ECLI:CZ:US:2009:1.US.3042.09.1
sp. zn. I. ÚS 3042/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2007 sp. zn. 3 T 147/2008 (správně sp. zn. 54 T 8/2002), rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 5 To 24/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009 sp. zn. 3 Tdo 559/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 5, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2007 sp. zn. 54 T 8/2002 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ust. §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. z."), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let, podle ust. §39a odst. 2 písm. c) t. z. byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výši 500 000 Kč a trest zákazu činnosti statutárního orgánu v obchodních firmách na dobu 5 let. Odvoláním napadený rozsudek krajského soudu byl Vrchním soudem v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 5 To 24/2008 v celém rozsahu zrušen a nově bylo ve veřejném zasedání rozhodnuto o vině stěžovatele a uložení stejných trestů, když odvolací soud provedl úpravu popisu skutku co do výše vzniklé škody a právního posouzení okamžiku jejího vzniku. Proti výše uvedenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009 sp. zn. 3 Tdo 559/2009 podle ust. §265i odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. ř.") odmítnuto. Dovolací soud opětovně v odůvodnění svého rozhodnutí provedl korekci doby vzniku škody, a to v souladu s původním závěrem krajského soudu (pozn. korekce ve prospěch stěžovatele), když ve vztahu k výši vzniklé škody pochybení vrchního soudu napravit již nemohl (viz ust. §265p odst. 1 t. ř., přičemž se jednalo o částku 73 000 Kč z celkové škody přesahující 129 mil. Kč). Nejvyšší soud dospěl k totožnému závěru jako krajský soud (viz str. 48 a 49 rozsudku), že ke škodě došlo v okamžiku, kdy mělo dojít k navýšení majetku poškozené, resp. k vyplacení částek za eskont směnek poškozené (viz str. 13 a 14 usnesení).
Stěžovatel zejména namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu, kdy dle jeho názoru soudy všech instancí dospěly ke zcela jiným závěrům o okamžiku vzniku škody a její výši, a to aniž by byla dána stěžovateli možnost se k takto upravovanému skutkovému stavu vyjádřit, když stěžovatel dovozuje zcela jiný okamžik vzniku škody (stěžovatel tvrdí, že za škodu lze považovat pouze "úbytek majetku" nikoli jeho "nerozmnožení", viz str. 13 ústavní stížnosti) a její výši (zejm. ve vztahu k zápočtu vzájemných pohledávek). Dále stěžovatel namítal neprovedení jím navrhovaných důkazů a absenci naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu (protiprávnosti jednání a subjektivní stránky trestného činu), kdy dle jeho názoru se jedná výhradně o spor obchodněprávní, bez trestněprávního přesahu.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Předně je třeba uvést, že stěžovatel se mýlí když uvádí, že obecné soudy stanovily různě okamžik vzniku škody. Jak je uvedeno výše, Nejvyšší soud napravil pochybení vrchního soudu, když ve shodě s názorem krajského soudu, ke kterému se kloní i Ústavní soud, stanovil vznik škody k okamžiku, kdy mělo dojít k navýšení majetku poškozené, resp. k vyplacení částek za eskont směnek poškozené (oproti názoru vrchního soudu se fakticky jednalo o posun okamžiku vzniku škody v řádu několika málo dnů, což samo o sobě nemohlo mít vliv na postavení obviněného, naopak se jednalo o posun v jeho prospěch, viz ust. §265i t. ř.). V daném případě nemohlo dojít k porušení procesních práv stěžovatele (ust. §265r odst. 1 písm. a) t. ř.), neboť obecné soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně vypořádaly se stěžovatelovou argumentací, když skutkový stav byl z jejich strany řádně zjištěn a v jeho rámci došlo k právnímu posouzení okamžiku vzniku škody a k úpravě její výše, při zachování totožnosti skutku. Stejně tak je lichá i argumentace stěžovatele stran výkladu pojmu škoda jen jako zmenšení majetku (damnum emergens), kdy trestněprávní teorie (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1349) pod tímto pojmem chápe i ušlý zisk (lucrum cessans). Z ústavněprávního pohledu neobstojí ani námitka stěžovatele, týkající se výše škody, když ta byla vrchním soudem stanovena v nižší výši, než škoda skutečná, což však vzhledem k zásadě zákazu reformace in peius nemohl Nejvyšší soud napravit. Ústavní soud se také ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že zápočet vzájemných pohledávek lze pro účely trestního řízení (stanovení výše škody) chápat pouze jako případnou částečnou úhradu škody poškozené.
Co se týče stěžovatelem vytýkanému neprovedení jím navrhovaných důkazů uvádí Ústavní soud, že obecné soudy řádně odůvodnily, proč tyto důkazy nebyly v rámci trestního řízení provedeny, když měly buďto sloužit k prokázání skutečností nesporných, skutečností nevztahujících se k předmětnému trestnému činu či skutečností, které byly nadevší pochybnost prokázány jinými důkazy.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat, neboť nevykazuje shora vymezenou svévoli. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu. Naopak, zvláště rozhodnutí krajského soudu je pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí Nejvyššího soudu pak přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, když kvalifikovaly jednání stěžovatele jako trestný čin podvodu.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
Vojen Güttler
předseda senátu