ECLI:CZ:US:2009:1.US.272.09.1
sp. zn. I. ÚS 272/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., zastoupené Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem v Českém Krumlově, Latrán 193, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1370/2008-247 ze dne 12. listopadu 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 16 C 394/2006-100 ze dne 15. června 2007, ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 16 C 394/2006-194 ze dne 9. července 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1370/2008-247 ze dne 12. listopadu 2008, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 16 C 394/2006-100 ze dne 15. června 2007, ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 16 C 394/2006-194 ze dne 9. července 2008. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 3.150.000,- Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; doplňujícím rozsudkem pak bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci úrok z prodlení z přisouzené částky. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech.
Stěžovatelka uvedla, že porušení práva na spravedlivý proces a porušení rovnosti procesních stran spatřuje v tom, že nebyl veden fair proces, neboť byly zamítnuty její důkazní návrhy vyvracející tvrzení, z nichž soud učinil skutková zjištění. Dále namítla, že hodnocení důkazů obecnými soudy proběhlo způsobem, který zakládá důvodné pochybnosti o jeho správnosti a je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Stěžovatelka konkrétně doplnila, že obecné soudy obou stupňů zamítly její návrhy na provedení dokazování, pokud jde o původ peněžních prostředků z údajného dědictví po matce. Tvrzení žalobce o původu peněžních prostředků se stalo základem pro skutkové závěry soudu prvního stupně. Ostatní provedené důkazy pouze zjišťují pohyb peněz v České republice z účtu na účet a posléze k prodávajícímu předmětných nemovitostí. Stěžovatelka vznesla v řízení nejen námitku, že peněžní prostředky byly její, ale především zpochybnila základní skutkové tvrzení žalobce, že vlastnil, resp. měl možnost získat prostředky určené na nákup předmětných nemovitostí dědictvím po své matce, či jakýmkoliv jiným způsobem. Jestliže obecné soudy postavily svůj skutkový závěr o tom, že žalobce byl vlastníkem finančních prostředků především na jeho tvrzení (dokreslovaném kontextem dalších důkazů) a konstatovaly, že je bezpředmětné zkoumat otázku původu peněz, zkrátily stěžovatelku v možnosti účinné obrany a vyvracení skutkových tvrzení žalobce. Obecné soudy měly vyhovět důkazním návrhům stěžovatelky, směřujícím k vyvrácení tvrzení žalobce, zvláště jestliže byla důvodná pochybnost o věrohodnosti žalobce vzhledem ke konkurznímu řízení na jeho společnost, probíhajícímu v Itálii.
Stěžovatelka dále zdůraznila, že přes důkazní břemeno, které měl nést žalobce, byla situace obrácena tak, že důkazní břemeno bylo přenášeno na ni; byla tak nucena prokazovat nejen původ peněžních prostředků (přičemž žalobci stačilo jeho tvrzení), ale i neexistenci žalobcem tvrzené dohody o použití těchto prostředků, i když doložila, že podstatná část peněz určených na koupi předmětných nemovitostí byla poukázána z jejího účtu. Skutkový závěr soudu prvního stupně o uzavření dohody mezi účastníky, že finanční prostředky budou poskytnuty na koupi předmětného domu a že vlastnictví bude vedeno na stěžovatelku, neboť žalobce jako cizinec nemohl v roce 1999 nabývat na území ČR nemovitosti, nemá podle jejího názoru oporu v provedeném dokazování, vyjma osamoceného tvrzení žalobce. Soudy současně zamítly jako nepodstatné důkazy, které navrhovala k vyvrácení základního skutkového tvrzení žalobce a k vyvrácení věrohodnosti jeho výpovědi. Obecné soudy uvěřily výpovědi žalobce a naproti tomu svědecké výpovědi svědků navržených stěžovatelkou hodnotily jako nevěrohodné "pro nepřesnosti týkající se časových sledů a vysvětlení nakládání s některými finančními prostředky". V tomto smyslu stěžovatelka vytýká soudnímu řízení nerovnost při posuzování důkazů navržených a provedených ve prospěch jednotlivých stran, zjevnou nelogičnost a extrémní nesoulad v hodnocení důkazů a ve skutkových závěrech učiněných obecnými soudy.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a k porušení rovnosti stran a nedošlo ani k tomu, že by hodnocení důkazů proběhlo způsobem, který by zakládal důvodné pochybnosti o jejich správnosti. Ke konkrétním otázkám pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření nesouhlasil s námitkami stěžovatelky a uvedl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně podrobně vysvětleno, proč nebyly provedeny stěžovatelkou navrhované důkazy. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16 C 394/2006 vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž podal L. F. žalobu o zaplacení částky 3.150.000,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 16 C 394/2006-100 ze dne 15. června 2007 žalobě vyhověl, uložil stěžovatelce zaplatit žalobci částku 3.150.000,- Kč a rozhodl o její povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Rozsudkem č. j. 16 C 394/2006-194 ze dne 9. července 2008 doplnil uvedený rozsudek o výrok, jímž stěžovatelce uložil zaplatit žalobci úrok z prodlení.
Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobce (státní občan Italské republiky) měl v úmyslu koupit v Českých Budějovicích dům Na Sadech 9, ve kterém podnikal. Protože jej nemohl zakoupit jako fyzická osoba, poskytl své finanční prostředky v celkové částce 3.150.000,- Kč (žalovaná částka) stěžovatelce - žalované, tehdy své přítelkyni, pozdější manželce, se kterou se posléze rozvedl. Kupní smlouvu uzavřela jako kupující žalovaná a vklad vlastnického práva byl učiněn ve prospěch žalované. Podle okresního soudu se žalobce a žalovaná v souvislosti s koupí domu dohodli, že na koupi domu budou poskytnuty žalobcovy finanční prostředky, ale vlastnické právo bude z důvodu, že žalobce je cizinec a nemůže nabývat na území České republiky nemovitosti (v tehdejší době), "vedeno" na žalovanou. Dohodli se také tak, že žalobce se bude chovat k nemovitosti jako její vlastník, především ji s žalovanou bude užívat. Pokud by se to nerealizovalo, bude se situace řešit tak, aby nedošlo k jeho újmě - buď převodem vlastnictví nebo vrácením poskytnutých finančních prostředků. Následně v roce 2000 účastníci uzavřeli manželství, které bylo pravomocně rozvedeno 9. 3. 2007. Žalobce se ještě před rozvodem z předmětného bytu vystěhoval. Žalovaná se podle okresního soudu na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a musí toto obohacení vydat.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 5 Co 1370/2008-247 ze dne 12. listopadu 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud nepovažoval (stejně jako soud prvého stupně) za potřebné provádět další dokazování týkající se zdrojů, ze kterých žalobce tyto peněžní prostředky získal. Uvedl, že jestliže je prokázáno, že se jednalo o finanční prostředky, původně uložené na devizovém účtu založeném žalobcem, nemůže žádný další důkaz tuto skutečnost vyvrátit. Ani pro odvolací soud není rozhodující, jaký byl původ italských lir převedených posléze na českou měnu. Tento účet v italských lirách zakládal žalobce, žalovaná o jeho existenci nevěděla a žalobce sám také s těmito penězi v italských lirách disponoval. Okresní soud proto důvodně zamítl další důkazní návrhy žalované směřující jen k tomu, že situace z pohledu konkurzu žalobce ani z pohledu jeho dědictví po matce neumožňovala existenci finančních prostředků na účtu žalobce. I kdyby však tyto důkazy byly provedeny a vyzněly v tom smyslu, v jakém jsou navrhovány, neznamená to, že žalobce fakticky uvedené finanční prostředky v italských lirách neměl, když jejich existence je prokázána a zároveň je listinnými důkazy (výpisy z účtů) vyvrácena skutková verze žalované, že byla vložena na účet částka v české měně půjčená jejími rodiči. Odvolací soud proto dospěl k názoru, že je správný závěr soudu prvého stupně, že se žalovaná bezdůvodně obohatila získáním finančních prostředků na koupi domu, který je v jejím vlastnictví, avšak nikoli z důvodu neplatnosti dohody mezi účastníky uzavřené, jak uvedl soud prvého stupně, ale proto, že právní důvod, pro který žalobce peníze na zakoupení domu poskytl, odpadl. Jde tedy o bezdůvodné obohacení získané žalovanou ve smyslu §451 odst. 2 plněním z právního důvodu, který odpadl. Tento bezdůvodně získaný majetkový prospěch je žalovaná povinna podle §451 odst. 1 o. z. vydat.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s hodnocením důkazů tak, jak je provedly obecné soudy, a nesouhlas se skutkovými a právními závěry, k nimž uvedené soudy dospěly. Stěžovatelka v podstatě vytýká obecným soudům, že neprovedly všechny jí navrhované důkazy a v důsledku toho se dopustily i nerovného zacházení, a že důkazy hodnotily jednostranně ve prospěch žalobce, aniž by měly pro své závěry oporu v provedeném dokazování.
Ústavní soud těmto námitkám stěžovatelky nepřisvědčil.
Ústavní soud při posuzování předmětné věci vycházel ze své ustálené rozhodovací praxe, na kterou ostatně poukázala i sama stěžovatelka. V nálezu sp. zn. I. ÚS 729/2000 ze dne 8. prosince 2005 Ústavní soud vyslovil - v souladu se svou konstantní judikaturou - že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (ve zkoumaném případě o. s. ř.), musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. proč je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (srov. např. již nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94, II. ÚS 127/96 a III. ÚS 95/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 3, nález č. 10, svazek 7, nález č. 3 a svazek 8, nález č. 76).
Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost; z toho ovšem na druhé straně nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Obecný soud je povinen a současně také oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a musí posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů však neznamená, že by soud měl zcela na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí totiž vždy dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutno každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.
V předmětné věci soud prvního stupně provedl velmi podrobné dokazování, které ještě doplnil i soud odvolací. Oba soudy také velmi podrobně a pečlivě zhodnotily všechny provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, že hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Na základě provedeného hodnocení důkazů pak konstatovaly zjištěný skutkový stav a vyvodily také příslušné právní závěry, které podřadily pod obecné právní předpisy. V tomto směru nemůže Ústavní soud vytknout obecným soudů jakékoliv pochybení, které by znamenalo porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Stěžovatelka zejména namítala jako opomenutý důkaz to, že obecné soudy neprovedly jí navržený důkaz směřující ke zjištění původu finančních prostředků žalobce. Ústavní soud ani této námitce stěžovatelky nepřisvědčil. Především je nutno poukázat na to, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, jak bylo konstatováno již výše. Při přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dovodil, že se soud prvního stupně sice v napadeném rozhodnutí výslovně nezabýval otázkou, proč neprovedl uvedený stěžovatelkou navržený důkaz, avšak toto pochybení napravil odvolací soud, který se velmi obšírně v rámci hodnocení důkazů zabýval potřebností navrhovaného důkazu, směřujícího ke zjištění původu finančních prostředků, a to v rámci celého důkazního procesu. Jeho odůvodnění, proč nebylo potřebné navrhovaný důkaz provést, je logické a kontextu celého dokazování odpovídá.
Ústavní soud uzavírá, že se v souzené věci jednalo o aplikaci podústavního práva, kterou obecné soudy provedly způsobem ústavně konformním. Jejich rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
František Duchoň
předseda senátu