ECLI:CZ:US:2009:1.US.2839.08.1
sp. zn. I. ÚS 2839/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. T., 2) L. T., 3) J. S. a 4) Z. D., všech zastoupených JUDr. Romanem Markuzy, advokátem se sídlem Praha 5, Plzeňská 175/U Kavalírky 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 9 C 112/2000, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, čj. 62 Co 435/2005 - 156, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 9. 2008, čj. 30 Cdo 2695/2007 - 188, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi obecné soudy porušily jejich základní práva, garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně shrnuli skutkové a právní okolnosti řízení, ve věci o zaplacení částky 1.048.029,- Kč s příslušenstvím, v němž vystupovali jako žalobci. Uvedená částka měla tvořit část náhrady nákladů na zastupování stěžovatelů v řízení před italskými soudy, v němž se domáhali náhrady škody způsobené smrtí syna stěžovatelky ad. 3) a bratra ostatních stěžovatelů, v důsledku dopravní nehody. Tvrdili, že žalovaný se bezdůvodně obohatil na jejich úkor, protože si jako substitut advokátky ponechal bez jejich souhlasu částku 57.915,- DEM. Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že řízení před obecnými soudy bylo nespravedlivým procesem, v němž byl zvýhodňován žalovaný a celé řízení bylo vedeno jednostranně v jeho prospěch. Rozhodnutím obecných soudů vytýkají řadu procesních i skutkových vad, čímž mělo dojít k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces.
Na základě žádosti Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze a Nejvyšší soud.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakují námitky, jež uplatňovali v průběhu celého řízení před obecnými soudy i v dovolacím řízení a v podrobnostech odkázal na argumentaci použitou v napadeném usnesení.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již mnohokrát definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 371).
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelů s rozhodnutími obecných soudů. Jak vyplývá z přiloženého spisového materiálu, stěžovatelé totožné námitky uplatnili již v řízení před obecnými soudy a jejich argumentace v ústavní stížnosti se pohybuje zcela na úrovni podústavního práva. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelů řádně vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Ústavní soud proto nemá důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, protože odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za dostatečně podrobná, logická, srozumitelná a ústavně konformní.
Námitky stěžovatelů o jednostrannosti a nespravedlnosti řízení nejsou opodstatněné, neboť obecné soudy v řízení postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 OSŘ), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci, podle zjištění Ústavního soudu, stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41 (45 - 46)]. Postup obecných soudů nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů nezasáhl.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelů, jak tvrdili v ústavní stížnosti. Proto jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu