ECLI:CZ:US:2009:1.US.355.09.1
sp. zn. I. ÚS 355/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem v Praze 1, Vladislavova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1205/2008 ze dne 29. října 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 125/2007-450 ze dne 18. října 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1205/2008 ze dne 29. října 2008, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 125/2007-450 ze dne 18. října 2007. Napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Obecným soudům stěžovatel vytýká, že náležitě nezhodnotily veškeré důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Stěžovatel poukazuje na to, že žádný z obecných soudů nereflektoval to, že po zjištění, že po uplynutí prvního měsíce leasingu není schopen platit další platby a leasingová společnost zahájila kroky k ukončení leasingu, se sám spojil s leasingovou společností a klíče od vozidla včetně údaje o jeho zaparkování této společnosti na určeném místě předal spolu s velkým technickým průkazem k vozidlu. Dále soudy nezhodnotily to, že ode dne uzavření leasingové smlouvy (29. 11. 2005) do března 2006, kdy vozidlo vrátil, byl přibližně 1 měsíc v zahraničí a dále, že vozidlo bylo drobně poškozeno, a proto bylo odstaveno na parkovišti. Stěžovatel tvrdí, že v jeho jednání nebyl prokázán úmysl způsobit leasingové společnosti škodu a sebe obohatit, neboť vozidlo dobrovolně vydal. Nedošlo rovněž k jeho obohacení, ale pouze k tomu, že vozidlo mohl přibližně 3 měsíce užívat; nedošlo ani ke škodě na straně leasingové společnosti, která pouze po uvedenou dobu nemohla plně s vozidlem disponovat. Nezaplacené leasingové splátky byly této společnosti plně kompenzovány počáteční akontací. Stěžovatel konečně tvrdí, že Nejvyšší soud nereagoval na jeho obranu, že je věřitelem pohledávek (a vlastníkem majetku), jejichž souhrnná hodnota výrazně přesahovala jeho závazky.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
Krajský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že námitky v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek uplatněných v rámci celého řízení před obecnými soudy, které se s nimi zabývaly ve svých rozhodnutích. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření Krajského soudu v Praze za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášelo.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 T 57/2006 vedený u Okresního soudu v Berouně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem označeného soudu č. j. 8 T 57/2006-343 ze dne 12. února 2007 uznán vinným tím, že dne 29. 11. 2005 uzavřel v autobazaru E. K., Beroun, Plzeňská 387, leasingovou smlouvu č. 1504189 se společností ČSOB Leasing, a. s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 310/60, na předmět leasingu osobní motorové vozidlo Mercedes Benz 270 CDI s úmyslem splátky za předmět leasingu nehradit a vozidlo tak vylákat. Při podpisu smlouvy uhradil akontaci ve výši 200.000,- Kč a první splátku ve výši 25.581,- Kč, aby předmět leasingu, osobní motorové vozidlo v hodnotě 800.000,- Kč mu bylo vydáno. Vozidlo téhož dne převzal a další splátky již nehradil a způsobil tak společnosti ČSOB Leasing, a. s., škodu ve výši 587.500,- Kč, tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, čímž spáchal trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a k jeho výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Berouně sp. zn. 2 T 228/2005 ze dne 25. 5. 2006 a další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující. Konečně byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele v obchodních společnostech na v trvání 4 let.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 12 To 125/2007-450 ze dne 18. října 2007 napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele "při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona" odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem, byl mu vysloven zákaz činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech na dobu 5 let. Krajský soud v Praze zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 3 T 176/2006 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 223/2007 ze dne 27. 6. 2007 a všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1205/2008 ze dne 29. října 2008 jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v podstatě napadá skutková zjištění a hodnocení důkazů; tomu nepřisvědčil. Dodal nicméně, že skutková zjištění nižších soudů jsou správná, neboť vůči stěžovateli bylo vedeno exekuční řízení, je dlouhodobě zadlužen, a v důsledku toho musel být přinejmenším srozuměn s tím, že dalším závazkům nemůže v žádném případě dostát.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním v podstatě směřuje proti hodnocení důkazů tak, jak ho provedly obecné soudy. Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu není jeho úkolem pravidelně přezkoumávat, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Ústavě, Listině, Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen Úmluva"), či jiných mezinárodních smlouvách vážících Českou republiku a zaručujících základní práva jednotlivců. Tomu odpovídá i jeho dosavadní judikatura, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř., §2 odst. 6 tr.ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy - což se v posuzované věci podle přesvědčení Ústavního soudu stalo - nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález III.ÚS č. 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41).
Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci. Jeho funkcí není řešit eventuální pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily, ale zabývat se tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé a ústavně souladné.
V předmětné věci stěžovatel vytýká obecným soudům, že se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami uplatňovanými v průběhu řízení. Ústavní soud této výtce přisvědčit nemohl; jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, obecné soudy se pečlivě zabývaly všemi okolnostmi případu, hodnotily všechny provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dostatečně prokázaly i odůvodnily naplnění stěžovatelem zpochybňované subjektivní stránky trestného činu. Námitkám stěžovatele se podrobně věnoval i Nejvyšší soud, který rovněž dospěl k závěru, že soudy nižší stupně nepochybily a že všechny znaky skutkové podstaty trestného činu byly naplněny a dostatečně průkazně zjištěny a prokázány. Pokud pak stěžovatel tvrdil, že byl v rozhodné době vlastníkem pohledávek a majetku výrazně převyšujících jeho závazky, je třeba poukázat na napadené rozhodnutí krajského soudu, který toto tvrzení přesvědčivě vyvrátil a dovodil, že se evidentně nejednalo o majetek disponibilní, a to s ohledem na jeho zadluženost a následné exekuční řízení.
Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2009
František Duchoň
předseda senátu