ECLI:CZ:US:2009:1.US.3023.08.1
sp. zn. I. ÚS 3023/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Horákem, advokátem se sídlem Ovocný trh 2, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2008, č. j. 5 As 74/2006-80, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, č. j. 30 Ca 379/2003-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Brně (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 30. 11. 2005, č.j. 30 Ca 379/2003-25, ve věci žalobce M. K. (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému Ústřednímu inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce, rozhodl tak, že žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2003, č. j. 1291/37/903-SR, zamítl.
V souzené věci Česká zemědělská a potravinářská inspekce (podle pozdější právní úpravy Státní zemědělská a potravinářská inspekce; dál jen "inspekce"), krajský inspektorát v Olomouci, zahájila přípisem ze dne 4. 7. 2002 správní řízení se stěžovatelem o uložení pokuty za vícečetná porušení zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, a pro porušení tehdy platného a účinného zákona č. 115/1995 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících právních předpisů. Porušení zákona, např. podvržené dodací listy, vzorky nevyhovující požadavkům na jakost a zdravotní nezávadnost vína, neodpovídající obsah alkoholu, klamavé údaje o datu použitelnosti a obsahu nápoje, nesprávné označení výrobce, příměsi zakázaných a zdraví škodlivých syntetických barviv (azorubinu, brilantní černi BN, patentní modři V, tartazinu) v některých druzích prodávaného vína, porušení dříve uložených zákazů prodeje vín a lihovin atp. (mnoho desítek jednotlivých zjištění), byla zjištěna při kontrolách a odběru vzorků provedených v provozovnách stěžovatele v březnu a dubnu 2002. Správní spis, který byl soudu předložen, obsahuje o těchto zjištěních detailní protokoly, protokoly o odběrech vzorků, protokoly o jejich zkouškách, posudky, doklady o nabytí zboží a další doklady. S výslednými protokoly byl seznámen zplnomocněný syn stěžovatele, který současně převzal jejich stejnopisy.
Na základě provedených kontrol uložil ředitel krajského inspektorátu rozhodnutím ze dne 15. 8. 2002 stěžovateli pokutu 500.000,- Kč podle §17 odst. 3 písm. c) zákona č. 110/1997 Sb. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal a ústřední ředitel inspekce svým rozhodnutím ze dne 18. 12. 2002 rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Vytkl přitom nejasnosti týkající se objemu tří druhů vín. Současně upozornil na to, že na I. stupni řízení vycházel správní orgán z již neplatného právního předpisu (vyhlášky č. 298/1997 Sb.), který byl nahrazen novým (vyhláška č. 53/2002 Sb.). Tyto nedostatky uložil v dalším řízení odstranit.
V pokračujícím řízení novým rozhodnutím krajského inspektorátu ze dne 4. 6. 2003 byla žalobci uložena pokuta 300.000,- Kč (s drobnými změnami v popisu deliktu). Odvolání žalobce (podané v jeho zastoupení advokátem) žalovaný ústřední inspektorát inspekce zamítl rozhodnutím ze dne 4. 9. 2003.
KS v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na to, že žalobní námitku týkající se tvrzeného nedostatečného zjištění skutkového stavu v souvislosti s absencí zjištění konkrétních okolností o tom, zda došlo ze strany stěžovatele k uvádění předmětných potravin do oběhu, se soud nemohl zabývat, neboť rozhodování ve správním soudnictví o žalobách podle §65 s. ř. s. a násl. se koncentruje na přezkum rozhodnutí žalovaného. Výkon správního soudnictví je založen na principu kasačním (s výjimkou postupu podle §78 odst. 2 s. ř. s.). KS proto uvedl, že při přezkoumávání rozhodnutí ve smyslu §75 odst. 1 s.ř.s. vychází ze skutkového (faktického) stavu a z právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu posledního stupně (správní řízení tvoří jeden procesní celek); jedině tak může soud zjistit, zda správní orgán rozhodl vadně či nikoliv. Proto nelze vytýkat žalovanému, že se nezabýval námitkou v odvolacím řízení stěžovatelem neuplatněnou. KS poukázal na to, že odvolací námitka stěžovatele byla formulována zcela obecně, neboť stěžovatel uvedl, že rozhodnutí považuje "za nezákonné, a to především proto, že vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu a taktéž proto, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení věci". KS konstatoval, že na základě takto obecně formulované námitky nelze vytýkat odvolacímu orgánu neznalost skutečností svědčících o nedostatečném zjištění skutkového stavu. KS zdůraznil, že v rozhodnutí žalovaného je dostatečným způsobem popsána skutková situace, tzn., ohledně kterých potravin došlo při uvádění do oběhu k porušení zákona o potravinách a zákona o víně; žalovaný současně uvedl, která ustanovení těchto zákonů byla porušena. Proto nelze z odůvodnění žalovaného týkajícího se zjištěného skutkového stavu dovozovat jakékoliv pochybení.
KS dále prohlásil, že ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. musí být z žalobního bodu patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje stěžovatel napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Stěžovatel ve správní žalobě uvedl pouze právní důvody (vyjmenováním příslušných ustanovení právních předpisů) bez vazby na skutkové důvody, tj. neuvedl, z jakých skutkových okolností dovodil porušení jím vyjmenovaných ustanovení.
KS konečně poukázal na to - co se týče stanovení výše sankce - že pokud správní orgán při ukládání pokuty dostatečně přihlédl k závažnosti porušení povinností stěžovatele, k míře jeho zavinění i k okolnostem, za nichž k porušení došlo a jeho postup byl v souladu s pravidly logického uvažování, přičemž předpoklady takového úsudku byly zjištěny zákonným procesním postupem, nemůže soud ze stejných skutečností vyvozovat jiné nebo opačné závěry než jaké učinil správní orgán.
Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") rozsudkem ze dne 29. 7. 2008, č. j. 5 As 74/2006-80, kasační stížnost zamítl. Uvedl, že stěžovatelovy námitky se koncentrují do dvou okruhů. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že se KS "odmítl vůbec zabývat okolnostmi, zda došlo ze strany stěžovatele k uvádění potravin do oběhu" a že dále jde o "naprosto nedostatečné přezkoumání námitky, stran rozhodnutí o výši sankce". NSS připomněl, že tyto námitky mají svůj rámcový předobraz ve správní žalobě, jíž stěžovatel vymezil okruh otázek, jimiž se KS musel zabývat; ve správní žalobě totiž stěžovatel vytýkal žalovanému, že "se celou věcí nezabýval a bez dalšího přejal skutková zjištění orgánu I. stupně, nezohlednil, že jsou zde konkrétní okolnosti, které mají zásadní význam pro právní posouzení, zejména pak v otázce zda ze strany žalobce došlo, či nedošlo k uvádění předmětných potravin do oběhu." NSS však konstatoval, že se KS s touto námitkou správně vypořádal, a to dostatečným a odpovídajícím způsobem. KS totiž poukázal na to, že ani v žalobě (a ani v odvolání ve správním řízení) neuplatnil stěžovatel nic konkrétního proti zjištěnému skutkovému či aplikovanému právnímu stavu a formuloval své výhrady jen zcela obecně; KS upozornil na to, že obsah spisu i obou správních rozhodnutí popisuje skutkovou situaci dostatečně. NSS k tomu dodal, že ani kasační stížnost neuvádí nic konkrétního, nepolemizuje se zjištěnými fakty, nepopírá je, nevyvrací, ba ani je - kromě zcela obecných floskulí - nezpochybňuje. V této souvislosti uvádí, že správní spis a jeho přílohy detailně popisují a dokládají desítky zjištěných nedostatků (a právně je kvalifikují), přičemž stěžovatel ani v průběhu správního řízení, ani v průběhu řízení před soudem (ostatně ani v kasační stížnosti) nevyvrací ani nezpochybňuje ani jedinou zjištěnou skutečnost nebo její právní hodnocení. Za této situace NSS konstatoval, že kasační námitka je natolik nekonkrétní, že nemůže rozsudkem KS otřást. Dále poukázal na omyl stěžovatele, má-li ten za to, že uvedl-li takto nekonkrétní, bezobsažnou a pod konkrétní skutečnosti nesubsumovanou "námitku absence uvádění předmětných potravin do oběhu" již v řízení správním ve svém odvolání, může z jejího údajného "nevypořádání" pro sebe vytěžit procesní úspěch. NSS tuto část uzavřel s tím, že tomu tak není, a opakování kasační námitky v této podobě nejen v řízení odvolacím, ale i v řízení o žalobě i v řízení o kasační stížnosti má podobu jen procesně neúčinného apelu na vyšší instance.
