ECLI:CZ:US:2009:1.US.2891.09.1
sp. zn. I. ÚS 2891/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: KM-PRONA minus v. o. s. v likvidaci, se sídlem Brniště 95, zastoupené JUDr. Petrem Holcem, advokátem se sídlem Praha 5, Radlická 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2009, čj. 1 Afs 54/2009 - 96, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008, čj. 10 Ca 258/2007 - 58, a rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 11. 6. 2007, čj. 49/36447/2007 - 491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2009 a doplněnou podáním z téhož dne, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedla, že dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Kutné Hoře ze dne 25. 9. 1995, čj. 9631/920/95, jí byla doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 1,862.244,- Kč. Její odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 13. 5. 1996, čj. 200/130/96. Řízení o žalobě proti těmto rozhodnutím zastavil Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 1996, neboť stěžovatelka vzala žalobu zpět. Následně, dne 1. 7. 1996, podala žádost o přezkoumání a zrušení obou zmíněných správních rozhodnutí. Přezkum rozhodnutí finančního ředitelství byl povolen rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 16. 3. 1998, čj. 392/56671/1996. Poté, rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 9. 2. 1999, čj. 859/130/1999, bylo přezkoumávané rozhodnutí potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka další odvolání, které bylo rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 11. 6. 2007, čj. 49/36447/2007 - 491 (napadeným touto ústavní stížností), zamítnuto. Její žaloba, podaná proti tomuto rozhodnutí, byla odmítnuta usnesením Městského soudu v Praze. Toto usnesení napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o její námitce podjatosti jednoho ze soudců Městského soudu v Praze (JUDr. Pavla Horňáka), rozhodujících předmětnou věc. Tento soudce nastoupil do senátu Městského soudu v Praze v říjnu 2008 a stěžovatelka neměla možnost se k jeho osobě vyjádřit. Pochybnost stěžovatelky o jeho nepodjatosti spočívá v tom, že tento soudce působil jako společník a jednatel společnosti ELDO, s. r. o., s tím, že předmětem sporu mezi stěžovatelkou a správcem daně jsou obchody, uskutečněné s touto společností v roce 1994. Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud pochybil, pokud konstatoval, že předmětem sporu mezi správcem daně a stěžovatelkou byly její obchody se společností ELDO, s. r. o., v roce 1994 a zmíněný soudce působil ve společnosti ELDO jako společník a jednatel do konce roku 1993. Uvedla, že se společností ELDO obchodovala i v roce 1993 a daňová kontrola se týkala let 1993 -1994, tedy i doby působení uvedeného soudce.
Stěžovatelka dále namítla (stejně jako v řízení o kasační stížnosti) nezákonnost rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí její žaloby. Tvrdí, že neměla jinou možnost než vzít svou žalobu proti uložení daňové povinnosti zpět, proto, aby mohl být daňový přezkum podle §55b daňového řádu vůbec povolen.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko zopakovala námitky, jimiž se již zabýval Nejvyšší správní soud při projednávání její kasační stížnosti. Takto pojatá ústavní stížnosti staví Ústavní soud do role jen další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 39, str. 281].
Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval námitkou zmatečnosti řízení spočívající v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Skutečnost, že zmíněný soudce byl v minulosti společníkem a jednatelem jedné ze společností, s níž stěžovatelka obchodovala, nepředstavuje důvod pro pochybnosti o jeho nepodjatosti ve smyslu §8 OSŘ. Nejvyšší správní soud s odkazem na obsah správního spisu konstatoval, že uvedený soudce v rozhodnou dobu jménem společnosti nejednal ani ji nevlastnil. Není tudíž důvod se domnívat, že o obchodech se stěžovatelkou byť i jen věděl.
Ústavní soud považuje na tomto místě za vhodné uvést, že dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 255). Pochybnosti musí být tedy určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.
Podle judikatury Ústavního soudu jde o skutečnosti, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem; za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci.
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (viz např. sp. zn. III. ÚS 26/2000 či sp. zn. II. ÚS 2689/09, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz). K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby se obava z absence nestrannosti soudce zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. Repík B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Praha: Orac, 2002, str. 126 a násl.).
Z hlediska výše uvedených principů se Ústavní soud ztotožňuje s právním závěrem Nejvyššího správního soudu o tom, že sama skutečnost, že jeden ze soudců rozhodujících předmětnou věc byl před 15 lety společníkem a jednatelem jedné ze společností, jejichž účetní doklady byly správcem daně v daňovém řízení (týkajícím se jiné společnosti pro pozdější zdaňovací období) zpochybněny, nemůže bez přistoupení dalších relevantních okolností představovat opodstatněný důvod pro pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku velmi podrobně a přiléhavě zabýval i ostatními námitkami stěžovatelky, týkajícími se tvrzené nemožnosti vyjádřit se k osobě soudce a nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu. S ohledem na požadavky, obsažené v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, které jsou kladeny na rozhodování obecných soudů, tj. zejména soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle, lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněný rozsudek Nejvyššího správního soudu všechny tyto požadavky splňuje. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nemá k odůvodnění napadeného rozsudku žádné výhrady z hlediska jeho ústavní konformity, v zájmu stručnosti na ně v dalším odkazuje.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky ohledně porušení jejích základních práv. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu