ECLI:CZ:US:2009:1.US.3036.08.1
sp. zn. I. ÚS 3036/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Z. Š., zastoupené JUDr. Lubošem Tichým, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 57, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2008, čj. 21 Cdo 1240/2007 - 99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, čj. 16 Co 435/2006 - 80, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 1995, čj. 24 Co 135/95 - 67, a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 5. 1995, čj. D 69/92 - 48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných v dědickém řízení. Namítá, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále "obvodní soud") schválil dědickou dohodu v rozsahu, který neodpovídal jejímu původnímu textu, svévolně ji dotvořil a doplnil textem, se kterým nesouhlasila. Text původní dohody byl neurčitý a nemohl být kvalifikovaným podkladem pro rozhodnutí soudu, neboť je nejasné, co bylo míněno pojmem "veškerý majetek patřící do dědictví". Restituční nárok na zemědělský majetek v původní dohodě nebyl nijak konkretizován, ani nebyla vyčíslena jeho hodnota, proto jej nelze za součást "veškerého majetku patřícího do dědictví" považovat. Rozhodnutí o schválení dědické dohody protiústavně zbavilo stěžovatelku vlastnických práv, aniž by byly splněny předpoklady pro vyvlastnění. Představuje tak svévolný zásah soudní moci do jejího práva na spravedlivý proces, neboť nepřípustným způsobem deformovalo její právní úkon, je nicotné a v rozporu dobrými mravy. Stěžovatelka jím byla zbavena vlastnického práva, které jí bylo přiznáno rozhodnutím Pozemkového úřadu Mladá Boleslav č.j. 388/91.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu nesprávně hodnotí možnosti, jak odstranit účinky rozhodnutí o schválení neplatné dědické dohody, neboť ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před státním notářstvím (dále "notářský řád"), bylo novelizováno zákonem č. 134/1982 Sb. a s účinností od 1. dubna 1983 pravomocným rozhodnutím o schválení dědické dohody dědické řízení končí, aniž by na něj navazovalo jiné samostatné rozhodnutí. Zrušení rozhodnutí o schválení dědictví tak má stejné právní účinky jako zrušení rozhodnutí o schválení smíru. Stěžovatelce je upírána možnost domáhat se nápravy, která by jí, nebýt rozhodnutí o schválení, náležela, neboť absolutní neplatnost právního úkonu nelze konvalidovat a ochrana vlastnických práv nepodléhá promlčení. Co nebylo v řízení projednáno, nemůže být kryto právní mocí meritorního rozhodnutí, právní jistota nemůže stát v žebříčku hodnot výše než ústavně zaručená základní práva. Rozhodnutí nemůže působit prejudiciálně ohledně otázky, která nebyla v původním řízení řádně projednána.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, jako dědička (dcera zůstavitele), uzavřela dne 28. února 1994 společně s J. M., pozůstalou manželkou zůstavitele Dr. J. M. (dále "zůstavitel"), dědickou dohodu, která byla schválena rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. května 1995, čj. D 69/92 - 48. Pozůstalá manželka tak nabyla mimo jiné restituční nároky na zemědělský majetek u Pozemkového úřadu Mladá Boleslav (dále "restituční nároky"). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze, usnesením ze dne 31. 7. 1995, čj. 24 Co 135/95 - 67, jeho usnesení potvrdil.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 10. 2003, čj. 7 C 320/99 - 43, bylo vyhověno žalobě stěžovatelky na určení neplatnosti dědické dohody v části, ve které pozůstalá manželka nabývá restituční nároky. K odvolání pozůstalé manželky Městský soud v Praze, usnesením ze dne 2. 6. 2004, čj. 62 Co 141/2004 - 56, rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení zastavil. Po dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2006, čj. 30 Cdo 2953/2004 - 73, zmíněné usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ten poté rozsudkem ze dne 10. 10. 2006, čj. 16 Co 435/2006 - 80, žalobu stěžovatelky zamítl. Následovalo další dovolání stěžovatelky, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, čj. 21 Cdo 1240/2007 - 99, zamítnuto.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, nález č. 5/3 in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu 17).
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů. V mezích takto limitovaného přezkumu byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost stěžovatelky spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, a v podstatě uplatňuje totožné argumenty, které adresovala již soudům obecným. V této souvislosti nutno podotknout, že věc proběhla celkem dvakrát všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu. V napadených rozhodnutích se obecné soudy stěžovatelkou uplatňovanými argumenty podrobně zabývaly a své závěry řádně zdůvodnily. V podrobnostech se na jejich rozhodnutí odkazuje a nemá smysl jejich závěry opakovat, neboť jsou stěžovatelce velmi dobře známy. Námitka stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a konečné rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor, což však neodůvodňuje zrušení napadených rozsudků obecných soudů. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu. Stejně obsah práva na spravedlivý proces nelze samozřejmě vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu, vyplývající z Listiny základních práv a svobod, je třeba chápat tak, že v souladu s obecnými procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Stěžovatelka především brojí proti schválení dědické dohody, kterou se svou matkou uzavřela. Zde je nutno připomenout, že uzavření dědické dohody je shodným projevem vůle dědiců, do něhož nejsou soudy oprávněny zasahovat, ani přezkoumávat, jaké úvahy či důvody je k jejímu uzavření vedly. Uzavřenou dohodou jsou účastníci vázáni a nemohou ji jednostranně zrušit. Úkolem soudu je jen posoudit, zda není v rozporu se zákonem nebo s dobrými mravy. Dědická dohoda zcela závisí na vzájemné dohodě dědiců, to znamená, že dědicové nemusí, s několika zákonem danými výjimkami (např. u nezletilých), respektovat zákonem stanovenou výši dědických podílů a mohou se dohodnout odlišně. Přitom rozpor dohody o vypořádání dědictví se zákonem či s dobrými mravy nelze bez dalšího hledat v tom, že dědic podle ní nabývá méně, než na co by měl nárok podle zákona nebo závěti.
K argumentům stěžovatelky o možnosti opětovného posouzení dohody dědiců, která byla schválena pravomocným usnesením soudu, její nezvratnosti a dosahu její právní moci, lze poznamenat, že závěr vyjádřený Nejvyšším soudem a jeho judikaturou nepředstavuje případ extrémního vybočení z pravidel spravedlivého procesu, nutného pro kasační zásah Ústavního soudu. Nejvyšší soud stěžovatelce dostatečně vyložil, proč povaha věci možnost použití ustanovení OSŘ o soudním smíru na řízení o dědictví vylučuje a proč se nelze domáhat určení neplatnosti dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu. Obecné soudy tak v dané věci zaujaly, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Otázkou možnosti nápravy dědické dohody cestou určovací žaloby se odpovídajícím způsobem zabývaly a posuzovaly tuto otázku v celém kontextu věci. Ústavní soud v jejich rozhodnutí neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení, ani v nich nespatřuje projev libovůle. Skutečnost, že stěžovatelka s jejich závěry nesouhlasí, nemůže sama o sobě odůvodněnost její ústavní stížnosti založit. Napadená rozhodnutí nelze označit za svévolná, excesivní, nebo v rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že nelze dovodit, že institut právní moci je v dané věci povyšován nad ochranu základních práv stěžovatelky, neboť právem na spravedlivý proces nelze chápat právo na úspěch ve věci podle představ účastníka řízení (v tomto případě stěžovatelky), ale možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal. Proto její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu