ECLI:CZ:US:2009:1.US.2877.09.1
sp. zn. I. ÚS 2877/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. N., zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem Příbram III, Komenského náměstí 289, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2009, čj. 28 Cdo 1951/2008 - 207, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2008, čj. 15 Co 319/2007 - 174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými bylo zasaženo do jejích práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 4, čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka tvrdí, že jako právní nástupce oprávněné osoby měla nárok na převod náhradního pozemku a postup Pozemkového fondu České republiky (dále "Pozemkový fond"), kterým tento převod napadenou smlouvou uskutečnil, nebyl v rozporu s dobrými mravy ani se zákonem. V řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, jak byly uplatněným postupem jiné osoby kráceny na svých právech, případně stěžovatelka proti nim zvýhodněna, neboť o pozemky nikdo jiný zájem neprojevil. Tvrzené důvody relativní neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti nebyly Pozemkovým fondem v rámci dokazování nijak prokazovány.
Ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon č. 95/1999 Sb."), se týká pouze úplatných převodů pozemků, na případ stěžovatelky tedy nedopadá. Je proto nutno postupovat výhradně podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o půdě"). Krajský soud v Plzni ani Nejvyšší soud navíc v napadených rozhodnutích neakceptovaly stanovisko Ústavního soudu, vyjádřené v nálezech sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Pozemkový fond České republiky podal u Okresního soudu Plzeň - město návrh na určení, že smlouva o převodu pozemku, uzavřená mezi ním a stěžovatelkou dne 17. června 2005, č. 5PR05/75, ohledně pozemkové parcely č. parc. 789/48 zapsané na LV 10002 pro k. ú. Litice u Plzně, vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň (dále "smlouva o převodu"), je neplatná. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 5. 3. 2007, čj. 35 C 344/2005 - 139, žalobu zamítl. K odvolání Pozemkového fondu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 1. 2008, čj. 15 Co 319/2007 - 174, rozsudek okresního soudu změnil tak, že určil, že smlouva o převodu je neplatná. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2009, čj. 28 Cdo 1951/2008 - 207, zamítl.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Poté, co Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, neboť její podstatou je pouhé pokračování stěžovatelčiny polemiky s právními závěry obecných soudů o otázce platnosti smlouvy o převodu pozemků, která zjevně ústavněprávní roviny nedosahuje.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" právní závěry obecných soudů, a to ani v případě, kdyby se s nimi neztotožňoval. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takovou vadu však Ústavní soud ve stěžovatelkou napadených rozhodnutích nenalezl.
Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku podrobně vyložil, proč absence zveřejnění záměru disponovat se státními pozemky Pozemkovým fondem způsobuje absolutní neplatnost uzavřené smlouvy o převodu pozemku a proč tato skutečnost sama o sobě, bez toho, aby bylo konkrétné zjišťováno a prokazováno, zda o předmětné pozemky mají zájem další osoby, stěžovatelku vůči nim neoprávněně zvýhodňuje. Dovolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, přičemž se dostatečně a přesvědčivě vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, totožnými s těmi, které uplatnila v ústavní stížnosti. Stěžovatelka se tak u Ústavního soudu dožaduje přezkumu napadených rozhodnutí, jako by byl další instancí v systému obecného soudnictví; tato pozice mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší.
Ústavní soud se posuzovanou problematikou zabýval již ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2403/08 ze dne 11. 12. 2008, ve kterém vyšel z argumentace uplatněné v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, když konstatoval, že: "Zákon č. 95/1999 Sb. začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, jak vyplývá z jeho ustanovení §1 odst. 2, v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že tento zákon upravuje jednak postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě na fyzické osoby, nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo právo převedeno, a pod písmenem b) podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod a upravit postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody pak souhrnně upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným osobám, jejichž nárok na převod vznikl nevydáním pozemků nacházejících se v katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území (§7 odst. 5 ve znění zákona č. 253/2001 Sb., platném v roce 2005)."
K takto upravenému postupu oznámení o vyhlášení prodeje konkrétního pozemku patřila i v §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. zakotvená povinnost Pozemkového fondu oznámit zahájení jeho prodeje a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Pokud takto Pozemkový fond, při uzavírání smlouvy o převodu, se stěžovatelkou nepostupoval, porušil tak citované ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. a způsobil absolutní neplatnost posuzované smlouvy. První senát Ústavního soudu neshledal důvod se od závěrů citovaného usnesení jakkoli odchýlit a proto na ně v plném rozsahu odkazuje.
Pokud jde o výklad a aplikaci příslušných ustanovení zákona o půdě a zákona č. 95/1999 Sb., uplatněný v dané věci, Ústavní soud neshledal, že by šlo o výklad svévolný, nerespektující relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Interpretace podústavního práva je řádně odůvodněná, logická, přesvědčivá a z tohoto pohledu jí nelze nic vytknout. Nebyl shledán žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními, podloženými provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, obě soudní rozhodnutí byla rovněž srozumitelným a dostatečným způsobem odůvodněna.
Nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelka odkazuje, pak na projednávanou věc zjevně nedopadají, neboť se týkají diskriminačního postupu Pozemkového fondu při nabídce náhradních pozemků a Ústavní soud v nich použitelnost zákona č. 95/1999 Sb. na realizaci nároků oprávněných osob podle zákona o půdě paušálně nevyloučil.
Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu