ECLI:CZ:US:2009:1.US.675.09.1
sp. zn. I. ÚS 675/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. F. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Lamaczem, advokátem se sídlem v Praze, Týnská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2008, č. j. 21 Cdo 5381/2007-395, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 23 Co 241/2007-385, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005, č. j. 23 Co 239/2005-304 a 23 Co 240/2005, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 12. 2005, č. j. 12 C 145/2002-311, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 12. 2004, č. j. 12 C 145/2002-263, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 2. 2005, č. j. 12 C 145/2002-273, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 5. 2003, č. j. 12 C 145/2002, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2009, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že tvrzení uvedená v napadených soudních rozhodnutích nejsou správná a neodpovídají skutkovému stavu, který navíc nebyl dostatečně zjištěn, neboť některé stěžovatelem navrhované důkazy byly zamítnuty. Stěžovatel konkrétně nesouhlasí se závěrem, že bez podstatné náležitosti jako je místo výkonu práce, nemůže dojít k platnému uzavření pracovní smlouvy (§29 zákoníku práce), je naopak toho názoru, že mohlo dojít k uzavření pracovní smlouvy konkludentním jednáním. Rovněž není pravdivou skutečností, že z výpovědi jednatele firmy Kemmler Elektronics s.r.o. R. K. bylo zjištěno, že stěžovatel pro tuto společnost (dále jen "žalovaný") nepracoval v pracovním poměru, dle stěžovatele je tato výpověď nedůvěryhodná. Stěžovatel také nesouhlasí se závěry obecných soudů, že pracovní smlouva ze dne 15.5.2000 byla podepsaná v omylu. Upozorňuje, že není pravdivou skutečností, jak uvádí soud, že z výpovědi svědka S.R. bylo zjištěno, že stěžovatel nedodal veškeré doklady pro uzavření pracovního poměru a nechtěl být zaměstnán, že s ním, podle téhož svědka, proto uzavřeli ústní smlouvu na poradenskou činnost s firmou Pony. Dále uvádí, že výpověď svědka R. rovněž není v souladu s listinami založenými ve spisu obecného soudu. Stěžovatel taktéž poukazuje na skutečnost, že podle protokolu o kontrole provedené Úřadem práce dne 12.7.2002, byly úřadu předloženy osobní spisy stěžovatele, je tedy zřejmé, že žalovaný měl tyto osobní údaje k dispozici. Soudní rozhodnutí se rovněž ve svém odůvodnění odvolávají na tvrzení svědkyně Ch. a W., že stěžovatel nebyl u žalovaného v pracovním poměru, také výpovědi těchto svědkyň nekorespondují s listinami ve spise. V ústavní stížnosti se dále konstatuje, že z dopisu žalovaného ze dne 18.4.2000, který podepsal zástupce žalovaného S. R. a který byl adresován Německo-české průmyslové a obchodní komoře, jednoznačně vyplývá, že firma hledá "einen geeigneten Werksleiter fur Optimierung der Bereiche, Produktion, Logistik und Kostenmanagement'', na který se přihlásil stěžovatel a dne 15.5.2000 s ním byla poté sepsaná pracovní smlouva a stěžovatel poté začal vykonávat funkci vedoucího výroby. Napadená rozhodnutí uvádějí, že stěžovatel přesvědčivě nevysvětlil smysl tvrzeného "dvojího" právního vztahu mezi účastníky. K tomu stěžovatel uvádí, že jak ze spisu vyplývá, nejprve uzavřel pracovní smlouvu, později poradenskou smlouvu, přičemž jako zaměstnanec vykonával funkci vedoucího výroby na úseku předmětu činnosti žalovaného a jako poradenskou činnost vykonával poradenství v oblasti podnikové ekonomie, jednalo se tedy o souběžné poměry, které vycházely vždy z jiného právního základu, byly uzavřeny na základě jiných právních skutečností a byly odlišně honorovány. Další námitka směřuje k porušení ustanovení §122 a násl. o .s. ř., neboť soud další návrhy stěžovatele na objasnění skutkového stavu zamítl, nevypořádal se objektivně se zjištěným skutkovým stavem a spokojil se s tvrzeními, které mu předestřel žalovaný. Stěžovatel odmítá tvrzení soudu, že nedoložil věrohodnými důkazy vznik pracovního poměru a uzavírá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody, zejména pak jeho právo na soudní ochranu zaručené článkem 90 Ústavy České republiky, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a to tím, že nebylo zajištěno jeho právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivé projednána nezávislým a nestranným soudem.
Ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 12 C 145/2002, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 13.5.2003, č .j. 12 C 145/2002-85, zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 640.000,- Kč a náhrady za nevyčerpanou dovolenou ve výši 52.906,-Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by mezi jeho osobou a žalovaným vznikl pracovní poměr a že ani nedoložil věrohodné důkazy k prokázání platnosti pracovní smlouvy. Podle názoru soudu prvního stupně "zde nebyla vůle žalovaného uzavřít pracovně právní vztah se stěžovatelem, naopak bylo prokázáno, že žalovaný se stěžovatelem uzavřel tzv. poradenskou smlouvu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.11.2003 č. j. 23 Co 381/2003-149 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení, aniž by stěžovatele poučil ve smyslu §118a odst. 3 o.s.ř., a aniž by v odůvodnění rozsudku jasně vyložil, z jakého důvodu neprovedl všechny důkazy navrhované stěžovatelem. Odvolací soud nesouhlasil dále s hodnocením důkazů týkajících se prokázání platnosti či neplatnosti pracovní smlouvy, jestliže soud prvního stupně neplatnost pracovní smlouvy dovodil pouze na základě výpovědi tehdejšího jednatele žalovaného. Okresní soud v Příbrami poté rozsudkem ze dne 21.12.2004 č .j. 12 C 145/2002-263 ve spojení s rozsudkem ze dne 9.2.2005 č. j. 12 C 145/2002-273, kterým byla zamítnuta také žaloba stěžovatele na určení povinnosti žalovaného vystavit a stěžovateli předat potvrzení o zaměstnání, žalobu po provedeném dokazování opětovně zamítl s odůvodněním, že se stěžovateli nepodařilo prokázat vznik pracovního poměru mezi ním a žalovaným, neboť pracovní smlouva, kterou předložil, byla sice podepsána jednatelem žalovaného, který však neumí česky a neví, zda mezi ostatními listinami podepisoval právě tuto pracovní smlouvu; tuto skutečnost hodnotil soud prvního stupně jako uvedení v omyl zástupce žalovaného. K odvolání stěžovatele proti oběma rozsudkům Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.9.2005 č.j. 23 Co 239/2005-304, a 23 Co 240/2005-304, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení povinnosti vystavit a předat žalobci potvrzení o zaměstnání a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, jinak jej potvrdil. Odvolací soud vycházel ze soudem prvního stupně provedených důkazů a ztotožnil se i s jeho závěrem, že mezi účastníky nedošlo k platnému sjednání pracovního poměru. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzující části) podal stěžovatel dovolání, které dovolací soud po zjištění, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud předesílá, že z obsahu ústavní stížnosti (obsahově shodné s dovoláním stěžovatele) je zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud se v dané věci ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, který ve svém usnesení ze dne 11. 12. 2008, č. j. 21 Cdo 5381/2007-395, uvedl, že stěžovatel " sice v dovolání mimo jiné uvádí, že "rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci", z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (i soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil".
Obdobné závěry lze učinit také o obsahu ústavní stížnosti, z níž je zřejmé, že stěžovatel zejména nesouhlasí se skutečností, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu hodnotily předložené důkazy v jeho neprospěch, resp. se přiklonily k právnímu závěru předestřenému žalovaným. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Ve světle shora uvedeného považuje Ústavní soud stěžovatelem napadená rozhodnutí za ústavně konformní, neboť neshledal v postupu obecných soudů prvky libovůle či svévole. Obecné soudy vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu, který však zhodnotily odlišným způsobem, než jak činí stěžovatel, když dospěly k závěru, že mezi účastníky nedošlo k platnému sjednání pracovního poměru. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29.9.2005, č.j. 23 Co 239/2005-304, 23 Co 240/2005-304, ve kterém bylo stěžovateli vyloženo, proč soud dopěl k závěru, že k platnému sjednání pracovního poměru nedošlo, a to ani konkludentně. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud také nemohl přisvědčit názoru stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že jeho záležitost nebyla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem. Jak bylo z vyžádaného soudního spisu zjištěno, věc stěžovatele byla naopak projednávána a znovu zkoumána soudy tří stupňů, jejichž rozhodnutí Ústavní soud neshledal vybočující z mezí ústavnosti. Pokud má stěžovatel za to, že byly porušeny procesní ustanovení §122 a násl. o. s. ř., z důvodu, že soudy další návrhy stěžovatele na objasnění skutkového stavu zamítly, zde poukazuje Ústavní soud na ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pouze na rozhodnutí soudu, které z navržených důkazů provede. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že tomuto oprávnění soudu rozhodnout o navržených důkazech odpovídá také povinnost soudu ve svém rozhodnutí vyložit, proč navržené důkazy neprovedl, resp. je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. To učinil v projednávané věci k odvolání stěžovatele např. Krajský soud v Praze, který ve svém rozsudku ze dne 29. 9. 2005 uvedl, že "v řízení provedené důkazy jsou dostačující pro závěr o neexistenci pracovního poměru žalobce u žalovaného a další navržené důkazy již nejsou způsobilé tento závěr zvrátit." Takový závěr je přitom prvkem nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud příslušný zasahovat.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu