ECLI:CZ:US:2009:1.US.548.09.1
sp. zn. I. ÚS 548/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. MUDr. J. R., zastoupeného JUDr. Boženou Boubínovou, advokátkou se sídlem Lučanská 1802, Žatec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2008, č. j. 13 Co 68/2008-267, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Napadeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Litoměřicích), kterým bylo rozhodnuto, že se vyživovací povinnost stěžovatele (otce) k nezletilé D. R. za období od 1. 7. 2005 do 31. 10. 2005 zrušuje (výrok I.), že výživné placené stěžovatelem na nezletilou se snižuje za období od 1. 11. 2005 do 30. 4. 2006 na částku 2.000,- Kč měsíčně, a dále za období od 1. 5. 2006 do 31. 7. 2007 na částku 1.000,- Kč měsíčně (výrok II.), že za období od 1. 8. 2007 se návrh na snížení výživného zamítá (výrok III.) a že se tím mění rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 1 Nc 1986/2002-61 ve výroku o výživném (výrok IV.).
II.
1) Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k zastupování ve věci snížení výživného udělil (dne 8. 11. 2006) plnou moc své matce M. R. jako obecnému zmocněnci. K odvolacímu jednání před Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 2. 12. 2008 však nebyla M. R. jako obecný zmocněnec vůbec přizvána, neobdržela vůbec žádné předvolání k účasti na odvolacím jednání a nemohla se tak k němu dostavit. Plná moc k zastupování v předmětné věci udělená stěžovatelem obecné zmocněnkyni M. R. odvolána nebyla. Neoznámením data jednání odvolacího řízení obecnému zmocněnci a jeho nepřizváním k odvolacímu soudnímu jednání tak byla závažným způsobem porušena Ústavou a Listinou základních práv a svobod garantovaná práva stěžovatele. V protokolu o jednání u Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2008 je výslovně uvedeno: obecná zmocněnkyně M. R. nevolána. Krajský soud tak zcela bezdůvodně znemožnil výkon práv obecného zmocněnce. K tomu stěžovatel dodal, že protokolace z jednání před krajským soudem ze dne 2. 12. 2008 neodpovídá jím proneseným tvrzením a vyjádřením, jehož důkazem je zvukový záznam z předmětného jednání. (Poznámka: Ústavní soud k poslednímu souvětí uvádí, že jím měl stěžovatel zřejmě na mysli tu část protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 2. 12. 2008, kde se praví: "Otec uvádí, že netrvá na přítomnosti své matky jako obecné zmocněnkyně, ta ho zastupovala pouze v době, kdy byl ve vazbě.") Stěžovatel zřejmě - podle svého tvrzení vysloveného v ústavní stížnosti - v řízení před odvolacím soudem nepronesl větu, že netrvá na přítomnosti své matky jako obecné zmocněnkyně.
2) Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti. To proto, že již z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem odvolacího soudu zjevně nedošlo. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu (v zájmu racionality a efektivity jeho řízení) odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti; vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
3) V dané věci je třeba nejprve připomenout meze, v nichž Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy posuzovat celkovou zákonnost či správnost jejich rozhodnutí. Jeho úkolem rovněž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných podústavním právem, pokud ovšem současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud již dříve konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci běžného práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces. Taková interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních práv či svobod fyzické či právnické osoby.
4) Jádro ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele s postupem odvolacího soudu, který obecnému zmocněnci stěžovatele, tj. jeho matce, nezaslal žádné předvolání k účasti na odvolacím řízení.
Ústavní soud k tomu uvádí, že i případné porušení relevantního podústavního práva (tj. ohledně otázky povinnosti obecného soudu informovat obecného zmocněnce o nařízeném ústním jednání) - k čemuž zásadně není Ústavní soud jako strážce ústavnosti povolán - by nemohlo danou věc posunout do roviny ústavně právní.
Jak totiž konstatoval Ústavní soud kupř. již v usnesení pod sp. zn. I. ÚS 698/04 ze dne 4. 8. 2005, vztah mezi obecným zmocněncem a zastoupeným účastníkem řízení nepožívá ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů. V ústavněprávní rovině je zaručeno právo na volbu kvalifikované, tj. právní pomoci, nikoli právo na jakékoliv zastoupení účastníka řízení. Proto samotná skutečnost neinformování - byť třeba kolidující s podústavním právem - obecného zmocněnce stěžovatele o konání ústního jednání odvolacího soudu, mající eventuálně za důsledek nepřítomnost obecného zmocněnce stěžovatele u takového jednání, není zásadně způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavněprávní roviny by tato skutečnost mohla zpravidla dosáhnout až tehdy, kdyby měla za následek současně neúčast samotného účastníka řízení před ústním jednáním. V takovém případě by totiž již šlo o neposkytnutí prostoru k uplatnění práv a oprávněných zájmů účastníka řízení ze strany obecného soudu; důsledně vzato by se tak jednalo o porušení ústavně zaručeného práva každého domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a o porušení ústavně zaručeného práva každého na veřejné projednání jeho věci, v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny. O takový případ však v dané věci nešlo, neboť stěžovatel se předmětného ústního jednání před odvolacím soudem účastnil; odvolacím soudem byl i vyslechnut. I kdyby tedy bylo pravdivé tvrzení stěžovatele o nesprávné protokolaci jeho (údajného) vyjádření, že netrvá na přítomnosti svého obecného zmocněnce při ústním jednání před odvolacím soudem, nelze než dovozovat, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v souzené věci nicméně nedošlo.
Řečeno ještě jinak, smyslem instituce obecného zmocněnce je pomoci účastníkovi v určité věci, procesně ho zastupovat, nikoli však poskytování právních služeb, právní pomoci (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 698/04, nebo srov. Vopálka, v., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M.: Soudní řád správní, Komentář, 1. vydání, C.H.Beck, Praha, 2004, s. 60). V dané věci však stěžovatel byl sám přítomen při ústním jednání před odvolacím soudem, takže lze stěží rozumně tvrdit, že potřeboval nezbytně procesně zastupovat obecným zmocněncem - laikem; stěžovatel ani neuvádí, v čem konkrétně pomoc obecného zmocněnce potřeboval. K tomu Ústavní soud podotýká, že v řízení před odvolacím soudem byly zkoumány výhradně osobní a majetkové poměry stěžovatele a matky nezletilé, což ostatně odpovídá i povaze daného řízení (o výživném). Jinými slovy, stěžovatel jen formálně rozporuje neexistenci informování obecného zmocněnce odvolacím soudem o nařízeném ústním jednání, aniž by jakkoli argumentoval o dopadu takového formálního nedostatku na věc samotnou. Je třeba vidět, že ústavodárce reflektoval odlišnou relevanci základních práv a svobod a "běžných" práv a svobod; těm významnějším právům, tj. ústavně zaručeným, přísluší z titulu jejich rozdílné povahy vyšší ochrana. Stěží lze rozumně argumentovat, že právo účastníka na účast obecného zmocněnce při ústním soudním jednání je - ve srovnání s právem účastníka řízení na osobní přítomnost před soudem - právem významnějším, postaveným na roveň kupř. ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces. Takový úmysl rozumný ústavodárce nepochybně nepojal.
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud - jak již uvedl - k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Nad rámec toho Ústavní soud dodává, že stěžovatel byl sice v dané věci zastoupen právním zástupcem (advokátem); nicméně, Ústavnímu soudu nemohla ujít skutečnost, že ústavní stížnost podepsaná advokátem je v podstatě doslovným převzetím podání původně sepsaného samotným stěžovatelem (tj. ze dne 9. 3. 2009) ještě před jeho právním zastoupením. Takový postup advokáta by patrně mohl být opodstatněně pokládán za jisté obcházení smyslu institutu povinného advokátního zastoupení v řízení před Ústavním soudem; tato povinnost by tak nebyla naplňována v plné míře, neboť ta se vztahuje i, resp. především, na sepsání ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu