ECLI:CZ:US:2009:1.US.577.09.1
sp. zn. I. ÚS 577/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. B., zastoupeného Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou, Zámecké nám. 42, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2008, č. j. 14 Co 231/2008-181, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2008, č. j. 14 Co 231/2008-189, kterým byl opraven v druhém odstavci výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2008, č. j. 14 Co 231/2008-181, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku obecného soudu. Tvrdil, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále měl být porušen čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 0 Nc 944/2006, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 4. 2008, č. j. 0 Nc 944/2006-148 bylo rozhodnuto tak, že nezletilý Jan (jedná se o pseudonym) se svěřuje do výchovy matky, otec je povinen platil na výživu nezl. Jana částku 3.000.- Kč měsíčně počínaje dnem 6. 11. 2006 k rukám matky. Dlužné výživné za dobu od 6. 11. 2006 do 30. 4. 2008 ve výši 32.100,- Kč je otec povinen zaplatil do šesti měsíců od právní moci rozsudku, spolu s výživným dospělým do právní moci rozsudku k rukám matky. Běžné výživné je splatné každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky. Otec je oprávněn stýkat se s nezl. Janem každý lichý týden v roce od čtvrtka od 13:00 hod. do neděle do 18:00 hod. mimo měsíců července a srpna, dále každý sudý rok od 23. 12. od 13:00 hod. do 25. 12. do 18:00 hod. a každý lichý rok od 26. 12. od 13:00 hod. do 1. 1. následujícího roku do 18:00 hod., každý lichý rok o jarních prázdninách od pondělí 13:00 hod. do soboty do 18:00 hod., každý sudý rok od pátku 13:00 hod. předcházejícímu velikonoční pondělí do úterý do 18:00 hod. následujícímu po pondělí velikonočním a dále po dobu dvou týdnů v červenci a dvou týdnů v srpnu v každém roce s tím, že otec je povinen sdělit matce přesný termín styku písemně vždy do 30. 4. každého roku. Matka je povinna nezl. Jana ke styku řádné připravit, ve stanovenou dobu před domem, v němž s nezletilým bydlí otci nezletilého předal a po ukončeni styku na tomtéž místě od otce nezl. převzít. Otec je povinen se o nezl. Jana po dobu styku řádné starat, ve stanovenou dobu na stanoveném místě od matky převzít a po ukončeni styku nezletilého matce předat. Tato úprava práv a povinností k nezl. Janovi platí shodně i pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Otec je povinen zaplatit České republice na nákladech řízení částku 7.000.- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Česká republika nemá vůči matce právo na náhradu nákladů řízení. Žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2008, č. j. 14 Co 231/2008-181, rozhodnuto tak, že se rozsudek okresního soudu v odstavci I., jakož i v části odstavce VIII. výroku, týkajícího se výchovy nezl. Jana po dobu po rozvodu manželství rodičů, potvrzuje. V odstavcích II. až VIII. výroku se mění rozsudek okresního soudu tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezl. Jana s účinností od 6. 11. 2006, jakož i s účinností od právní moci výroku o rozvodu manželství rodičů částkou 1.500,- Kč měsíčně, splatnou každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky. Výživné již splatné za období od 6. 11. 2006 do 30. 11. 2008, jakož i to, které se stane splatným do konce měsíce, v němž bude tento rozsudek doručen, je povinen zaplatit k rukám matky do 3 dnů od doručení rozsudku. Otce je oprávněn stýkat se s nezl. Janem, a to i v době po rozvodu manželství rodičů, každý lichý kalendářní týden v roce od čtvrtku 13:00 hod. do neděle 18:00 hod. a to s výjimkou období hlavních letních prázdnin, jarních prázdnin v okrese, v němž nezletilý s matkou bydlí, jakož i prázdnin, souvisejících s vánočními a velikonočními svátky. Dále je otec oprávněn stýkat se s nezl. Janem v každém sudém kalendářním roce od 23. 12. od 13:00 hod. do 25. 12. do 18:00 hod a v každém lichém kalendářním roce od 26. 12. od 13:00 hod, do 1.1. následujícího roku do 18:00; dále v každém lichém kalendářním roce od pátku, předcházejícího velikonočním svátkům od 13:00 hod. do prvního úterý, po tomto pátku následujícího do 18:00 hod; dále v každém sudém kalendářním roce o jarních prázdninách v okrese, v němž nezletilý s matkou bydlí od soboty prázdninám předcházející od 13:00 hod. do neděle, kterou prázdniny končí do 18:00 hod. a dále v každém roce po dobu 14-ti dnů v měsíci červenci a 14-ti dnů v měsíci srpnu s tím, že přesné termíny obou těchto styků je otec povinen sdělit matce doporučeným dopisem vždy do 30. 4. toho kterého roku a s tím, že začátky těchto styků připadnou na 13:00 hod., konce pak na 18:00 hod. Matka je povinna nezl. Jana ke styku řádně připravit, ve stanovenou dobu jej před domem, v němž s nezletilým bydlí otci předat a to s výjimkou čtvrtka v každém lichém kalendářním týdnu v roce, kdy je povinna připravit nezl. Jana ke styku tak, aby otec jej mohl ve stanovenou dobu převzít ke styku v mateřské škole, kterou nezletilý navštěvuje, po ukončení styku je pak povinna nezletilého ve stanovenou dobu před domem, v němž s nezletilým bydlí, od otce převzít. Otec je povinen nezl. Jana ve stanovenou dobu na stanoveném místě převzít a ve stanovenou dobu po ukončení styku na tomtéž místě matce předat. V odstavcích IX. a XI. výroku (v otázce nákladů řízení) se rozsudek okresního soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2008, č. j. 14 Co 231/2008-189 byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2008, č. j. 14 Co 231/2008-181 opraven tak, že se v druhém odstavci výroku II. tohoto rozsudku za slova "výživné již splatné za období od 6. 11. 2006 do 30. 11. 2008" vkládají slova "v částce 12.350,- Kč".
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že nezl. Jan byl svěřen matce, která jej "vytrhla z jemu blízkého rodného prostředí a která má méně vhodné předpoklady pro výchovu", dále s tím, že mu nebylo umožněno stýkat se s nezl. Janem "v co nejširším možném rozsahu", a konečně s tím, že soud odmítl požadavek, aby se matka rovnocenně podílela na nákladech cesty, kterou stěžovatel za synem do vzdáleného města absolvuje.
Stěžovatel namítá, že ze znaleckého posudku PhDr. L. M. a MUDr. M. F. plyne, že syn preferuje prostředí u otce a má ke stěžovateli hluboký citový vztah. Dále stěžovatel poukazuje na své lepší bytové podmínky, stabilitu výchovného prostředí, bližší kontakt se širším příbuzenstvem a své další kladné osobnostní rysy. Dále uvádí, že po dobu řízení více než rok a půl měla matka syna "svévolně" fakticky v péči, a tudíž nesouhlasí s tím, že soud přihlédl při svěření do péče matky k tomuto stavu, který měla matka sama zavinit. Dále tvrdí, matka trpí hraniční poruchou osobnosti a poukazuje na závěry znalkyně, že u matky existuje "výchovný handicap spočívající v její nevyrovnanosti a nezralosti," a zpochybňuje hodnocení těchto poznatků soudem. Dále vyjadřuje nesouhlas s tím, že soud zamítl provedení dalšího znaleckého posudku z oboru psychiatrie ve vztahu k matce, a s tím, že se soud vyloučil (stěžovatelem netvrzenou) "duševní poruchu", nikoliv však stěžovatelem tvrzenou hraniční poruchu osobnosti u matky. V tomto ohledu zpochybňuje hodnocení i dalších důkazů soudem. Rovněž stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že soud neprovedl všechny jím navrhované důkazy, které měly ilustrovat negativní chování matky vůči stěžovateli, včetně matčina deníku.
Dále stěžovatel zdůrazňuje, že pro něho i pro syna je velice náročné cestovat z Frýdlantu nad Ostravicí do Telče a zpět, a podrobně popisuje dopravní obtíže a časovou a finanční náročnost cesty. V souvislosti s tím stěžovatel vyslovuje názor, že úprava styku se synem "již od středy do následné neděle je zcela v souladu se zákonem o rodině". Dále stěžovatel požaduje, aby se matka podílela na nákladech cesty, a rovněž požaduje, aby se s matkou při dopravě syna střídali.
Stěžovatel proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu.
III.
Ústavní stížnost je dílem nepřípustná, dílem z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněná.
III./a
Pokud stěžovatel nediferencuje svůj návrh ve vztahu k různým výrokům napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že podle výroku III. napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě byl v odstavcích IX. až XI. výroku rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V této části proto nelze považovat rozhodnutí soudu za konečné, neboť řízení dosud probíhá. Protože podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jejího práva poskytuje, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti výroku III. napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
III./b
Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení, sp. zn. II ÚS 81/95 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, str. 575; toto i všechna další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou, podle čl. 4 Ústavy ČR rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Těžiště stěžovatelovy ústavní stížnosti leží v otázce hodnocení důkazů provedených obecným soudem a úplnosti tohoto dokazování.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř., hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat správnost zjištění skutkového stavu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny.
Takový extrémní nesoulad v hodnocení důkazní situace, který by zakládal porušení základního práva stěžovatele, Ústavní soud neshledal. Úvahy a závěry obecných soudů odpovídají obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 0 Nc 944/2006, včetně stěžovatelem citovaných zpráv znalců a dalších listinných důkazů. Pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že okresní soud na podporu svého rozhodnutí přihlédl k tomu, že syn byl v průběhu řízení fakticky v péči matky, podle názoru stěžovatele v podstatě svévolně, vypořádal se s touto námitkou již krajský soud, když v jádru věci přisvědčil stěžovateli a konstatoval, že z doplněného dokazování nevyplývá, že by dítě přechodem z výchovného prostředí od matky k otci utrpělo psychickou újmu (str. 6 nahoře). Krajský soud se však dále v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabývá celou situací, konstatuje mj., že oba rodiče jsou stejně výchovně způsobilí a rovněž mj. logicky hodnotí rizika, která podle jeho názoru může varianta svěření dítěte do péče otce přinést, a to s ohledem na budoucí vývoj a formování vztahu dítěte k matce. Tyto závěry nehodnotí Ústavní soud za extrémně rozporné s provedenými důkazy ve smyslu výše citované judikatury. Tím nejsou ani splněny podmínky, aby Ústavní soud provedl své vlastní hodnocení těchto rizik.
Ani rozsudkem stanovený rozsah styku stěžovatele s dítětem nevykazuje známky svévole obecného soudu, neboť při svých úvahách (str. 7 dole) se touto otázkou zabývá, a to především s ohledem právě na vzdálenost bydlišť obou rodičů.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jak při stanovení rozsahu dokazování, tak při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, jejích přílohách a již obecným soudem nashromážděného spisového materiálu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2009
František Duchoň
předseda senátu