ECLI:CZ:US:2009:1.US.63.09.1
sp. zn. I. ÚS 63/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem Brno, Kozí 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 3 As 38/2008-82, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2008, č. j. 31 Ca 208/2007-65 (dále jen "soud prvního stupně"). Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru právního a organizačního, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Brna ve věci zrušení údaje o místu trvalého pobytu stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že postupem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž se domáhal zrušení rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti stěžovatele i z vyžádaného soudního spisu, rozhodnutím Magistrátu města Brna byl zrušen údaj o místu trvalého pobytu stěžovatele, což bylo také potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru právního a organizačního. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který tuto žalobu zamítl. Uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovatel napadl kasační stížností.
Stěžovatel poukázal zejména na nesprávnost právního posouzení věci, zejména pak nesprávnost posouzení zániku užívacího práva k bytu ve smyslu §12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel. Tvrdil, že právo společného nájmu bytu bylo pravomocně zrušeno, avšak současně mu bylo přiznáno právo na bytovou náhradu, která mu nikdy nebyla zajištěna. Vzhledem k tomu se stěžovatel domnívá, že právo na zajištění bytové náhrady mu svědčí i nadále, a to s odkazem na ustanovení §712 odst. 6 občanského zákoníku. Právo k bytu tedy dle stěžovatele nezaniklo, a proto ani nelze souhlasit se závěry o splnění podmínek pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu. Stěžovatel dále tvrdí, že se v uvedeném bytě od roku 1997 již nezdržuje, avšak z důvodů nemožnosti jeho přístupu po výměně zámků, nikoliv tedy dobrovolně. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu není správný, a to zejména "po stránce právních úvah". Uvádí, že právem užívání bytu ve smyslu ustanovení §12 zákona o evidenci obyvatel není pouze právo vlastnické, právo odpovídající věcnému břemeni či právo nájmu, ale také právo bydlení ve smyslu ustanovení §712 odst. 6 občanského zákoníku. Podle stěžovatele tedy Nejvyšší správní soud vykládal uvedené ustanovení zákona o evidenci obyvatel "nepřiměřeně restriktivně", resp. právo bydlení výslovně připouští, avšak nevyvozuje z této skutečnosti žádné právní následky, což "v tomto kontextu působí značnou nesourodost jeho vývodů ohledně existence práva k bytu". Stěžovatel se tedy domnívá, že jeho právo k bytu existuje i nadále, byť pouze ve formě práva bydlení, a proto nebyly splněny podmínky pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu.
V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž uvádí, že stejně nesprávné a kusé jsou úvahy Nejvyššího správního soudu o jeho dosavadním užívání uvedeného bytu. Nejvyšší správní soud správně zjistil, že stěžovatel v bytě již od roku 1997 nebydlí, avšak za nesprávný považuje závěr Nejvyššího správního soudu, že "důvody toho jsou z hlediska zákona o evidenci obyvatel zcela lhostejné". Tvrdí, že o zrušení údaje o místu trvalého pobytu se rozhoduje ve správním řízení za současné aplikace správního řádu, který v §2 odst. 4 stanovuje správním orgánům "dbát na to, aby přijaté řešení bylo v souladu nejen s veřejným zájmem, ale i s okolnostmi konkrétního případu", na což stěžovatel již opakovaně upozorňuje tvrzením, že mu přístup do bytu byl znemožněn tak, že uvedený byt užívat ani nemůže. K této skutečnosti ani soudy, ani správní orgány nijak nepřihlédly.
Stěžovatel tak tento postup Nejvyššího správního soudu označuje za nesprávný, neboť "nedostatečně splnil svou přezkumnou povinnost uloženou mu zákonem, když restriktivním výkladem zákona a navíc pak i výkladem zřejmě odporujícím správnímu řádu odmítl poskytnout ochranu ústavně zaručeným právům stěžovatele."
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předloženého rozsudku Nejvyššího správního soudu a Ústavním soudem vyžádaného spisu bylo zjištěno, že na základě rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 15. 8. 2006, č. j. OSC/TP/SŘ/06/1107/4711, došlo ke zrušení údaje o místu trvalého pobytu stěžovatele na adrese B., a místem jeho trvalého bydliště ve smyslu zákona o evidenci obyvatel se stalo sídlo ohlašovny. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru právního a organizačního, ze dne 24. 10. 2006, č.j. JMK 1200862006, zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.
Proti uvedenému rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje a Magistrátu města Brna podal stěžovatel u Krajského soudu v Brně žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Postupu správních orgánů vytýkal zejména skutečnost, že řádně nepřihlédly ke skutečnostem, proč uvedený byt nemohl užívat, a že nesprávně posoudily otázku zániku jeho práva k bytu, na základě čeho se domáhal zrušení uvedených rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje a Magistrátu města Brna pro nezákonnost. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 3. 2007, č. j. 31 Ca 211/2006-21 žalobu odmítl, proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 As 36/2007-42 napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 15. 5. 2008, č. j. 31 Ca 208/2007-65, byla žaloba zamítnuta. Krajský soud v Brně uvedl, že podmínky pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu stěžovatele byly splněny.
Uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl kasační stížností, kdy postupu Krajského soudu v Brně vytýkal zejména nesprávnost závěrů ohledně zániku jeho práva k bytu, resp. právní posouzení věci a především splnění podmínek pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu stěžovatele, přičemž opět poukazoval na skutečnost objektivní nemožnost byt užívat. Nejvyšší správní soud se řádně zabýval posouzením právní otázky, zda v případě stěžovatele došlo ke splnění podmínek pro zrušení údaje o místu trvalého bydliště, soustředil se zejména na posouzení splnění podmínky zániku užívacího práva ve smyslu ustanovení §12 zákona o evidenci obyvatel, přičemž dospěl k závěru, že podmínky pro zrušení údaje o místu trvalého bydliště splněny byly. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně netrpěl žádnou vadou ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního a rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č. j. 3 As 38/2008-82 kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného rozsudku je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy správních soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti správních soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se Nejvyšší správní soud v rámci řízení o kasační stížnosti věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí, tedy proč došlo k zamítnutí kasační stížnosti, řádně odůvodnil.
Jestliže Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudil odlišně od stěžovatelova přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volného uvážení správních soudů, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného správními soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by správní soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodně meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu