ECLI:CZ:US:2009:1.US.311.09.1
sp. zn. I. ÚS 311/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem Praha 1, Králodvorská 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 6 Tdo 754/2008, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, čj. 9 To 374/2007 - 410, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. 4. 2007, čj. 2 T 144/2005 - 329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností K. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu Praha - západ (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků se zkušební dobou tří let. Odvolací soud po zopakování důkazů doplnil popis skutku, uvedený ve výroku napadeného rozsudku, o skutečnosti, které v něm z hlediska znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu nebyly vyjádřeny a podle §259 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ") znovu rozhodl tak, že při nezměněné právní kvalifikaci neměl důvod měnit ani výrok o trestu.
Uvedený skutek stěžovatel spáchal tím, že se zástupcem společností AGS Astra a. s. Žatec, Ing. V. L., uzavřel dohodu o provedení likvidace nebezpečného odpadu pro tuto společnost. Stěžovatel předstíral, že stanovená částka zahrnuje zaplacení rizikového poplatku podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. Avšak věděl, a uvedené společnosti zatajil, že žádný rizikový poplatek při likvidaci předmětného odpadu nebude platit, neboť odpad bude likvidován způsobem, na který se poplatková povinnost nevztahuje. Po provedení prací zaslal společnosti fakturu na 1.730.880,-- Kč. Ta ji neproplatila, takže ke vzniku škody nedošlo.
Rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 2. 6. 2008 byl stěžovateli, podle čl. 62 písm. g) Ústavy ČR, prominut trest odnětí svobody, který mu byl uložen shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně, ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího (č. l. 454 spisu).
Stěžovatel poukázal na skutečnost, že nejprve byl Okresním soudem Praha -západ dvakrát obžaloby zproštěn. Odsouzen byl až poté, co odvolací soud usnesením ze dne 29. 12. 2006, čj. 9 To 473/2006 - 301, zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §262 TrŘ nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. Stěžovatel tvrdil, že důvodem pro tento postup byla snaha odvolacího soudu dosáhnout takové hodnocení důkazů soudem prvního stupně, jež by bylo v souladu s názorem odvolacího soudu. Tím došlo, podle stěžovatele, k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Současně upozornil, že postup podle §262 TrŘ lze použít pouze výjimečně. K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že odvolací soud, bez věcně adekvátního zdůvodnění, zamítl návrh na provedení důkazu spisem o konkursu na majetek společnosti AGS Astra a. s., vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež mohl mít zásadní vliv na posouzení věrohodnosti svědků Ing. V. L. a D. K. Navíc, skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že jednání stěžovatele, již ze samé podstaty věci, nemohlo být trestným činem. Nesouhlasí ani s výkladem tzv. "Prohlášení pro společnost AGS Astra a. s." ze dne 8. 4. 2004 a skutkovými závěry obecných soudů z něho učiněnými, pokud jde o závěr, že v tomto "Prohlášení" stěžovatel tvrdí, že je nutno rizikový poplatek vybírat. Tento závěr považuje za překrucování skutečností a cílenou dezinterpretaci důkazů. Na podporu svých tvrzení zdůraznil, že rozhodnutím prezidenta republiky mu byla udělena milost, jíž mu byl prominut trest uložený napadenými rozhodnutími obecných soudů.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze i Nejvyšší soud odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Nejvyšší soud nadto dodal, že z objednávky, vystavené společností AGS Astra a. s., je zřejmé, že se jednalo o likvidaci odpadu obsahujícího nebezpečné látky. V závěru Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud zaslal citovaná vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten v podstatě setrval na důvodech ústavní stížnosti s tím, že trestný čin nespáchal. Zopakoval, že z prohlášení v žádném případě nevyplývá, že by tzv. rizikový poplatek byl součástí ceny za likvidaci nebezpečného odpadu. Stejně tak z něho nevyplývá, že by tvrdil, že rizikový poplatek odvedl či že by bylo nutno rizikový poplatek v daném případě vybírat. Opětovně uvedl, že důvodem jeho návrhu na doplnění dokazování konkursním spisem společnosti AGS Astra Žatec a. s. bylo prokázání obdobného způsobu jednání svědků D. K. a Ing. V. L. i vůči dalším subjektům.
Po prostudování ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 2 T 144/2005, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost spočívá jen v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích proti jejich rozhodnutím, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95). Ústavní soud se necítí být, z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance z hledisek běžné zákonnosti") přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace, upínající se k dokazování, a činit odlišné skutkové závěry s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím či dovolacím řízení. Pokud Ústavní soud nezjistí svévoli či extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak, jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Uvedené závěry zcela dopadají i na posuzovaný případ. Veškeré námitky stěžovatele, uplatněné v ústavní stížnosti, byly v celém rozsahu součástí jeho obhajoby, v rámci řádných i mimořádných opravných prostředků, jak správně konstatovaly obecné soudy. Jeho argumentací se ve věci rozhodující soudy zabývaly a náležitě se s ní vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Vyložily, proč jeho námitkám nepřisvědčily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o jaké důkazy opřely svá skutková zjištění, vzájemně je konfrontovaly, vyhodnotily a podrobně popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a zřetelně vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Myšlenkové úvahy soudů a jejich závěry, vztahující se k důkazní situaci, se zakládají na racionální argumentaci, která je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní. Je tedy zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná, ani nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními. Zmíněná rozhodnutí jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, jsou pečlivě vypracována a jejich odůvodnění je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 TrŘ.
Jestliže obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na doplnění dokazování připojením konkursního spisu k prokázání stěžovatelem tvrzené nevěrohodnosti svědků V. L. a D. K., kteří údajně měli stejným způsobem, jako proti stěžovateli, postupovat i proti ostatním věřitelům (objednání služby a její následné nezaplacení), není tato skutečnost (sama o sobě) důvodem ke kasaci napadených rozhodnutí. Není totiž procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne. Neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé. Je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jako tomu bylo v daném případě.
V projednávané věci se odvolací soud návrhem stěžovatele na doplnění dokazování konkursním spisem zabýval a svůj závěr o nadbytečnosti provést tento důkaz dostatečným způsobem odůvodnil. Uvedl mj., že ani po provedení důkazů soupisem pohledávek dlužníka AGS Astra a. s. není důvodu pochybovat o věrohodnosti uvedených svědků. Dluhy, které přivedly tuto firmu do konkursního řízení, a z nichž stěžovatel dovozuje nevěrohodnost svědků z důvodu údajné motivace zástupců firmy (svědků V. L. a D. K.) obohacovat se na úkor ostatních subjektů stejným způsobem jako proti stěžovateli, spadají až do doby po inkriminované události. Tvrzení stěžovatele, že on mohl být prvním, na kterém si zmínění svědci svůj postup vyzkoušeli, postrádá racionální opodstatnění.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, což je i projednávaný případ, ale toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že výrokem odvolacího soudu, kterým rozhodl, aby věc projednal soud prvního stupně v jiném složení senátu, byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci.
Z čl. 81 Ústavy ČR plyne, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Podle čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tato ustanovení ve svém důsledku bezpochyby znamenají snahu zajistit individuální nezávislost soudce v konkrétním řešeném případu, a to i s ohledem na historické zkušenosti s pokusy ovlivnit soudní rozhodnutí, a tím i soudce samotného. Vývojem společnosti se tak dospělo k tomu, že soudce má být vždy jen ten, kdo je pro výkon soudcovské funkce v určité kauze podle zákona povolán a má být trvale ustanovený, neodvolatelný, nepřeložitelný.
Jinými slovy, podstata tohoto práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Ústavní imperativ, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", je tak ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Ústavní soud se také již ve svých rozhodnutích vyjadřoval i k aplikaci ustanovení §262 TrŘ, kdy dal najevo, že postup podle uvedeného ustanovení, a to i podle jeho věty prvé, by měl být právě z důvodu, že jde o průlom do zásady plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny, postupem sice výjimečným, ale v odůvodněných případech dovoleným.
Jakkoliv je tedy postup odvolacího soudu, podle §262 TrŘ, výjimečný, v posuzované věci není důvod, aby Ústavní soud využil svých mimořádných ústavních pravomocí a zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. Jestliže po pečlivém a logickém zhodnocení vadného postupu soudu prvního stupně a jeho závěrů, jež vyústily ve zprošťující výrok, shledal odvolací soud, že účelu trestního řízení bude za daného stavu dosaženo v jiném složení senátu, nelze mu vytknout, že v projednávaném případě přistoupil k aplikaci §262 TrŘ.
Odvolací soud v souzené věci nejprve dvakrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a až poté nařídil nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Své rozhodnutí o projednání věci v jiném složení senátu (č. l. 301 spisu) postavil na nerespektování právních názorů a pokynů vyslovených v předchozím usnesení odvolacího soudu (č. l. 273 spisu) a přístupu senátu soudu prvního stupně, který na upozornění na vadné postupy reagoval někdy až nemístným způsobem, kterým dal najevo, že je odmítá akceptovat. Odvolací soud měl konkrétní výhrady k zákonnosti a odůvodněnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, v podstatě obdobné povahy jako tomu bylo v jeho prvém zrušujícím rozhodnutí (soud prvního stupně nezhodnotil ve věci provedené důkazy komplexně). Soudu prvního stupně vytýkal, že nepřihlédl ke všem opatřeným a jím provedeným důkazům a nevypořádal se tak se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Dopustil se tak naprosto shodných pochybení, která mu již byla v předchozím zrušujícím rozhodnutí vytýkána. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, podle něj, setrvává na argumentaci, která je v rozporu se zásadami formální logiky. Opětovně přistoupil na obhajobu stěžovatele a bez přesvědčivé argumentace odmítl jako nevěrohodné výpovědi svědků D. K. a Ing. V. L., přičemž pominul souvislosti s dalšími důkazy, které jsou pro posouzení této otázky rovněž podstatné, zejména prohlášení obviněného ze dne 8. 4. 2004 (č. l. 24 spisu). To vše přesto, že mu tendenčnost ve vztahu k této otázce byla již odvolacím soudem vytýkána. Právě proto, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje hodnocení všech provedených důkazů v potřebném rozsahu, kdy podstatná část důkazů byla ponechána bez povšimnutí, považoval jej odvolací soud za nepřezkoumatelný a zrušil ho.
Pokud tedy, jak je z uvedeného patrno, soud prvního stupně nezhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, nejde jen o formální vadu odůvodnění rozsudku, ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 TrŘ, ale také o postup odporující ustanovení §2 odst. 6 TrŘ. Přitom soud prvního stupně tímto způsobem jednal opakovaně, což jako běžný postup jistě akceptovat nelze. Za uvedeného stavu, z něhož je zřejmé, že soud prvního stupně zcela nenapravil nedostatky vytýkané mu již v dřívějším rozhodnutí, nelze odvolacímu soudu, který ve svém rozhodnutí dal najevo i pochybnosti o schopnostech dosavadního senátu soudu prvního stupně věc posoudit objektivně, vytýkat neodůvodněnou aplikaci ustanovení §262 věta prvá TrŘ, kterou dostatečně a přiléhavě odůvodnil. Proto nelze přisvědčit ani tvrzenému zásahu do práva zaručovaného článkem 38 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud tedy nesdílí názor stěžovatele, že aplikace §262 věty prvé TrŘ v každém případě porušuje právo na zákonného soudce. Je na zvážení odvolacího senátu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů, tj. výjimečně, přistoupí. Vzhledem k větě druhé odst. 1 čl. 38 Listiny, podle níž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, je zřejmé, že i výjimka stanovená v trestním řádu (tedy výjimka stanovená zákonem), určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem.
V tomto směru je vhodné doplnit, že koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti. Odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které je soud prvního stupně povinen provést (§149 odst. 6 TrŘ a §264 odst. 1 TrŘ). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu