ECLI:CZ:US:2009:1.US.452.09.1
sp. zn. I. ÚS 452/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Praha 4, Antala Staška 38, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1448/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 61 To 187/2008, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 2 T 179/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností J. V., dříve K. (dále jen "stěžovatelka"), navrhla zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, dále rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou dvanácti měsíců. Poté odvolací soud věc projednal a znovu rozhodl tak, že při zachované právní kvalifikaci omezil popis skutkového děje, což našlo odraz v uloženém trestu, takže stěžovatelka byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zkušební dobou dvanácti měsíců.
Trestný čin stěžovatelka spáchala tím, že bez vědomí a souhlasu poškozené I. G. (dále jen "poškozená") použila její soukromé fotografie, na nichž byla zachycena do půli těla nahá. Tyto fotografie uveřejnila na internetu, připojila k nim eroticky laděný inzerát a připojila číslo mobilního telefonu poškozené, adresu jejího bydliště, včetně její soukromé e-mailové adresy.
Porušení čl. 8 odst. 2 Listiny stěžovatelka spatřovala v tom, že podle výroku napadených rozhodnutí měla značnou měrou ohrozit vážnost poškozené. V tomto směru namítla, že trestný čin poškozování cizích práv je trestný čin poškozovací, nikoli ohrožovací. Není tedy možné, aby ve výroku rozsudku bylo uvedeno, že "mohla ohrozit", čímž "způsobila vážnou újmu". Pokud "mohla ohrozit", nemohla "způsobit". To mělo vliv na posouzení intenzity následku (újmy na právech poškozené), který nemusel být natolik intenzivní, aby byl s to způsobit vážnou újmu. Obecné soudy neprokázaly, že k následku u poškozené došlo, což je patrno i z výroku rozsudků, kde je uvedeno, že práva poškozené byla ohrožena, nikoli porušena. Stěžovatelka tak dovodila, že byla odsouzena za trestný čin, který neexistuje, tj. za trestný čin ohrožování cizích práv.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala v použití údajně nezákonného důkazu. Soudy postavily svá rozhodnutí na jednoznačném zjištění přípojného bodu, doby připojení a toho, že připojení proběhlo z jejího služebního počítače s tím, že z tohoto počítače se měla trestné činnosti dopouštět. Tento důkaz byl získán na základě zákona o elektronických komunikacích, který přímo souvisí s ústavně chráněným právem na soukromí občanů. Ve spojení s prováděcí vyhláškou k danému zákonu zamezuje uchovávání a užívání údajů o internetovém provozu po dobu převyšující šest měsíců. Jestliže byl vstup na stránky www.libimseti.cz uskutečněn dne 7. 7. 2006, byl poskytovatel stránek povinen provedený vstup zlikvidovat nejpozději dne 7. 1. 2007. Pakliže jej uchovával ještě dne 12. 1. 2007, porušil tím zákon, a proto je tento důkaz nezákonný (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 789/06 a sp. zn. I. ÚS 553/05). Dále nesouhlasila s hodnocením výpovědi svědka V. K., jak ji provedly obecné soudy, neboť, podle jejího názoru, vypovídal nepravdivě. V tomto směru poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97 a sp. zn. IV. ÚS 260/05.
Porušení práva na soukromí podle čl. 13 Listiny spatřovala ve výpisu Ředitelství silnic a dálnic o připojení jejího služebního počítače na internet.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z dlouhodobé a ustálené judikatury, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jeho úkolem nahrazovat další instanční stupeň v hierarchii této soustavy. Proto také není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly těmito soudy již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdyby dospěl k názoru, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a ani z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají. O takový případ zde však evidentně nejde, neboť soudy v odůvodnění svých rozhodnutí věrohodně vylíčily sled skutkových událostí a označily důkazy, které jejich tvrzení prokazují.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy jednostranně v její neprospěch a nevypořádaly se s její obhajobou. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 TrŘ. Tato zásada znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Jejich vnitřní přesvědčení o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tudíž odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování, a být jejich logickým důsledkem.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Soud prvního stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Provedené důkazy, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 TrŘ, vyhodnotil. V odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 TrŘ). Jinými slovy, z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, proč soud prvního stupně považoval výpověď svědka V. K. za pravdivou, proč neuvěřil obhajobě stěžovatelky, když pouze stěžovatelka měla motiv (poškozená měla milenecký vztah s jejím manželem V. K.), proč nebylo důležité zjišťovat, na jakém počítači byla zakládána webová stránka spolužáků, když bylo prokázáno, že stěžovatelka svědkovi V. K. při zakládání těchto stránek pomáhala a znala přístupová hesla, stejně jako dostatečné odůvodnění, na základě jakých úvah a důkazů (výpis připojení na internetovou síť stěžovatelky ze služebního počítače, poskytnutý jejím zaměstnavatelem, včetně spojitosti žalovaného jednání) dospěl k závěru, že stěžovatelka umístila fotografie poškozené i na webové stránky www.atlas.cz a www.spoluzaci.cz. Odvolací soud potvrdil správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a vyjma nedostatečně prokázaného vylepení fotografií poškozené na ulici v Praze 9 stěžovatelkou, odkázal na závěry nalézacího soudu. Za situace, kdy stěžovatelka své zavinění popírala a tvrdila, že fotografie nikde nezveřejňovala, vyšly obecné soudy z listinných důkazů a svědeckých výpovědí, které hodnotily nikoli izolovaně, ale ve vzájemné souvislosti. Tyto důkazy tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících skutečností, které ve svém celku prokazují trestné jednání stěžovatelky a vylučují možnost jiného závěru.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že se soudy nevypořádaly s její obhajobou. Pokud obecné soudy uvěřily výpovědi svědka V. K. a dalším ve věci provedeným důkazům a naopak neuvěřily-li obhajobě stěžovatelky, přičemž tuto skutečnost odpovídajícím způsobem odůvodnily, pak jde o hodnocení vzájemně protichůdných důkazů, do kterého nemůže, jak již ostatně bylo výše uvedeno, Ústavní soud jakkoli zasahovat.
Napadená rozhodnutí obecných soudů nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatelky je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, jak tvrdila stěžovatelka. Proto je možno odkázat na rozhodnutí obecných soudů, které se shodnými námitkami stěžovatelky ve svých rozhodnutí zabývaly.
Neoprávněnou je i námitka, že výpisem Ředitelství silnic a dálnic (zaměstnavatele stěžovatelky) z připojení na internetovou sít služebního počítače stěžovatelky dne 7. 7. 2006 došlo k zásahu do jejího práva na soukromí podle čl. 13 Listiny.
Právo na ochranu listovního tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, stejně jako právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením, plynoucí z čl. 13 Listiny, jako ústavně zaručené právo svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR).
Z uvedeného je zřejmé, že právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromí se zpravidla vztahuje na případy zásahů do soukromé a rodinné sféry, v nichž jednotlivec projevuje svou osobnost svobodně a autonomně. V této sféře se však neocitá za situace, kdy v prostředí zaměstnavatele vystupuje a plní funkce pracovního charakteru. Rovněž pak listovní tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů, tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením, nelze vztahovat na činnost, která má být svou povahou činností pracovní.
V daném případě Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, že detailním výpisem připojení služebního počítače stěžovatelky na internet dne 7. 7. 2006, z něhož vyplývá, že se stěžovatelka uvedeného dne připojila na stránky www.libimseti.cz, www.atlas.cz a www.spoluzaci.cz, včetně uvedení času, kdy připojení proběhlo, nedošlo k porušení čl. 13 Listiny a zásahu do práva stěžovatelky na soukromí, neboť stěžovatelka provedla připojení na zmíněné webové stránky ze služebního počítače, určeného k plnění pracovních povinností, umístěného v budově a kanceláři svého zaměstnavatele, který v rámci bezpečnostního systému monitoruje připojení na internet, což bylo stěžovatelce jistě známo a byla srozuměna s tím, že výpis z bezpečnostního sytému obsahuje report webové stránky, včetně konkrétního uživatelského jména (doménového účtu), které se na danou webovou stránku připojilo. Jinými slovy, že zaměstnavatel může kdykoli zjistit připojení konkrétního počítače k internetové síti. V tomto směru pak obecné soudy vyvrátily obhajobu stěžovatelky, že její služební počítač někdo zneužil, když konstatovaly, že pouze stěžovatelka měla motiv (viz výše), pracuje v kanceláři na služebním počítači sama. Náhodný kolemjdoucí by těžko měl předmětné fotografie k dispozici a navíc, její počítač je chráněn uživatelským jménem a heslem.
Neopodstatněné jsou i pochybnosti, týkající se použití důkazu - zprávy provozovatele serveru www.libimseti.cz, z níž bylo zjištěno, že na uvedené webové stránce byl dne 7. 7. 2006 v 10.23.39 hod. z IP adresy 000.00.0.000 (služební počítač stěžovatelky) založen účet registračním mailem iona1@seznam.cz, přičemž inzerent se přihlásil pod jedinečným identifikátorem "Ilona1".
Předmětný důkaz byl podle ustanovení §88a odst. 1 TrŘ získán na základě opatření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 20 Nt 1978/2006. Tímto opatřením byla provozovateli označených webových stránek stanovena povinnost předat veškeré přístupové logy, kterými se identifikovala zájmová osoba při vstupu do inzerátu I., kde byly umístěny fotografie poškozené. Toto opatření mělo být provozovateli doručeno dne 12. 1. 2007. Podle ustanovení §97 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, je právnická nebo fyzická osoba, zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, povinna uchovávat provozní a lokalizační údaje. Doba uchovávání těchto provozních a lokalizačních údajů nesmí být kratší než 6 měsíců a delší než 12 měsíců. Po uplynutí této doby je osoba, která údaje uchovává, povinna je zlikvidovat, pokud nebyly poskytnuty orgánům oprávněným k jejich vyžádání. Vyhláška č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání, v ustanovení §4 odst. 1 upravuje dobu uchovávání provozních a lokalizačních údajů na dobu šesti měsíců.
Jestliže k připojení na daný server došlo dne 7. 7. 2006 a opatření soudu prvního stupně k poskytnutí předmětných údajů bylo, z důvodů obtíží při doručování, doručeno provozovateli webových stránek dne 12. 1. 2007, je nutno přisvědčit stěžovatelce, že nebyla dodržena lhůta upravená v citované vyhlášce, je třeba však dodat, že byla dodržena shora uvedená lhůta stanovená zákonem.
Z této skutečnosti (nedodržení lhůty stanovené vyhláškou) však nelze jednoznačně dovodit, že tento listinný důkaz - zpráva provozovatele serveru - poskytnutý na základě řádného opatření soudu prvního stupně, vydaného v souladu s ustanovením §88a odst. 1 TrŘ, je sám o sobě nezákonný a absolutně neúčinný. Soudní praxe nepřipouští použití důkazu, pokud v souvislosti s jeho vyhledáním a procesním zajištěním došlo k takovému porušení procesního řádu, které má povahu podstatné vady řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že nedodržení vyhláškou stanovené lhůty pro uchovávání údajů, při současném dodržení obecné lhůty stanovené zákonem, nelze samo o sobě považovat za podstatnou vadu řízení, mající za následek absolutní neúčinnost tohoto důkazu a mající vliv na celkovou správnost rozhodnutí. Navíc za situace, kdy závěry obecných soudů o vině stěžovatelky nespočívaly ani výlučně, ani zásadně na předmětné zprávě. I při odhlédnutí od tohoto důkazu bylo ve věci shromážděno dosti důkazů a v takové kvalitě, aby i bez předmětné zprávy bylo možno uzavřít zcela nezpochybnitelný závěr o vině stěžovatelky. Nejednalo se tedy o podstatný a rozhodující důkaz o vině, což vyplývá i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který za stěžejní důkaz, jímž je stěžovatelka usvědčována, považuje detailní výpis připojení z jejího služebního počítače, poskytnutý jejím zaměstnavatelem. Z pohledu Ústavního soudu nelze pominout, že přestože došlo nedodržením vyhláškou stanovené lhůty k formálnímu pochybení, byly při provádění důkazu dodrženy veškeré zákonné podmínky. Skutečnosti neodpovídá ani tvrzení stěžovatelky, že se její argumentací v tomto směru obecné soudy nezabývaly (viz str. 10 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 rozsudku odvolacího soudu).
Pokud se týče námitky vztahující se k naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu ve smyslu "způsobení vážné újmy na právech poškozené" jednáním stěžovatelky, i v této části lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Právně významnému závěru o dokonání trestného činu způsobením újmy na právech poškozené nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout. Vážnou újmu na právech poškozené způsobila stěžovatelka zveřejněním jejích intimních fotografií, bez jejího souhlasu, na předmětných webových stránkách s uvedením čísla jejího mobilního telefonu a emailové schránky a s připojeným eroticky laděným inzerátem, čímž došlo k následným kontaktům poškozené ze strany cizích mužů. Je zřejmé, že intenzita újmy poškozené na jejím právu na čest a důstojnost, resp. jak uvedlo Nejvyšší státní zastupitelství - nebýt veřejně dehonestujícím způsobem označována na osobu poskytující erotické služby, příp. na právu samostatně a svobodně se rozhodovat o veřejné prezentaci svých sexuálních aktivit a intimních fotografií, byla značná a škodlivý následek je již neodstranitelný.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů došlo k porušení namítaných základních práv a svobod.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu