ECLI:CZ:US:2009:1.US.483.09.1
sp. zn. I. ÚS 483/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 14. července 2009 sp. zn. I. ÚS 483/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D. (v řízení před obecnými soudy žalobce) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008 č. j. 11 Co 497/2008-33, jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalované strany tak, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008 č. j. 11 Co 497/2008-33 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl pacientem Ústřední vojenské nemocnice Praha (dále též jen "nemocnice"). Doporučenými dopisy stěžovatel nemocnici opakovaně žádal ve smyslu ustanovení §67b odst. 12 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, o poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě a shromážděných i v jiných zápisech, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu, a to ve dnech 18. 10. 2005 až 18. 11. 2005. Doporučeným dopisem ze dne 9. 3. 2007 zaslal stěžovatel nemocnici rovněž plnou moc svého právního zástupce. Vzhledem ke skutečnosti, že nemocnice stěžovateli požadované informace neposkytla, podal dne 11. 4. 2007 stěžovatel žalobu, jíž se domáhal uložení povinnosti nemocnici požadované informace mu poskytnout. Teprve dne 12. 4. 2007, tedy až po podání žaloby, byla nemocnicí stěžovateli poskytnuta první část požadovaných informací, a teprve dne 3. 5. 2007 i druhá část požadovaných informací. Stěžovatel proto dne 14. 5. 2007 podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 zpětvzetí žaloby a Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 22. 5. 2007 č. j. 27 C 101/2007-21 řízení zastavil, přičemž ve výroku II přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 12 781 Kč. Proti výroku o nákladech řízení podala nemocnice odvolání, jež však stěžovateli nebylo doručeno, a stěžovatel proto neměl možnost se k němu vyjádřit. Městský soud v Praze následně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 16. 12. 2008 č. j. 11 Co 497/2008-33 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. Dle stěžovatele se jedná o procesní situaci již dříve Ústavním soudem řešenou, a to např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 220/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 129/34 SbNU 311), kdy Ustavní soud shledal, že změna výroku o nákladech řízení odvolacím soudem k odvolání jednoho účastníka řízení bez toho, aby byla druhému účastníku odvolacího řízení dána možnost obrany, představuje překvapivé rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení navíc argumentuje změnou právní úpravy k 15. 5. 2007, konkrétně nabytím účinnosti ustanovení §67bb odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., jímž byla nově zavedena třicetidenní lhůta pro pořízení výpisů, opisů a kopií zdravotnické dokumentace na žádost pacienta, Městský soud v Praze však v odůvodnění napadeného usnesení zcela opomíjí právní úpravu platnou do 14. 5. 2007, kdy se na poskytováni informací ze zdravotnické dokumentace vztahovalo obecné ustanovení §563 občanského zákoníku, podle něhož byl dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. I při zohlednění skutečnosti, že plná moc právního zástupce stěžovatele byla nemocnici doručena až v příloze dopisu právního zástupce navrhovatele z 9. 3. 2007, skutečně veškeré informace obsažené ve zdravotnické dokumentaci byly navrhovateli poskytnuty až v příloze dopisu nemocnice z 3. 5. 2007, tedy až po 8 týdnech od dodání plné moci nemocnici a až po 3 týdnech od podání žaloby. Vzhledem ke skutečnosti, že Městský soud v Praze nerespektoval znění ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ignoroval ustanovení §563 občanského zákoníku, zatížil své rozhodování prvkem libovůle a napadené rozhodnutí tak zakládá i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 27 C 101/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2007 č. j. 27 C 101/2007-21 bylo zastaveno řízení o žalobě na uložení povinnosti poskytnout informace ze zdravotnické dokumentace a žalované Ústřední vojenské nemocnici Praha byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 12 781 Kč. Proti výroku o nákladech řízení podala žalovaná odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2008 č. j. 11 Co 497/2008-33 tak, že stěžovateli se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává.
III.
4. Relevantní znění dotčeného článku Listiny základních práv a svobod je následující:
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
IV.
5. Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
6. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že důvody jeho rozhodnutí jsou zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, a proto nezbývá, než na ně odkázat, aniž by bylo možno je blíže rozvádět nebo je doplňovat, protože odůvodnění rozhodnutí má zásadně obsahovat vše, co bylo podkladem daného rozsudku. Z těchto důvodů Městský soud v Praze navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Zároveň Městský soud v Praze sděluje, že ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí s upuštěním od případného ústného jednání v předmětné věci.
7. Ústřední vojenská nemocnice Praha se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
8. Vzhledem k obsahu vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti nebylo toto vyjádření Ústavním soudem zasláno stěžovateli k replice.
V.
9. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné, a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
10. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem Městského soudu v Praze došlo k stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces.
11. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel spatřuje zásadní pochybení Městského soudu v Praze v tom, že mu neumožnil vyjádřit se k odvolání nemocnice proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2007 č. j. 27 C 101/2007-21, a současně má stěžovatel za to, že Městský soud v Praze nerespektoval znění ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. a §563 občanského zákoníku.
12. Ústavní soud musel stěžovateli přisvědčit již v jeho první námitce, neboť z vyžádaného soudního spisu bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 6 nezaslal odvolání nemocnice stěžovateli k vyjádření, což vyplývá i z textu na č. l. 31 spisu - předložení věci k rozhodnutí o odvolání, ve kterém je uvedeno, že odvolání nebylo ostatním účastníkům doručováno.
13. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647), nález sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 15/44 SbNU 193), dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Zároveň však Ústavní soud vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení nabývá ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení byla zjištěna i v nyní projednávané věci.
14. Podle ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. V ustanovení §1 o. s. ř. se uvádí, že občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízní tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení.
15. Ve svém nálezu ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443) Ústavní soud dovodil, že i když z ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. přímo nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, neznamená to, že tak soud nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby byla seznámena se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své skutkové a právní protiargumenty.
16. Také v nálezu ze dne 8. července 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08 (N 128/50 SbNU 125) Ústavní soud konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. stanoví povinnost doručovat ostatním účastníkům řízení pouze odvolání proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, tj. proti meritorním rozhodnutím. V případě tohoto ustanovení je třeba hledat výklad, který by respektoval právo na spravedlivý proces, a Ústavní soud je přesvědčen, že toto ustanovení je ústavně konformně vyložitelné. Ustanovení §210 o. s. ř. totiž nikterak nevylučuje, resp. obecným soudům nezakazuje doručovat odvolání také proti usnesením, jimiž není rozhodováno ve věci samé. V případě odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení plyne podle Ústavního soudu tato povinnost přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a to z následujících důvodů: usnesení o náhradě nákladů řízení se bezprostředně dotýká vlastnického práva účastníka řízení a je způsobilé vlastnické právo omezit, případně dokonce neústavně porušit; rozhodování o nákladech soudního řízení není jen nepodstatným "přívažkem" k meritornímu rozhodování, ale je naopak integrální součástí soudního řízení jako celku; vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.
17. Problematikou povinnosti obecných soudů doručovat odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení účastníku řízení se zabýval Ústavní soud také v nálezu ze dne 21. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 338/06 (N 199/51 SbNU 427), ve kterém dospěl k závěru, že "pokud soud prvního stupně nezaslal odvolání protistrany druhému účastníku řízení ani jeho řádně zvolenému právnímu zástupci, odňal mu možnost seznámit se s obsahem odvolání a případně realizovat svá procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani soud druhého stupně, který o odvolání směřujícím do výroku o nákladech řízení rozhodl v neveřejném zasedání, tedy toliko na základě podaného odvolání, přestože základ jeho rozhodnutí o nákladech řízení se odvíjel od sporné skutkové okolnosti, a navíc rozhodl jinak, než soud prvního stupně, zkrátil stěžovatelku na jejích procesních právech, a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny [viz též nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 135/42 SbNU 83), sp. zn. II. ÚS 841/07 ze dne 26. 7. 2007 (N 119/46 SbNU 125)].". Ústavní soud přitom vycházel ve výše uvedených právních závěrech ze skutečnosti, že z principu rovnosti účastníků v kontradiktorním soudním řízení (přičemž řízení o nákladech řízení je svou povahou kontradiktorní), resp. z principu rovnosti zbraní vyplývá povinnost soudu doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv.
18. Ve věci stěžovatele odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., tedy pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně stěžovateli. Důvody pro aplikaci tohoto ustanovení spatřoval odvolací soud ve skutečnosti, že stěžovatel požádal o sdělení předmětných informací v době krátké (2 měsíce) před podáním žaloby, přičemž prvý požadavek učinil, aniž by doložil své zastoupení, nemocnice pak na dopisy zástupce stěžovatele bez prodlení reagovala. Dále vzal soud v úvahu také odvolací námitku ohledně zákonných lhůt účinných v době bezprostředně následující po předmětném období v této věci.
19. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Tento závěr Ústavního soudu platí o to více, pokud jde o výklad a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., podle něhož soud nemusí, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Aplikace tohoto ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, přistoupí k takovému postupu. Citované ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele" a Ústavní soud ve své judikatuře v tomto směru opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek aplikace tohoto ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). To však neznamená, že obecné soudy v rámci rozhodování o případné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. nejsou povinny vytvořit prostor pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku.
20. V nálezu ze dne 31. října 2007 sp. zn. III. ÚS 1378/07 (N 176/47 SbNU 347) Ústavní soud dovodil, že pokud odvolací soud nedal stěžovateli procesní příležitost se k možné aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit, porušil tak právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a aby vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (ostatně k takovému postupu obecný soud výslovně zavazuje i §118a odst. 2 o. s. ř., podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu). Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva [viz též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309)].
21. Ústavní soud neshledal v dané věci důvod se od svých výše uvedených závěrů odchýlit, a aniž by se zabýval meritem věci, jehož projednání náleží obecným soudům, ústavní stížnosti vyhověl z důvodu nezaslání odvolání nemocnice k vyjádření stěžovateli, kterému v důsledku této skutečnosti nebylo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny umožněno se k argumentům v odvolání uvedeným vyjádřit, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008 č. j. 11 Co 497/2008-33 zrušil.
22. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.