ECLI:CZ:US:2009:1.US.371.09.1
sp. zn. I. ÚS 371/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem Tábor, Čelkovická 445, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 13. 11. 2008, č. j. 15 Co 651/2008-161, a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře, ze dne 25. 4. 2008, č. j. 5 C 180/2006-132, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále také "odvolací soud") a Okresního soudu v Táboře (dále také "soud prvního stupně"). Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 400 000,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a princip rovnosti zbraní garantovaný čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž se domáhal zaplacení uvedené částky.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti stěžovatele i z vyžádaného soudního spisu, rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 400 000,- Kč s úrokem ve výši 4 % ročně z této částky pro období od 5. 4. 2003 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky pro období od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 a pro období od 1. 7. 2006 ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení, odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o 7 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Tento rozsudek byl rovněž potvrzen soudem odvolacím.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje zejména na porušení svého práva na spravedlivý proces a porušení principu rovnosti zbraní, neboť dle jeho přesvědčení obecné soudy zohledňovaly pouze důkazy, které byly v neprospěch stěžovatele. Závěr soudní znalkyně v oboru písmoznalectví o nepravosti podpisu na "dlužním úpise" měl ovlivnit náhled obecných soudů na další důkazy prováděné v rámci řízení, resp. "byly ve světle znaleckého posudku vyhodnoceny jako nedůvěryhodné." Stěžovatel poukazuje zejména na ustanovení §138 o. s. ř., tedy že obecné soudy mají za povinnost hodnotit důkazy nejen ve vzájemných souvislostech, ale rovněž samostatně. Dle jeho tvrzení však soudy vycházely "z premisy, že jakýkoliv důkaz, který je v rozporu se znaleckým posudkem, je nevěrohodný." Po vypracování uvedeného posudku měl stěžovatel dále navrhnout další důkazy výslechem svědků, jež by objasnily rozpory v jednotlivých výpovědích a doložily skutečnosti tvrzené žalobou. Provedení těchto důkazů měly soudy vyhodnotit jako nadbytečné, přičemž tento jejich právní názor měl mít za následek neunesení důkazního břemene stěžovatele.
V ústavní stížnosti dále stěžovatel uvádí, že povinností soudu je své rozhodnutí řádně odůvodnit a racionálně-logickým způsobem se vypořádat se všemi navrženými a provedenými důkazy. Obecné soudy tak dle tvrzení stěžovatele neprovedly důkazy jím navržené a ani se se všemi listinnými důkazy řádně nevypořádaly, resp. při "stanovení skutkového děje vycházely pouze z důkazů, které svědčily v neprospěch stěžovatele." Vzájemné hodnocení důkazů, které byly dle tvrzení stěžovatele protichůdné, nemělo být provedeno ani v řízení nalézacím, ani odvolacím.
Stěžovatel tak v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že soudní řízení byla zatížena vadou v průběhu dokazování, přičemž právní názor, z kterého vycházely, neodpovídá "skutkovému ději" a je vadný.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, jsou následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
Z předložených rozsudků obecných soudů a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 4. 2008, č. j. 5 C 180/2006-132, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 400 000,- Kč s úrokem ve výši 4 % ročně z této částky pro období od 5. 4. 2003 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky pro období od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 a pro období od 1. 7. 2006 ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení, odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o 7 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře. V odvolání stěžovatel namítal, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, resp. neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností. Dle vyjádření stěžovatele důkazy, provedené v rámci řízení před soudem prvního stupně, prokázaly jeho tvrzení o poskytnutí půjčky ve výši 400 000,- Kč. Toto tvrzení opíral zejména o listinný důkaz "dlužní úpis". Podpis na uvedené listině byl na základě znaleckého posudku soudní znalkyně v oboru písmoznalectví označen jako nepravý. S tímto závěrem však stěžovatel nesouhlasil, neboť dle jeho tvrzení se podpis téže osoby postupem času mění. Svá tvrzení dále opíral o svědeckou výpověď, nicméně výpověď svědkyně byla soudem označena jako nevěrohodná, což stěžovatel odmítá. Svá tvrzení stěžovatel opíral také o další listinné důkazy, zejména o smlouvu o převodu členského podílu v bytovém družstvu, kterou žalovaný nabyl členská práva ve vztahu k družstevnímu bytu, za což původnímu členu družstva zaplatil částku převyšující 480 000,- Kč, tedy částku, která de facto odpovídá částce stěžovatelem půjčené. V neposlední řadě stěžovatel postupu soudu prvního stupně vytýkal, že neprovedl další důkazy výslechem svědků, jež by jeho tvrzení podpořily.
Odvolací soud se řádně zabýval přezkumem napadeného rozhodnutí po stránce skutkové i právní. Za podstatu námitek uvedených v odvolání označil nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a nesouhlas s jeho skutkovými závěry. K tomu odvolací soud správně poznamenal, že občanské soudní řízení v rámci provádění a hodnocení dokazování respektuje zásadu zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., tedy že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Odvolací soud mimo jiné uvedl, že se neztotožňuje s výhradami stěžovatele proti závěrům znaleckého posudku, neboť jsou dle jeho vyjádření spekulativní a ničím nepodložené. Se všemi námitkami proti závěrům znaleckého posudku se dle odvolacího soudu znalkyně vypořádala již v řízení před soudem prvního stupně. Stejně tak odvolací soud považuje způsob hodnocení dalších důkazů, zejména výpovědí svědkyně, za správný. K otázce nepřistoupení k navrhovanému výslechu dalších svědků odvolací soud uvedl, že tento důkazní prostředek by nemohl ovlivnit závěr o nepravosti podpisu žalovaného na "dlužním úpisu", resp. na hodnocení svědecké výpovědi svědkyně. Odvolací soud tak konstatoval, že soud prvního stupně v řízení nepochybil a meritorní výrok napadeného rozsudku soudu prvního stupně označil za správný. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 13. 11. 2008, č. j. 15 Co 651/2008-161, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrzen.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného rozsudku je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud v rámci řízení věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, tedy proč došlo k zamítnutí žaloby, resp. k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, řádně odůvodnily.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zaručující rovnost účastníků. Zásada rovnosti účastníků řízení se týká jejich procesního postavení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu (srov. nález IV. ÚS 140/02)
Jestliže odvolací soud a soud prvního stupně nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volného uvážení obecných soudů, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodně meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu