěl dřepnout, nelze považovat za úrazový děj. Důležitou podstatnou a značnou příčinou převedení stěžovatele na jinou práci je stav po Osgoot-Schlatterově chorobě v levé kosti holenní v době dospívání.
Okresní soud ve Frýdku-Místku ustanovil znalce – Znalecký ústav Univerzity Karlovy, 3. lékařská fakulta. Znalecký posudek (č.l. 37 a násl.) zpracovala komise ve složení doc. MUDr. E. H. a doc. MUDr. V. D. V závěrech posudku znalci potvrdili existenci výše uvedené choroby, podrobně popsali její projevy a uvedli, že stěžovatel vzhledem k tomuto onemocnění neměl být uznán způsobilým k práci horníka. Konstatovali, že levé koleno bylo k poškození zvýšeně indisponováno, takže postižení bylo vyvoláno dějem, který by zřejmě u jiného zdravého jedince k takovému postižení nevedl. Dále uvedli, že bezprostřední následky pracovního úrazu utrpěného dne 31. 8. 2001 se do 23. 4. 2002 zcela jistě vyhojily. Obtíže, které po tomto datu stěžovatel měl, je nutné považovat za klinickou manifestaci do té doby skryté obecné nemoci. Toto obecné onemocnění bylo důležitou, podstatnou a značnou příčinou, pro kterou nemohl stěžovatel k 24. 4. 2002 svou dosavadní práci horníka vykonávat. Ze spisu vyplývá, že znalec MUDr. E. H. byl vyslechnut u dožádaného soudu pro Prahu 10 bez přítomnosti stěžovatele (nebyl obeslán), bez přítomnosti právní zástupkyně stěžovatele (byla obeslána, ale nedostavila se) a za přítomnosti žalovaného. Znalec dále písemně odpověděl na připomínky a dotazy stěžovatele.
K návrhu stěžovatele byl vyslechnut svědek MUDr. A. S. (č.l. 81), který ho ošetřoval od roku 2003. Konstatoval, že po vyšetření provedeném v roce 2003 dospěl k závěru, že potíže stěžovatele jsou v souvislosti se zmiňovaným pracovním úrazem; nediagnostikoval výše zmíněnou obecnou nemoc.
Okresní soud rozsudkem č. j. 8 C 54/2003-85 ze dne 23. března 2005 žalobu zamítl s odůvodněním, že zdravotní následky pracovního úrazu byly vyléčeny nejpozději do 23. 4. 2002. Od 24. 4. 2002 je sice stěžovatel trvale neschopen výkonu dosavadní práce horníka, nikoliv však pro následky pracovního úrazu, ale pro následky prodělané Osggod-Schlatterovy nemoci, tedy nemoci neprofesního charakteru.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání a předložil odvolacímu soudu nový důkaz – lékařskou zprávu ze dne 15. 4. 2005 (doc.MUDr. R. D., CSc.), podle níž výše uvedená choroba nebyla diagnostikována. Na náklady stěžovatele byl totiž zpracován revizní znalecký posudek (přesněji odborné stanovisko) přednostou neurochirurgické kliniky FN v Olomouci (prof. MUDr. M. H. a konzultant doc. MUDr. D.). Oba znalci dospěli k závěru, že se obecné onemocnění neprokázalo a stěžovatel tuto nemoc nikdy neprodělal. Uvedli, že rozhodující, podstatnou, značnou a dominující příčinou nezpůsobilosti stěžovatele k výkonu práce horníka jsou následky po pracovním úrazu z 31. 8. 2001.
Krajský soud v Ostravě znovu vyslechl svědka MUDr. A. S., který setrval na svém původním stanovisku, uvedeném při jednání před soudem prvního stupně. Dále odvolací soud – pro rozpory mezi předloženými znaleckými posudky -nařídil zpracování revizního znaleckého posudku a ustanovil znalce – Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně (posudek na č.l. 155 – 214). V závěrech revizního znaleckého posudku je uvedeno, že rozhodující, důležitou, podstatnou a značnou příčinou postižení levého kolenního kloubu od 24. 4. 2002 je chorobný stav, a to jednak následek Osgood-Schlatterovy choroby, a jednak degenerativní kloubní onemocnění (osteoartróza). Dále se revizní znalci vypořádali se všemi předchozími lékařskými posudky a s výslechem svědka MUDr. S.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 16 Co 333/2005-236 ze dne 12. prosince 2006 připustil změnu žaloby (rozšíření návrhu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu o zaplacení další částky 334.981,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění uvedl, že hodnocení soudu neodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti, neboť soudci nemají odborné znalosti, aby mohli takové přezkoumání zodpovědně učinit. Soud hodnotí pouze přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého posudku a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. V daném případě dospěl odvolací soud k závěru, že znalecký posudek i revizní znalecký posudek obou znaleckých ústavů mají všechny formální náležitosti, jejich závěry jsou jednoznačné, přesvědčivé a vyčerpávající, jsou náležitě logickým způsobem odůvodněny a jsou podloženy obsahem nálezu. Zejména revizní znalecký posudek přihlédl ke všem skutečnostem, se kterými se měl vypořádat. Revizní znalecký posudek se rovněž přesvědčivým způsobem vypořádal se znaleckými posudkem doc. D. a prof. H. Odvolací soud proto vyhodnotil jako nedůvodné námitky stěžovatele napadající uvedené odborné lékařské závěry obou znaleckých ústavů. Poukázal rovněž na to, že ze stanoviska doc. D., který stěžovatel předložil k reviznímu znaleckému posudku, vyplývá, že tento znalec sice setrval na svých závěrech, ovšem připustil, že neměl k dispozici RTG snímky, na kterých znalecký ústav popisoval osifikát. Tato skutečnost je přitom podle revizního znaleckého posudku významná, neboť existence osifikace vedle dalších okolností prokazuje, že stěžovatel trpí Osgood-Schlatterovou nemocí. Nedůvodná je tedy námitka stěžovatele, že znalecký ústav v tomto směru vycházel pouze z diagnózy uvedené praktickým lékařem bez objektivního odborného nálezu. Odvolací soud uvedl, že tvrzení stěžovatele, že následky pracovního úrazu byly vyvolávající, popřípadě dovršující příčinou postižení levého kolenního kloubu a tím i dlouhodbé nezpůsobilosti k výkonu dosavadní práce, bylo vyvráceno shodnými závěry obou znaleckých ústavů; z nich naopak jednoznačně vyplývá, že důležitou, podstatnou a značnou příčinou postižení levého kolenního kloubu stěžovatele je Osgood-Schlatterova nemoc jako obecné onemocnění a podle revizního znaleckého posudku rovněž další obecné onemocnění – degenerativní kloubní onemocnění (osteoartróza), nikoliv tedy následky pracovního úrazu, neboť u stěžovatele žádné úrazové či poúrazové změny nitrokloubních struktur kolenního kloubu zjištěny nebyly. Odvolací soud proto dovodil, že v předmětné věci nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem, protože není dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4371/2007-264 ze dne 11. září 2008 odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že podstatou dovolacích námitek stěžovatele je polemika se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, neboť stěžovatel se opírá o jím předložený znalecký posudek, na němž buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; stěžovatel zároveň přehlíží, že otázka příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a případně vzniklou škodou není otázkou právní, nýbrž otázku skutkovou.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti – stejně jako tomu bylo i u dovolání – je polemika se skutkovými závěry obecných soudů a přesvědčení stěžovatele, že jeho hodnocení skutkových zjištění a jím vyvozené právní závěry jsou – na rozdíl od závěrů obecných soudů - správné. Ústavní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí totiž vyslovil, že není soudem působícím v soustavě obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné. Z ústavního principu nezávislosti soudnictví vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla zakotvená v ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. K porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a tedy k situaci, kdy Ústavní soud zruší rozhodnutí orgánu veřejné moci, proto v zásadě může dojít pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry těchto orgánů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3., C. H. Beck Praha 1995, str. 257 a násl.).
V předmětné věci provedly obecné soudy v podstatě všechny navrhované důkazy a také se jimi v hodnocení provedených důkazů pečlivě zabývaly. Nelze přisvědčit stěžovateli, že by nevěnovaly pozornost znaleckému posudku a dalším důkazům, které v řízení předložil. Naopak, soud odvolací – vzhledem k rozpornosti závěrů znaleckých posudků - nařídil další znalecký posudek revizní. Znalci, kteří prováděli revizní znalecký posudek, se vypořádali se všemi předchozími znaleckými posudky, pečlivě a komplexně popsali zdravotní stav stěžovatele, poukázali na všechny rozhodující okamžiky, a to jak z hlediska pracovního úrazu, jeho léčení a následků, tak i z hlediska diagnostikování obecného onemocnění stěžovatele. Nelze přisvědčit stěžovateli, že revizní znalci vycházeli pouze ze záznamu ve zdravotní dokumentaci. Z revizního posudku vyplývá, že znalci se k závěru o existenci obecného onemocnění přiklonily na základě rozboru a popisu RTG snímků, které – jak připustil znalec, zpracovávající znalecký posudek předložený stěžovatelem - k dispozici neměl. Podle revizního znaleckého posudku rozhodující a podstatnou příčinou postižení levého kolenního kloubu stěžovatele od 24. 4. 2002 dosud jsou tedy onemocnění obecná, nikoli pracovní úraz, na který stěžovatel poukazuje.
Za tohoto stavu se stěžovatel neprávem dovolává jím citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ta se týkají skutkové situace jiné.
Ústavní soud se konečně zabýval i námitkou stěžovatele, že autoři revizního posudku nebyli vyslechnuti osobně, popř. konfrontováni s jinými znalci. Tuto námitku Ústavní soud zvažoval, leč nevyhověl jí. Ustanovení §127 o. s. ř. umožňuje obecnému soudu, aby se místo výslechu znalce spokojil v odůvodněných případech s písemným posudkem znalce. Tato podmínka byla v souzené věci splněna; revizní znalecký posudek podával renomovaný znalecký ústav a jeho posudek – i se zřetelem na předchozí znalecký posudek Univerzity Karlovy – je natolik jednoznačný, jasný a přesvědčivý, že lze jeho písemné vyhotovení, i bez osobního výslechu revizních znalců, považovat za plně postačující.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nemají znaky svévole, a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2009
František Duchoň
předseda senátu