ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1904.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1904/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 8 C 294/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2007, č. j. 15 Co 616/2006-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 22. 9. 2006, č. j. 8 C 294/2005-90, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal bezúplatného převodu pozemku zapsaného na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu pro P. k., parcely č. 435/1 o výměře 9 926 m2 v k.ú. P. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že nárok na převod pozemku vznikl v roce 1895 původní oprávněné osobě M. K., která jeho část převedla postupní smlouvou ze dne 7. 10. 2005 na J. Dále vzal za prokázané, že J. výše uvedený nárok postoupil smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11. 10. 2005 na žalobce. Zaujal názor, že existenci nároku žalobce je třeba posoudit podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., jímž byl změněn zákon č. 229/1991 Sb. s tím, že pokud rozhodnutí P. ú. nabylo právní moci nebo nárok na převod byl uplatněn před účinností tohoto zákona (tj. 6.8.2003), lhůta pro převod pozemků končí 31. 12. 2005. Dospěl k závěru, že nárok žalobce na bezúplatný převod pozemku zanikl dne 31. 12. 2005, resp. změnil se na nárok na finanční náhradu, i když žalobce zahájil řízení o uložení povinnosti k převodu pozemku před tímto datem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, č. j. 15 Co 616/2006-125, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením a v podrobnostech na něj odkazoval. Na rozdíl od soudu prvního stupně však vyslovil, že lhůta omezená datem 31. 12. 2005 není lhůtou prekluzívní. Podle odvolacího soudu charakter lhůty podle článku VI zákona č. 253/2003 Sb. se řídí ustanovením §578 o.z. s tím, že práva a povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny. Zaujal názor, že k zániku práv a povinností omezených na určitou dobu pak dochází samotným uplynutím doby, aniž jsou k tomu třeba další právní skutečnosti, na rozdíl od prekluze, při níž právo zaniká tím, že uplyne propadná lhůta a současně věřitel neuplatnil právo v dané lhůtě. Uzavřel, že prekluzi práva lze zabránit jeho včasným uplatněním, avšak právo omezené na dobu určitou zaniká uplynutím doby bez ohledu na to, zda bylo uplatněno.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I., II.) podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdil, že řízení je postiženo vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť nebyl proveden důkaz výslechem vedoucího pracovníka žalovaného. Podle dovolatele rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá též na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s odůvodněním, že soudy lhůtu stanovenou podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. posoudily jako lhůtu, jejíž běh není stavěn ani uplatněním nároku u soudu. Konstatoval, že diskriminační postup žalovaného je nutno spatřovat ve způsobu, jakým P. f. ČR nakládal s pozemky ve vlastnictví státu a též ve způsobu, jaký postup P. f. zaujal vůči žalobci. Poukazoval na skutečnost, že v případě nabídky podle zákona o půdě stát oprávněným osobám nabízí bezúplatný převod pozemků, zatímco v případě nabídky podle zákona č. 95/1999 Sb. jim poskytuje pouze slevu. Tvrdil, že P. f. ČR tímto způsobem zjevně upřednostňoval své zájmy před zájmy jeho věřitelů. Namítal, že na základě postupní smlouvy se stal oprávněnou osobou – postupníkem dne 11. 10. 2005 a v rámci postoupeného práva měl předně nárok na bezplatné převedení náhradního pozemku z toho katastrálního území, ze kterého pocházel původní pozemek, jehož vydání bylo podle §11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě zamítnuto. Též tvrdil, že se snažil co nejrychleji uplatnit svůj nárok na bezúplatný převod náhradního pozemku a v této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1847/2001. Dovolatel nepovažoval za rozhodující, kdy se stal oprávněnou osobou, a konstatoval, že žádným zákonem není stanovena povinnost oprávněné osoby účastnit se výběrového řízení. Podle dovolatele povinnost splnit dluh vyplývající se zamítavého rozhodnutí Okresního úřadu v Tachově č. j. RPÚ/R/3453/95-72/9 měl stát dne 20. 10. 1995 stejně jako dne 30. 12. 2005. Dále tvrdil, že konkrétní liknavý postup ze strany žalovaného vůči němu byl prokázán písemným prohlášením K Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že lhůta podle zákona č. 253/2003 Sb. pro převod náhradního pozemku do 31. 12. 2005 je lhůtou, která není stavěna ani podáním žaloby. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 33/1997 a na komentář k ustanovení §578 o.z. s odůvodněním, že jeho nárok na vydání předmětného pozemku v průběhu řízení nezanikl. Konstatoval, že později přijatý zákon č. 253/2003 Sb. nelze v dané věci aplikovat. Namítal, že s postoupenou pohledávkou na něj přechází veškerá práva a povinnosti s pohledávkou spojené, v důsledku tzv. singulární sukcese, díky které postupník nabývá nejen právo na splnění závazku povinnou osobou, ale i všechna práva, která měl postupitel v době postoupení podle §254 odst. 2 o. z. Podle názoru dovolatele na ustanovení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. je nutno nazírat jako na zákon, který byl přijat později, než vznikl nárok žalobce (19. 10. 1995). Odkazoval též na článek 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, který chrání nejen majetek již nabytý, ale i nároky majetkové povahy, přičemž právo domáhat se legitimního majetkového nároku spadá pod ochranu danou ustanovením článku 36 odst. 1 Listiny. Odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a Pl. ÚS 6/05. Namítal, že žalovaný mu svým přístupem znemožnil dosáhnout uspokojení jeho nároku majetkové povahy tím, že dodatečně stanovil lhůtu pro jeho zánik a poté s ním o otázce bezúplatného převodu náhradního pozemku odmítl jednat. Podle dovolatele soudy obou stupňů nesprávně vyložily povahu lhůty stanovené zákonem č. 253/2003 Sb. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního významu, tak předně plyne, že pod uvedený pojem diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěrech nerespektujících závěry judikatury Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
O takový případ jde v posuzované věci.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Shora uvedenou problematikou se dovolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007 a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007. Ve výše uvedených rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž uzavřel, že ,,pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v §33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. - Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 12. 2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.“
Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, nabytého osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále.
Dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.
Námitku dovolatele, že v dané věci došlo k porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod, zejména článku 36 odst. 1 Listiny a v souvislosti s tím odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 495/02 a Pl. ÚS 33/97, nelze považovat za případnou.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu