ECLI:CZ:US:2009:1.US.3000.09.1
sp. zn. I. ÚS 3000/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. B. (dříve H.), zastoupené Mgr. Michalem Varmužou, advokátem, se sídlem Kozinova 2, 787 01 Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2009 sp. zn. 40 Co 599/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil krajský soud usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 23 E 506/2008, kterým byl na základě vykonatelného platebního výměru Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 7. 2. 2005 č. 4240500581 nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatelky. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předestřela zcela totožnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka především setrvala na názoru, že exekuční titul nebyl vzhledem k absenci řádného doručení vykonatelný. Dle tvrzení stěžovatelky jí bylo oznámení o uložení zásilky vhozeno do společné domovní schránky (pozn. výřez v domovních dveřích, kdy v domě nebyly instalovány poštovní schránky pro jednotlivé bytové jednotky) a nedostalo se do její sféry. Stěžovatelka je toho názoru, v opozici k závěru krajského soudu, že takové oznámení lze považovat za "vhodný způsob vyrozumění" dle ust. §26d odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění tehdejších předpisů, že pro fikci doručení nebyly splněny předpoklady dle výše uvedeného zákona. Nadto stěžovatelka namítla, že krajský soud rozhodoval bez nařízení jednání, neprovedl jí navrhované důkazy (výslech svědků, mající prokázat neexistenci domovních schránek) a nedal jí možnost vyjádřit se k dalším prováděným důkazům.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se například o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně, přičemž judikoval, že extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU str. 257, či sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU str. 95). V pozdějších nálezech označil Ústavní soud rozpor mezi skutkovými zjištěními a právem, které bylo na skutková zjištění zcela nepatřičně aplikováno, jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva. Jinak řečeno, situace, kdy obecný soud použije na určitý - jinak správně zjištěný - skutkový stav právní normu či souhrn právních norem, které ze své podstaty nejsou na daný případ aplikovatelné (na daný právní vztah nemohou i při zvážení možností jejich interpretace vůbec dopadat), zatíží své rozhodnutí protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces (např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že krajský soud dospěl k závěru, který lze ústavně právně akceptovat, neboť nevykazuje shora vymezenou svévoli. Krajský soud rozhodoval bez nařízení jednání (srov. ust. §254 odst. 6 o. s. ř.) o odvolání stěžovatelky, když nad rámec odvolacích námitek přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí okresního soudu a dospěl k závěru, že výkon rozhodnutí byl nařízen na základě po formální i materiální stránce vykonatelného rozhodnutí. V rozhodnutí obecného soudu Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelky. Naopak, rozhodnutí krajského soudu je pečlivě vyargumentováno a přesvědčivě odpovídá na námitky stěžovatelky. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu.
K neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů Ústavní soud uvádí, že dle jejího vlastního vyjádření měly tyto sloužit k prokázaní neexistence domovních schránek, ale pouze výřezu v hlavních domovních dveřích. Byť krajský soud nijak nezdůvodnil, proč stěžovatelkou navržené důkazy neprovedl, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrno, že krajský soud považoval tvrzení stěžovatelky za nesporná a při svém rozhodování a právním posouzení věci z nich vycházel. Z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že absence řádného odůvodnění stran neprovedení stěžovatelkou navrženého provedení důkazu výslechem svědků, mající prokázat nesporné skutečnosti, nemůže být v daném případě důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2009
Vojen Güttler
předseda senátu