ECLI:CZ:US:2009:1.US.607.08.1
sp. zn. I. ÚS 607/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007, č. j. Nc 249/2007-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2007, č. j. Nc 249/2007-9, rozhodl v právní věci žalobce JUDr. Z. A. (dále jen "stěžovatel"), o žalobě pro zmatečnost, podané stěžovatelem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2007, č.j. 1 Ko 390/2005-1002, tak, že k projednání a rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost je věcně a místně příslušným soudem Městský soud v Praze. Vyslovil, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze, jako soudu věcně a místně příslušnému.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění uvedl, že dne 25. 9. 2007 mu byla doručena žaloba pro zmatečnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2007, č.j. 1 Ko 390/2005-1002, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení konkurzního soudu - Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2005, č.j. 94 K 6/2005. Vrchní soud vyšel ze skutečnosti, že žaloba pro zmatečnost byla podána podle §229 odst. 4 o,.s.ř.; podle ustanovení §235a odst. 1 o.s.ř. žalobu pro zmatečnost podanou z důvodů uvedených v ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. projedná a rozhodne o ní soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno; to neplatí ve věcech, v nichž je k řízení v prvním stupni příslušný krajský soud. Vrchní soud konstatoval, že posledně uvedená skutečnost je dána v souzené věci. Dále poukázal na to, že postupoval podle §104a odst. 3 o. s. ř. a vyzval stěžovatele, aby se vyjádřil k zamýšlenému postupu Vrchního soudu, tj. k vydání usnesení, jímž bude rozhodnuto, že k projednání žaloby pro zmatečnost je věcně a místně příslušným soudem Městský soud v Praze. Stěžovatel se zamýšleným postupem Vrchního soudu vyslovil nesouhlas, neboť jej považuje za protiústavní, leč tento svůj názor neodůvodnil. Vrchní soud, neshledav důvodnost námitky stěžovatele proti zamýšlenému postupu, rozhodl, jak ve výroku uvedeno.
II.
Usnesení Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. Uvedl, že v konkurzním řízení úpadce Agrox, a.s. se sídlem Škvorec, Masarykovo nám. 32, IČ: 46356045 (dále jen "úpadce"), jehož byl stěžovatel ustanoven správcem, vypracoval dne 19. 2. 2004 konečnou zprávu. Po jim tvrzených a popsaných průtazích s projednáváním a vyvěšováním konečné zprávy a po ukončení konkurzního řízení, stěžovatel sdělil konkurznímu soudu podáním ze dne 17. 5. 2005, že uplatnil nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., a to v důsledku nevyplacení mu odměny správce za zpeněžení majetku úpadce. Soudkyně konkurzního soudu usnesením ze dne 7. 7. 2005, č.j. 94 K 6/95-908, zprostila stěžovatele funkce správce konkurzní podstaty úpadce. Proti citovanému usnesení stěžovatel podal odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2007, č. j. 1 Ko 390/2005-1002, odmítl. Proti citovanému usnesení stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř., kterou se domáhá jeho zrušení. Se zamýšleným (stěžovateli avizovaným) postupem vrchního soudu, tj. s jeho rozhodnutím, že k projednání a rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost je příslušný Městský soud v Praze, stěžovatel nesouhlasil. Dne 7. 1. 2008 mu bylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007, č. j. Nc 249/2007-9, kterým soud rozhodl, jak výše uvedeno.
Stěžovatel s odkazem na čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") prohlásil, že je v rozporu s principem nezávislosti a nestrannosti soudu, aby o žalobě pro zmatečnost proti usnesení vrchního soudu rozhodoval soud krajský, vůči kterému je vrchní soud v postavení soudu odvolacího. Tvrdí, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007, č. j. Nc 249/2007-9, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy, právo na nezávislý a nestranný soud zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo vyjádřit se před nezávislým a nestranným soudem zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel konečně uvedl, že "považuje rozpor mezi výkladem ustanovení §235a odst. 1 poslední věta za středníkem ´to neplatí ve věcech, v nichž je k řízení v prvním stupni příslušný krajský soud (§9 odst. 2 a 3)´ uplatněný usnesením Vrchního soudu v Praze, č. j. Nc 249/2007-9, ze dne 18. 12. 2007 a označenými ústavními principy, za natolik zjevný, že ponechává soudu na uváženou, zda bude řešit věc v rámci výkladu tohoto ustanovení toliko nálezem, nebo podle ustanovení §78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. zák. cestou návrhu pléna na zrušení tohoto ustanovení zákona podle čl. 87 odst. 1 písm. a ) Ústavy".
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007, č.j. Nc 249/2007-9, zrušuje.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, z něhož zřetelně plyne důvod jeho rozhodnutí v souzené věci; o. s. ř. v ustanovení §235a odst. 1 pro řízení a rozhodnutí o žalobě nejprve (tj. v první větě) obecněji (v rámci části čtvrté Opravné prostředky a její hlavy druhé. Žaloba na obnovu řízení a pro zmatečnost) uvádí, že žalobu projedná a rozhodne o ní soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni. V případě žaloby pro zmatečnost, která je podána z důvodu uvedených v §229 odst. 3 a 4 (Poznámka: tj. v případech, kdy lze žalobou pro zmatečnost napadnout tam uvedené pravomocné rozhodnutí odvolacího orgánu) však projedná a rozhodne o ní soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno. Část druhé věty za středníkem "to neplatí ve věcech, v nichž je k řízení v prvním stupni příslušný krajský soud (§9 odst. 2 a 3)", Vrchní soud v Praze použít musel; žaloba pro zmatečnost byla sice stěžovatelem podána podle §229 odst. 4 (tj. proti pravomocnému usnesení odvolacího orgánu) tedy proti zamítavému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2007, č.j. 1 Ko 390/2005-1002, avšak k řízení ve věci (tj. v konkurzní věci - konkrétně ve věci zproštění stěžovatele funkce správce konkurzní podstaty úpadce), kdy je v prvním stupni příslušný konkurzní soud, Vrchní soud jinou úvahu/interpretaci právní normy ani použít nemohl. Vrchní soud - vedle uvedeného - respektoval i ustanovení §104a odst. 3 o. s. ř. a vyzval stěžovatele předem k vyjádření k tomuto jím zamýšlenému postupu.
Ústavní soud - za této situace, na které nemůže nic změnit ani stěžovatelův předchozí nesouhlas se zamýšleným postupem Vrchního soudu v Praze - nemůže než konstatovat, že výklad Vrchního soudu v Praze je srozumitelný, jeho argumentace je jasná a přesvědčivá a tedy z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti navíc zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není a jedná se tedy o záležitost soudů obecných. Ústavní soud neusuzuje, že by souzená věc dosahovala ústavního rozměru a že by mohla vést až k porušení základního práva stěžovatele na nezávislý a nestranný soud, jehož se rovněž dovolává.
Ústavní soud proto stěžovatelem namítaný rozpor mezi výkladem ustanovení §235a odst. 1 o. s. ř. poslední věty za středníkem a porušením (jak stěžovatel uvádí ústavních principů) čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy neshledal. Současně ani nenalezl, že by stěžovateli ve věci jeho návrhů, resp. žaloby pro zmatečnost, nebyla v této procesní fázi poskytována soudní ochrana a že by nebylo zajištěno jeho právo na spravedlivý proces. Z toho hlediska nelze také považovat za věcnou (a ani nijak stěžovatelem rozvedenou) argumentaci čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť to byl právě Vrchní soud v Praze, který jej souladně s ustanovením §104a odst. 3 o. s. ř. k vyjádření vyzval.
Ústavní soud konečně nemůže dát za pravdu stěžovatelově tvrzení, že je v rozporu s principem nezávislosti a nestrannosti soudu, jestliže o žalobě pro zmatečnost rozhoduje krajský soud (v souzené věci Městský soud v Praze), vůči kterému je vrchní soud v postavení soudu odvolacího; již samotné akceptace/připuštění této úvahy by znamenalo zpochybnění instanční nezávislosti soudů stejně jako nezávislosti a samostatnosti soudního rozhodování vůbec.
Za tohoto stavu senát Ústavního soudu nedospěl k závěru, že by byly dány podmínky ustanovení §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a návrh na zrušení ustanovení §235a odst. 1 poslední věty za středníkem plénu Ústavního soudu nepředložil.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla porušena základní práva stěžovatele, jichž se dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2009
František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu