ECLI:CZ:US:2009:1.US.2838.09.1
sp. zn. I. ÚS 2838/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Puškinova 5, proti sdělení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. SPR ÚS 741/08, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 5 As 53/2009-50, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2009, č. j. 29 Ca 8/2009-20, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou ze dne 31. 12. 2008 domáhal zrušení "rozhodnutí Ústavního soudu" č. j. SPR.ÚS 741/08 ze dne 31. 10. 2008. K žalobě stěžovatel přiložil písemnost, ze které vyplývá, že označené rozhodnutí je přípisem Ústavního soudu, ve kterém je mimo jiné uvedeno, že stěžovatelovo podání ze dne 13. 10. 2008, označené jako ústavní stížnost, v němž stěžovatel vyjadřuje své výhrady k rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2008, č. j. Org. 31/08 a usnesení Ústavního soudu č. j. I. ÚS 1654/08, může Ústavní soud vzít bez jakýchkoliv dalších opatření opět jen s politováním na vědomí. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu stěžovatele usnesením ze dne 24. 4. 2009, č. j. 29 Ca 8/2009 - 20, odmítl s odůvodněním, že v daném případě se žalobce domáhá vydání rozhodnutí soudu, které nespadá do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a že správní soudy nemají jakoukoliv kompetenci zasahovat do řízení před Ústavním soudem, vyřizovat stížnosti na nesprávný postup Ústavního soudu, neboť zákon jim žádnou kontrolní, dozorčí či rozhodovací činnost nesvěřil. Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je neústavní a nezákonné, protože tomuto rozsudku předcházelo neústavní a nezákonné usnesení Krajského soudu v Brně, které nemá zákonné náležitosti v souladu s §169 odst. 1 o. s. ř. a nebylo vyhlášeno jménem republiky. Takovým rozhodnutím dle stěžovatele Krajský soud v Brně v neveřejném jednání vlastně cenzuruje a nerozhoduje spravedlivě. Totéž lze dle stěžovatele říci také o rozhodování Nejvyššího správního soudu, které je také cenzurou. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že přípis Ústavního soudu o zaregistrování podání stěžovatele ve správním rejstříku v projednávané věci není správním rozhodnutím vydaným správním orgánem v rámci výkonu veřejné správy. Tímto tvrzením senát Nejvyššího správního soudu v Brně porušil stěžovatelovy ústavně zaručená práva svobody, neboť stěžovatel podal řádnou ústavní stížnost a cenzurním zásahem došlo k jejímu "vhození do koše".
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného usnesení stěžovateli srozumitelně vyložil, že přípis Ústavního soudu o zaregistrování podání stěžovatele ve správním rejstříku v projednávané věci není správním rozhodnutím vydaným správním orgánem v rámci výkonu veřejné správy, nýbrž se jedná o administrativní úkon ohledně podání požadujících přezkum či zrušení již pravomocných rozhodnutí Ústavního soudu v souladu s vnitřním předpisem Ústavního soudu, a to Kancelářským a spisovým řádem, krajský soud tedy postupoval správně, když usnesením návrh stěžovatele odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nesplnění jiných podmínek řízení (nedostatek pravomoci) a neodstranitelnost tohoto nedostatku.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, které Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení soudního řádu správního byly provedeny Nejvyšším správním soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Krajského soudu v Brně, jehož rozhodnutí nemá dle stěžovatele zákonné náležitosti a není v souladu s §169 odst. 1 s. ř. s. Dle tohoto ustanovení platí, že není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení. Jak zjistil Ústavní soud z obsahu napadeného usnesení krajského soudu, toto rozhodnutí veškeré uvedené zákonné náležitosti obsahuje. Pokud stěžovatel namítá, že ve věci nebyl rozsudek vyhlášen veřejně při ústním jednání, konstatuje Ústavní soud, že ve smyslu §49 odst. 1 s. ř. s nařídí předseda senátu jednání k projednání věci samé, ve věci stěžovatele však byla žaloba odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., aniž by soud rozhodoval ve věci samé.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu