ECLI:CZ:US:2009:1.US.578.08.1
sp. zn. I. ÚS 578/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2007, čj. 28 Cdo 2629/2007 - 176, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2006, čj. 15 Co 529/2006 - 161, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 7. 2006, čj. 4 C 213/2005 - 136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o vydání pozemků, v němž vystupovala na straně žalobkyně.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených listin zjistil, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") domáhala, aby jí žalovaný, Pozemkový fond ČR, vydal do vlastnictví přesně označené pozemky. Žalobu zdůvodnila tím, že se na základě postupních smluv stala nositelkou restitučních nároků na vydání náhradních pozemků, podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), podle něhož v případě, že oprávněné osobě nelze vydat původní pozemek, převede žalovaný bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu.
Okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že stěžovatelka není tzv. přímým restituentem, tj. nebyla účastníkem správních řízení, která vedla k rozhodnutím o nevydání zemědělských pozemků, ale nabyla práva na vydání náhradních pozemků jako postupník, tj. od přímých restituentů nebo od jiných postupníků. Rozhodnutí Pozemkového fondu ČR o nevydání původních pozemků pocházejí z období od 11. 10. 1993 až 29. 6. 2004. S ohledem na znění §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., existovalo právo na převod náhradního pozemku pouze do dvou let od právní moci rozhodnutí Pozemkového fondu. V případě rozhodnutí, která nabyla právní moci před účinností zákona o půdě (tj. před 6. 8. 2003), měla lhůta pro převod náhradního pozemku skončit dne 31. 12. 2005. Na základě uvedeného, všechny nároky na vydání náhradního pozemku, které žalobkyně uplatňuje, zanikly nejpozději dne 29. 6. 2006, jak výslovně stanoví §13 odst. 7 zákona o půdě. Na tomto závěru nemění nic ani nález Ústavního soudu č. 531/2005 Sb., který zrušil §7 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ale pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům, nikoli však ve vztahu k postupníkům. Dnem 31. 12. 2005 (resp. uplynutím 2 let od právní moci těch rozhodnutí, jejichž právní moc nastala po 6. 8. 2003) tedy ze zákona došlo ke změně povahy nároku stěžovatelky, která má nyní nárok na finanční náhradu podle §16 odst. 1 zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že v den vyhlášení rozsudku (dne 31. 7. 2006) neměla stěžovatelka právo na vydání náhradních pozemků, soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Dovolací soud při svém rozhodnutí vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, podle které "pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v §33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v čl. VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005...Objektivně stanovená lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob." (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006). Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že nemá důvod se odchýlit od uvedeného názoru ani v posuzované věci.
Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud a ve své ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se všemi rozhodnutími obecných soudů, která považuje za nesprávné. Podle jejího názoru obecné soudy ústavně nekonformním způsobem vykládají a aplikují normy jednoduchého práva. Stěžovatelka "z opatrnosti" opakuje argumentaci, kterou již předkládala před obecnými soudy. Polemizuje především s výkladem příslušných ustanovení zákona o půdě, s charakterem lhůty dle §13 odst. 6 a 7, namítá nedostatečné plnění povinností ze strany Pozemkového fondu a nesouhlasí se shora uvedeným nálezem Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak, podle názoru stěžovatelky, v rozporu s jiným rozhodnutím Nejvyššího soudu, které by mělo být aplikováno na její případ.
Na žádost Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud. Krajský soud plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů všech stupňů. Dále uvedl, že nepovažuje lhůtu uvedenou v ustanovení §13 odst. 6 a 7 zmíněného zákona za lhůtu prekluzívní, ale má za to, že v daném případě jde o zánik práva uplynutím doby, na kterou bylo právo omezeno ve smyslu ustanovení §578 občanského zákoníku. Tím tak, podle jeho názoru, zcela odpadá polemika stěžovatelky o tom, zda na běh této lhůty aplikovat "podpůrně" ustanovení občanského zákoníku o promlčení.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že právní otázky, na jejichž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, byly řešeny v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, vycházející z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, jehož se stěžovatelka domáhá, je zcela ojedinělým vybočením z ustálené rozhodovací praxe, navíc zdůvodněné specifickými okolnostmi individuální věci.
Stěžovatelka k vyjádření obecných soudů repliku nepodala.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t. j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům. Jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je nesouhlas stěžovatelky s výkladem a aplikací zákonných ustanovení ve věci uspokojení jejích restitučních nároků tak, jak ji učinily obecné soudy v napadených rozhodnutích. V této souvislosti je nejprve třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatelka zastává výklad lišící se od výkladu přijatého v napadených rozhodnutích, sama o sobě není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud dále připomíná, že je to právě Nejvyšší soud, který je v rámci soustavy obecných soudů tím soudním orgánem, jemuž ex lege přísluší výklad norem podústavního práva (§14 zákona č. 6/2002 Sb.) a je právě jeho rolí - nikoli tedy rolí Ústavního soudu - také výklad podústavního práva sjednocovat.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů a instruovat je, jakým způsobem mají aplikovat a vykládat právní normy na jednotlivé případy. Výjimku by představovala situace, kdy by obecné soudy zasáhly do ústavně zaručeného práva. K takovému případu však v posuzované věci nedošlo, ostatně ani sama stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv netvrdí, namítá pouze nesprávnou aplikaci a výklad běžného práva bez ústavně právního přesahu.
Jednotlivými argumenty stěžovatelky, které opět předkládá v ústavní stížnosti, se již obecné soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně objasnily, jaké důvody je vedly k napadeným rozhodnutím. To ostatně vyplývá i z výše popsaného průběhu řízení a z citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu.
Ohledně námitky stěžovatelky stran nečinnosti Pozemkového fondu konstatoval již dovolací soud, že s ohledem na dobu, kdy stěžovatelka koupila restituční nároky, nelze dovodit, že by Pozemkový fond postupoval svévolně a mařil tím její legitimní očekávání, že tyto nároky budou uspokojeny. Stěžovatelka si musela při nabývání pohledávek uvědomovat také rizika, která jsou spojená s takovým postoupením.
K charakteru lhůty stanovené v ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se Ústavní soud vyjádřil již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, v němž dospěl k závěru, že jde o lhůtu prekluzívní. Pro takovou lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Po marném uplynutí prekluzívní lhůty se oprávněná osoba nemůže již domáhat práva na převod nemovitosti.
Na rozdíl od stěžovatelky Ústavní soud nepovažuje interpretaci příslušných právních předpisů za nesprávnou a ústavně nekonformní. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto v dalším odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v částech, kde se zabývají námitkami stěžovatelky, uplatněnými znovu v ústavní stížnosti.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že postupem obecných soudů nedošlo k žádnému porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu