ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2629.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2629/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně H. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, o vydání věci, vedené Okresním soudem v Klatovech pod sp. zn. 4 C 213/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2006, č. j. 15 Co 529/2006-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č. j. 15 Co 529/2006-161, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 7. 2006, č. j. 4 C 213/2005-136, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně o uložení povinnosti žalovanému vydat do jejího vlastnictví v rozhodnutí specifikované pozemky; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela postupní smlouvy o převodu práva na vydání náhradních pozemků ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); rozhodnutí Pozemkového úřadu o nevydání pozemků původním oprávněným osobám pocházejí z období od 11. 10. 1993 do 29. 6. 2004. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Dovodil, že žalobkyni s ohledem na ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb. zanikly veškeré nároky na vydání náhradních pozemků, neboť Ústavní soud nálezem ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005, zrušil ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům, nikoli však ve vztahu k postupníkům. Charakter lhůt uvedených v citovaných ustanoveních se podle odvolacího soudu řídí §578 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přičemž u závazkových vztahů může časové omezení jejich trvání (a tedy okamžik jejich zániku) vyplývat přímo ze zákona; tím se liší zánik práva uplynutím doby od prekluze, při níž právo zaniká uplynutím propadné lhůty, není-li věřitelem v této lhůtě uplatněno. Dnem 31. 12. 2005 (resp. uplynutím 2 let od právní moci rozhodnutí, u nichž právní moc nastala po 6. 8. 2003) proto došlo k zániku práva žalobkyně na vydání náhradních pozemků; žalobkyni nadále svědčí nárok na finanční náhradu podle §16 odst. 1 zákona o půdě. K námitce žalobkyně odvolací soud uvedl, že s ohledem na dobu, kdy žalobkyně restituční nároky koupila, nelze dovodit, že by právě vůči ní žalovaný postupoval svévolně, dlouhodobě ignoroval její nároky a mařil tím její legitimní očekávání, že tyto nároky budou uspokojeny; žalobkyně si při nabývání pohledávek musela být vědoma nejen výhod, ale i rizik s takovou cesí spojených.
Proti potvrzujícímu výroku ve věci samé i výroku o nákladech řízení pravomocného rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání; jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že jí nejpozději dne 31. 12. 2005 zanikl nárok (a jemu korespondující povinnost žalovaného) na vydání náhradních pozemků a nadále jí svědčí pouze nárok na poskytnutí finanční náhrady. Domnívá se, že v této věci je třeba „podpůrně aplikovat“ právní úpravu promlčení, a proto uplatnila-li své právo žalobou u soudu „před uplynutím lhůty stanovené restituční tečkou,“ nárok na vydání náhradních pozemků jí nemohl zaniknout. Zdůrazňuje (s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/2002), že Pozemkový fond v postavení dlužníka a osoby povinné z restitučních nároků dlouhodobě neplnil své zákonné povinnosti; za této situace byla žaloba o vydání konkrétních pozemků jejím jediným „prostředkem obrany.“ Žalobkyně současně zpochybňuje i závěr, že s ohledem na dobu, kdy restituční nároky koupila, nelze dovodit, že by vůči ní žalovaný postupoval svévolně, tyto nároky ignoroval a mařil tím její legitimní očekávání, že její nároky budou uspokojeny. Namítá, že pokud by žalovaný řádně plnil své povinnosti a nejednal svévolně, pak by „vůbec nároky v letech 2004 a 2005 kupovat nemusela nebo by za tyto nároky získala náhradní pozemky.“ Z těchto důvodů považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za „předčasná“ a navrhuje, aby je dovolací soud zrušil.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení dovolatelkou předestřených otázek vychází z názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, podle něhož „pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v §33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyňal ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.“ Shodné závěry vyjádřil dovolací soud v usneseních ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007, či ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2902/2007) a nemá důvod se od nich odchýlit ani v posuzované věci.
Nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty uvedené v §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval Ústavní soud v již citovaném nálezu Pl. ÚS 6/05, kde dospěl k závěru, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní); pro takovou lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.
Vytýká-li dovolatelka žalovanému liknavost a „svévolný postup vůči její osobě“ při vyřizování jejích restitučních nároků, jedná se o námitky „skutkové povahy,“ jež jsou pro dovolací přezkum v tomto případě bezvýznamné.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je dovoláním napaden výslovně „v celém svém rozsahu,“ zabýval se Nejvyšší soud i tím, zda dovolání je přípustné proti té části rozsudku, kterou odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům dovolání neobsahuje). Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu postrádá potřebný judikatorní přesah, jehož absence vylučuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve věci samé; ve zbývající části dovolání směřuje do výroku o nákladech řízení, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů je odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalovanému však v této fázi řízení žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu