ECLI:CZ:US:2009:1.US.2877.07.3
sp. zn. I. ÚS 2877/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti Mgr. Milana Chytila, se sídlem Brno, Česká 12, správce konkursní podstaty úpadce PALACE CLUB, spol. s r. o., se sídlem Brno, Brandlova 4, zastoupeného Mgr. Evou Opluštilovou, advokátkou se sídlem Brno, Česká 12, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2007, čj. 6 Cmo 65/2006-222, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a Ing. Petra Sedláčka, konkursní podstaty úpadce V. K., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2007, čj. 6 Cmo 65/2006-222, jímž byl - z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelem - zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2006, čj. 49 Cm 427/2003-155, řízení bylo zastaveno a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalovanému (vedlejšímu účastníku v řízení o ústavní stížnosti) náklady řízení. Stěžovatel namítal, že jeho právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, bylo porušeno výrokem pod bodem II. označeného usnesení, jímž byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Olomouci totiž zcela nesprávně aplikoval §146 odst. 2 o. s. ř., zejména formálně přisoudil procesní zavinění za zastavení sporu stěžovateli, ačkoliv je zřejmé, že stěžovatel učinil úkony směřující k zastavení řízení v důsledku chování vedlejšího účastníka. Důvodem podání žaloby bylo protiprávní převzetí movitých věcí vedlejším účastníkem; v okamžiku, kdy vedlejšímu účastníku vznikla v souvisejícím soudním sporu povinnost vydat nemovitosti a "tento tak učinil", stala se žaloba na vydání movitých věcí bezpředmětnou právě vzhledem k chování vedlejšího účastníka. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, podle nějž zůstala sporná skutečnost, zda byly movité věci vydány, a poukazuje na exekutorský zápis, který byl v této souvislosti vyhotoven. Vrchní soud ani dostatečně neposoudil specifika vyplývající z postavení stěžovatele a vedlejšího účastníka jako správců konkursních podstat; stěžovateli totiž nelze klást za vinu snahu o získání movitých věcí do konkursní podstaty.
Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud") usnesením ze dne 13. 9. 2007, čj. 6 Cmo 65/2006-222, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2006, čj. 49 Cm 427/2003-155, řízení bylo zastavil (výrok pod bodem I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 6575 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 3400 Kč. Odkázal přitom na §222a odst. 1 a 2 o. s. ř. a na podání stěžovatele ze dne 17. 7. 2006, jímž vzal žalobu v celém rozsahu zpět. K výroku o nákladech řízení odvolací soud uvedl, že skutečnost, zda movité věci, které jsou předmětem tohoto řízení, vedlejší účastník stěžovateli předal, zůstala mezi účastníky sporná (z exekutorského zápisu předání věcí jednoznačně nevyplývá), vedlejší účastník tento závěr zpochybňuje a předkládá k tomu zápis o předání věcí jemu samotnému. Za těchto okolností je nutno přijmout závěr, že to byl stěžovatel, kdo zpětvzetím žaloby zastavení řízení zavinil a kdo proto ponese náhradu nákladů řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
To platí v prvé řadě pro výrok o zastavení řízení a zrušení prvoinstančního rozsudku. Stěžovatel v petitu sice navrhuje i jeho zrušení, avšak v samotném zdůvodnění ústavní stížnosti dovozuje porušení svých práv výlučně z toho, jak bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Jde tak spíše o nepřesnou formulaci petitu, což se podává i z faktu, že zastavením řízení a zrušením rozsudku soudu I. stupně odvolací soud stěžovatelovu procesnímu úkonu - zpětvzetí žaloby vyhověl, a to i přes nesouhlas vedlejšího účastníka. Lze tedy uzavřít, že výrokem pod bodem I. ústavně garantovaná práva stěžovatele porušena být nemohla.
Pokud jde o výrok o nákladech řízení pod bodem II., Ústavní soud v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 969/07) předesílá, že jeho posuzování rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je a musí být do značné míry specifické, a to s ohledem na potenciální zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
Na jedné straně totiž Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 189), a v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud konstatoval, v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307). Ústavní soud tedy při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Jedná se o případy, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají; takové rozhodnutí považuje Ústavní soud za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nelze pominout ani nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 607/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, str. 325), sp. zn. II. ÚS 444/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 197), sp. zn. I. ÚS 191/06 (http://nalus.usoud.cz) a usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 519).
S ohledem na požadavky obsažené v citovaných rozhodnutích, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle a výklad zásady zavinění -, lze konstatovat, že napadené usnesení těmto požadavkům vyhovuje. Rozhodnutí je odůvodněno srozumitelným a racionálním způsobem; v žádném případě nelze hovořit o tom, že by právní závěry ohledně nákladů řízení byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. že by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly. Rozhodnutí odvolacího soudu naopak odpovídá procesní situaci, která v řízení nastala. Stěžovatel své zpětvzetí žaloby odůvodnil tím, že mu dne 10. 5. 2006 dosavadní uživatel, který věci užíval na základě nájemní smlouvy s vedlejším účastníkem, předal nemovitosti, včetně sporných movitých věcí, čímž získal právní i faktickou možnost s těmito věcmi nakládat; k průkazu těchto tvrzení se stěžovatel odvolal na exekutorský zápis. Vedlejší účastník - krom nesouhlasu se zpětvzetím žaloby - popíral pravdivost těchto tvrzení; poukázal přitom na zápis ze dne 9. 5. 2006, na základě nějž předmětné movité věci předal nájemce jemu samotnému, a proto je o den později nemohl předat stěžovateli. Dovodil-li za této situace odvolací soud, že mezi účastníky zůstala otázka vydání movitých věcí sporná, nelze jeho závěru nic vytknout. Závěr stěžovatele, že předání věcí je zachyceno v exekutorském zápisu, není správný; Ústavní soud ve shodě se soudem odvolacím konstatuje, že nic takového z uvedeného zápisu nevyplývá. Uložil-li za těchto okolností odvolací soud náhradu nákladů řízení stěžovateli, nelze takové rozhodnutí považovat za svévolné nebo jakkoliv jinak porušující jeho ústavně garantovaná práva.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2009
František Duchoň
předseda senátu