ECLI:CZ:US:2009:1.US.379.09.1
sp. zn. I. ÚS 379/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené Danielou C. B. Devereaux, J. D., advokátkou, se sídlem K Zelené louce 20, 148 00 Praha 4 - Kunratice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003 č. j. 33 Odo 890/2002-126, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 3. 2004 č. j. 15 C 9/2004-141, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2007 č. j. 12 Co 708/2004-275 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008 č. j. 28 Cdo 1298/2008-336, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. 2. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem ze dne 27. 11. 2003 č. j. 33 Odo 890/2002-126 (tedy nikoli usnesení a s č. j. nikoli 33 Odo 890/2002-216 jak je uvedeno v petitu ústavní stížnosti!) Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002 č. j. 12 Co 461/2001-97 a rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 2. 2001 č. j. 9 C 144/98-55 a věc vrátil Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právně závazný názor, že smluvní pokuta sjednaná mezi žalobcem a žalovanými je v rozporu s dobrými mravy a z tohoto důvodu neplatná.
Vycházeje z tohoto rozhodnutí vydal dne 9. 3. 2004 Okresní soud v Litoměřicích rozsudek č. j. 15 C 9/2004-141, kterým v plném rozsahu vyhověl žalobě a stanovil tak povinnost žalovaným uhradit žalobci 12.000.000,-Kč spolu s 21% úroky z prodlení. Žalovaní tento rozsudek napadli u Krajského soudu v Ústí nad Labem odvoláním. Odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2007 č. j. 12 Co 708/2004-275 potvrdil napadený rozsudek co do výše jistiny, v rozsahu příslušenství pohledávky jej pak změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu pro rozpor s dobrými mravy zamítl. Tento rozsudek byl následně napaden jak žalobcem, tak i všemi žalovanými, dovoláním u Nejvyššího soudu. Dovolání žalobce bylo rozsudkem ze dne 16. 12. 2008 č. j. 28 Cdo 1298/2008-336 Nejvyšším soudem zamítnuto podle ust. §243b odst. 2 věty před středníkem zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovolání žalovaných pak týmž rozhodnutím odmítnuto podle ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3, §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.
II.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje v rovině jednoduchého práva s vhodností a přiměřeností obecnými soudy provedené aplikace korektivu dobrých mravů při posouzení platnosti smluvní pokuty a stanovení její výše ve smyslu ust. §39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). Předložené argumenty, o nichž měla stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení jejích základních práv, jsou však v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, zejména v řízení dovolacím.
Ústavní soud v obecné rovině poukazuje i na vlastní judikaturu, podle níž aplikace korektivu dobrých mravů je pole pro úvahu obecných soudů; to již dal Ústavní soud najevo ve svém usnesení sp. zn. II ÚS 249/97 uveřejněném ve sv. 10 Sbírky nálezů a usnesení, C. H. Beck, 1998 str. 383: "Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Proto v tomto případě není dána kompetence Ústavního soudu, neboť neplní funkci další přezkumné soudní instance, ale je výlučně ochráncem ústavnosti," na jehož odůvodnění, vyjadřující se i k interpretaci uvedeného pojmu, lze odkázat i v tomto případě. Ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole). Ústavnímu soudu, coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione, přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy (blíže viz např. usnesení III. ÚS 151/08 či usnesení III.ÚS 1732/08).
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy výši smluvní pokuty posoudily dle ust. §39 OZ jako příčící se dobrým mravům. Zejména dovolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".
Nutno dále konstatovat, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 890/2002 ze dne 27. 11. 2003 stanovující aplikační a interpretační pravidla pro ustanovení občanského zákoníku o smluvní pokutě (ust. §544 a §545 OZ) je dle názoru Ústavního soudu zcela ústavně konformní. Tomuto závěru napovídá i de lege ferenda uvažovaná právní úprava smluvní pokuty v rámci rekodifikace občanského zákoníku (viz Eliáš, K. a kol: Občanský zákoník, Velký akademický komentář - díl II., Linde 2008, str. 1571).
Jako obiter dictum dodává Ústavní soud, že nepovažuje nárok na vrácení daně za promlčený. Příslušný finanční úřad měl při svém rozhodování zohlednit okolnosti celého případu, tedy skutečnost, že nárok na vrácení daně vznikl stěžovatelce až v okamžiku, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že zaplacená smluvní pokuta, z níž odvedla stěžovatelka příslušnou daň, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná a stěžovatelce byla uložena povinnost ji vrátit. Jelikož k promlčení nároku stěžovatelky na vrácení daně došlo vinou neúměrně dlouhého soudního řízení, může se jevit samotný postup finančního úřadu (tj. státu) v rozporu s dobrými mravy. Obdobný závěr je pak možno učinit i ve vztahu k případnému se domáhání náhrady škody vůči žalobci. I zde je dle názoru Ústavního soudu třeba dospět k závěru o nemravnosti vznesení námitky promlčení. Pokud soudy v řízení trvajícím přes deset let dospěly ke konečnému rozhodnutí (tedy teprve od tohoto okamžiku se stěžovatelka může domáhat náhrady škody; viz ust. §545 OZ), že smluvní pokuta je pro rozpor s dobrými mravy neplatná, měly by stejně dospět k závěru, že nárok stěžovatelky na náhradu škody nemůže být ze stejného důvodu promlčen. Pokud by v případném řízení o náhradu škody byla vznesena námitka promlčení, bylo by třeba posoudit, zda nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud, vědom si nezávaznosti výše zmíněného názoru, dodává, že se dále nabízí i možnost domáhat se náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem či náhrady nemajetkové újmy podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2009
Vojen Güttler
předseda senátu