NSS dále uvedl, že druhá kasační námitka míří pravděpodobně do výše uložené sankce, alespoň tak lze usoudit z vyjádření "...a dále se jedná o naprosto nedostatečné přezkoumání námitky, stran rozhodnutí o výši sankce, které dle názoru stěžovatele vybočuje ze zákonných mezí, kdy KS pouze přejímá závěry žalovaného, aniž by hodnotil konkrétní kritéria, kdy např. z hlediska závažnosti soud konstatuje, že zde závažnost je, protože tak rozhodl žalovaný/účastník řízení." Blíže svou ideu stěžovatel nijak nerozvedl. I v tomto případě se otázkou sankce KS zabýval na základě ještě stručnější žalobní námitky tohoto znění: "Ve vztahu k právnímu posouzení žalobce konstatuje především nesprávné rozhodnutí stran výše sankce, které zcela zřejmě vybočuje ze zákonných mezí". Stěžovatel má zřejmě za to, že takováto žalobní námitka představuje řádný žalobní bod [§71 odst. písm. d) s. ř. s.], na jehož základě se jí musí KS zabývat. NSS uzavřel s tím, že tato námitka řádný žalobní bod nepředstavuje, neboť nebyly tu uvedeny žádné skutkové ani právní důvody, pro které by se KS touto námitkou musel zabývat; o řádný žalobní bod nejde, a výtka KS je činěna neprávem. Nicméně KS se i této žalobní námitce věnoval, vyložil, že sankce byla uložena správně podle nejpřísněji trestného ustanovení (šlo o souběh deliktů), připomněl, že již správní orgán I. stupně podrobně vyložil, k čemu přihlédl při výměře sankce, a míra závažnosti byla znovu hodnocena i v rozhodnutí odvolacím. KS tedy nepostupoval vadně, pokud k obecné námitce také zhodnotil obecná kritéria, a nenalezl-li nezákonnost, hodnotil námitku jako nedůvodnou. NSS ještě dodal, že i kdyby námitka týkající se výše sankce a jejích zákonných mezí byla v kasační stížnosti konkretizována (což se nestalo), nemohl by na ni NSS ani potom "vejít" a vytknout nedostatečný přezkum KS, protože - jak uvedeno - námitka týkající se sankce v řízení u krajského soudu neměla ani kvalitu řádného žalobního bodu.
NSS na závěr uvedl, že ostatní námitky kasační stížnosti pak toliko více či méně přesně citují nebo parafrázují zákonné texty bez jakéhokoli vztahu ke skutkovým či právním okolnostem případu. NSS prohlásil, že se nejedná o stížnostní námitky a dále se jimi proto nezabýval.
II.
Stěžovatel ústavní stížností (později doplněnou na výzvu Ústavního soudu) napadl, s tvrzeným porušením základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2008, č. j. 5 As 74/2006-80, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, č.j. 30 Ca 379/2003-25.
Stěžovatel vyslovil domněnku, že oba správní soudy ve věci rozhodovaly, aniž by jakkoli vzaly v úvahu jeho konkrétní argumentaci, s tou se nijak nevypořádaly a takové rozhodování soudů vykazuje znaky libovůle. Stěžovatel to dovozuje z napadeného rozhodnutí KS, podle něhož nelze vytýkat odvolacímu orgánu neznalost skutečností svědčících o nedostatečném zjištění skutkového stavu; to proto, že stěžovatel prý příslušnou námitku "absence uvádění předmětných potravin do oběhu" uplatnil v listinné podobě již v rámci správního řízení. Stěžovatel dále poukázal na to, že ani NSS se ve svém rozhodnutí existencí takových listin nezabýval, i když na ně stěžovatel v kasační stížnosti expressis verbis poukázal a založil na nich podstatnou část své argumentace. Stěžovatel se proto domnívá, že rozhodnutí NSS a KS je v důsledku libovůle nepřezkoumatelné a nemůže zaručit jeho právo na spravedlivý proces. V souvislosti s tím odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. na nálezy sp. zn. II. ÚS 686/2002, sp. zn. III ÚS 84/94), podle nichž obecné soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž absence řádného odůvodnění může vést ke zrušení takového rozhodnutí Ústavním soudem. Stěžovatel se také domnívá, že NSS v souzené věci postupoval v rozporu dokonce i s vlastní judikaturou, která stojí na názoru, že soud musí své rozhodnutí vždy důsledně odůvodnit a vypořádat se s tím, proč nepovažoval některé skutečnosti za relevantní, resp. proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč jeho námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. (srov. sp. zn. 2 Afs 100/2005, sp. zn. 2 Afs 164/2005, sp. zn. 2 Afs 24/2005, sp. zn. 4 As 5/2003 a sp. zn. 7 Afs 80/2006).
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2008, č. j. 5 As 74/2006-80, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, č. j. 30 Ca 379/2003-25, zrušují.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se dopouští omylu pokud tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, neboť - jak vyplývá z příslušných soudních spisů - nebylo mu v souzené věci nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva nejprve u KS a posléze u NSS domáhal. Podle obsahu soudních spisů oba soudy jednaly způsobem, který postup stanovený zákonem, tj. s. ř. s. nezpochybnil. Návrh stěžovatele řádně projednaly, ve věci rozhodly a svá rozhodnutí řádně, dostatečně a velmi podrobně odůvodnily,vypořádaly se i s jednotlivými námitkami, které stěžovatel uplatnil.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, rovněž nezjistil, že by postupem KS a NSS bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces vůbec.
V (doplnění) ústavní stížnosti (ostatně obsahově velmi podobné kasační stížnosti, srov. zejména č.l. 22 až 23) stěžovatel v podstatě dává najevo nesouhlas s prý formalistickým postupem KS i NSS v souzené věci, který v konečném důsledku (a v důsledku jejich libovůle) vedl k nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud však zdůrazňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti, ale také již dříve ve velmi argumentačně úsporné a nekonkrétní správní žalobě, stejně jako v kasační stížnosti, jež musela být po výzvě (stejně jako v případě ústavní stížnosti) doplněna (a jak poznamenal NSS doplněna sice obsáhle, avšak neobsažně), zásadně nereflektuje důvody rozhodnutí obou správních soudů. Tyto důvody byly jasně, zřetelně a konkrétně uvedeny již v rozsudku KS (a to i s odkazy na příslušná ustanovení soudního řádu správního), stejně jako byla přiléhavě připomenuta podstata výkonu správního soudnictví, která je založena na principu kasačním. Ústavní soud dále (v souladu s konstatováním KS i NSS) připomíná skutečnost, že stěžovatel ve správní žalobě předložil pouze právní důvody (navíc spočívající toliko ve vyjmenování ustanovení právních předpisů), aniž by byl uvedl vazbu na důvody skutkové. To platí navíc za situace, kdy KS kvalifikoval obsah správního spisu pro popis skutkové situace jako dostatečný a (především) NSS zdůraznil, že stěžovatel (a to ani v kasační stížnosti) neuvádí v souvislosti s s posuzováním okolností, zda uváděl potraviny do oběhu, nic konkrétního; nepolemizuje se zjištěnými fakty, nepopírá je, nevyvrací je, ba ani je (kromě zcela obecných floskulí) nezpochybňuje. Zde NSS správně připomněl, že správní spis a jeho přílohy dokládají a právně kvalifikují desítky zjištěných nedostatků. Za této situace se jeví argumentace stěžovatele jako účelová. Ústavní soud zde akceptuje poukaz NSS na omyl stěžovatele, pokud ten má za to, že uvedl-li takto nekonkrétní, bezobsažnou a pod konkrétní skutečnosti nesubsumovanou "námitku absence uvádění předmětných potravin do oběhu" již v řízení správním ve svém odvolání, může z jejího údajného nevypořádání pro sebe vytěžit procesní úspěch. Proto NSS právem uzavřel s tím, že tomu tak není, a opakování kasační námitky v této podobě nejen v řízení odvolacím, ale i v řízení o žalobě i v řízení o kasační stížnosti má podobu jen procesně neúčinného apelu na vyšší instance.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není obecným/správním soudům nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Zásadně mu proto nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost soudních rozhodnutí a přehodnocovat dokazování provedené těmito soudy; do činnosti obecných/správních soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
NSS i KS věnovaly věci náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně a obšírně zdůvodnily. V napadených rozhodnutích dostatečně objasnily, z jakých důvodů nepovažují námitky stěžovatele za důvodné. NSS vysvětlil, že KS argumentoval v souladu se zákonem, tj. v souladu se s. ř. s. a rozhodnout jinak ani nemohl. Sám NSS přezkoumal napadené rozhodnutí KS v dostatečném rozsahu; z jeho rozhodnutí je jednoznačně patrno, že se detailně a přesvědčivě zabýval všemi námitkami uplatněnými v kasační stížnosti. S úspěchem se nelze dovolat ani stěžovatelem uváděných rozhodnutí Ústavního soudu a NSS, které řešily jinou právní situaci. Proto Ústavní soud dovozuje, že oba napadené rozsudky nevykazuje prvky libovůle, je z nich dostatečně zřejmé, z jakých úvah oba soudy při posuzování správní žaloby a kasační stížnosti vycházely a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obou soudů není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu