ECLI:CZ:US:2009:1.US.2779.09.1
sp. zn. I. ÚS 2779/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. N., zastoupené JUDr. Tatianou Poupovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Pankráci 58, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2009, čj. 22 Cdo 4324/2007 - 66, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, čj. 17 Co 56/2007 - 40, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2006, čj. 40 C 136/2006 - 23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými bylo zasaženo do jejích základních práv, zakotvených v čl. 1, čl. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), ve spojení s čl. 1, čl. 4, čl. 83, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadená rozhodnutí jsou podle ní zmatečná, nepřezkoumatelná a vydaná v rozporu s hmotným právem i s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Obecné soudy neposoudily věc komplexně, provedené důkazy hodnotily v rozporu se zákony a nesprávně aplikovaly zákonná ustanovení.
Kupní smlouvu, kterou uzavřela její matka A. H. (dále "prodávající") dne 12. října 1989 s investorsko-inženýrskou organizací Výstavba hl. města Prahy (dále "kupující"), obecné soudy nesprávně posoudily jako platnou, ačkoliv je absolutně neplatná pro nedostatečnou identifikaci jejích účastníků. Navíc nelze zjistit, zda šlo skutečně o jejich písemné projevy vůle, neboť pravost podpisů na smlouvě nebyla, v rozporu s tehdy platnými předpisy, úředně ověřena. Vůle uzavřít smlouvu nebyla ze strany prodávající dostatečně určitá, vážná ani svobodná, neboť smlouva byla uzavřena v tísni. Nebyly rovněž splněny zákonné požadavky na určení kupní ceny, předmět převodu nebyl dostatečně a nezaměnitelně označen, chyběl údaj o jeho příslušenství, názvu obce, listu vlastnictví, specifikována nebyla ani povaha vlastnictví prodávající strany.
Za stejné ideální podíly 1/2 nemovitosti nebyla vyplacena stejná kupní cena. Účel výkupu se nikdy nerealizoval, kupující svá práva vlastníka nikdy nevykonával a nesplnil ani svou povinnost předložit kupní smlouvu příslušnému orgánu geodézie k zápisu změny vlastnictví. Stěžovatelka se proto domnívá, že vlastnické právo vydržela zpět, neboť prodávající byla, se zřetelem ke všem skutečnostem, v dobré víře, že jí nemovitost náleží. Poté, co vlastnické právo nebylo kupujícím tři roky vykonáváno, platí, že od smlouvy odstoupil (§47 odst. 3 tehdejšího občanského zákoníku) a vlastnické právo prodávající se dne 12. října 1989 obnovilo.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2006, čj. 40 C 136/2006 - 23 (dále jen "obvodní soud"), bylo určeno, že Hlavní město Praha (dále "žalobce") je vlastníkem budovy č.p. 43 na pozemku parc. č. 89 a pozemku parc. č. 90 zapsané na duplicitním listu vlastnictví č. 1282 pro katastrální území Krč (dále "nemovitosti"), které na něj přešly podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Žalované stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení v částce 28.040,- Kč.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2007, čj. 17 Co 56/2007 - 40, rozsudek obvodního soudu potvrdil, změnil pouze výrok o nákladech řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 8. 2009, čj. 22 Cdo 4324/2007 - 66, odmítl a zavázal stěžovatelku nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
III.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů. Jeho úkolem tedy není skutkové a právní objasňování věcí a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Ke zrušení rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle. Takový stav však v dané věci zjištěn nebyl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou uplatněných argumentů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti detailně shrnula jednotlivé námitky, které adresovala již soudům obecným, takže jejím prostřednictvím pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s jejich právními závěry, kterými měly zasáhnou do jejích základních práv. Stěžovatelka se tak v podstatě snaží docílit toho, aby Ústavní soud vstoupil do skončeného řízení před obecnými soudy a jako další soudní instance přezkoumal závěry obecných soudů, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje. Pokud však ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, staví Ústavní soud jen do role další instance, která mu, s přihlédnutím k čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší.
Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být především intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 9). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze za předpokladu, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k dotčení základních práv či svobod stěžovatelky, což se v přezkoumávaném případě zjevně nestalo.
Obecné soudy posoudily předmětnou kupní smlouvu jako platně uzavřenou a uzavřely, že na její platnost nemohly mít vliv stěžovatelkou tvrzené nedostatky v podobě identifikace účastníků, absence realizace účelu výkupu, ani kupní cena zaplacená v odlišné výši. Jak Ústavní soud zjistil, obecné soudy se detailně zabývaly všemi námitkami stěžovatelky, totožnými s těmi, které zopakovala v ústavní stížnosti. Velmi zevrubně a opakovaně vyložily, že jakkoliv jsou namítané vady závažné, absolutní neplatnost zmíněné kupní smlouvy způsobit nemohly. Jak nemovitost, tak účastníci smlouvy byli identifikováni způsobem obvyklým v době jejího uzavření a plně dostačujícím. Jejich závěru, který Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží přehodnocovat, nelze z ústavněprávního hlediska cokoliv upřít. Jejich rozhodnutí jsou přesvědčivě a srozumitelně odůvodněna.
Uvedené dopadá i na námitky stěžovatelky ohledně nedostatku ohlášení tehdejšímu orgánu geodézie. To tehdy mělo pouze evidenční charakter a neplatnost smlouvy rovněž způsobit nemohlo. Registrace smlouvy státním notářstvím nebyla, podle §134 odst. 2 zákona č. 60/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v roce 1989, pro převod nemovitostí do vlastnictví státu třeba. Soudy dostatečně vyargumentovaly i podmínky a okolnosti tvrzeného vydržení nemovitostí stěžovatelkou, kdy správně vyhodnotily dobrou víru prodávající (stěžovatelky) ve vztahu k období od roku 1989 do roku 1996 jako přerušenou, neboť v té době nemohla být v dobré víře, že jí nemovitost náleží. Zabývaly se dostatečně i jejím tvrzením o tísni při uzavírání kupní smlouvy.
Ústavní soud má tak za to, že obecným soudům nelze vytknout žádné pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelčiných základních práv. Jejich skutková zjištění zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování a právní závěr, k němuž dospěly, že k prodeji nemovitosti došlo platně a jejím vlastníkem je žalobce, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu