ECLI:CZ:US:2009:1.US.731.09.1
sp. zn. I. ÚS 731/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoňe a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. V. J., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šulcem, advokátem, Václavské nám. 18, 111 21 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2009, č. j. 18 Co 557/2008-64, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 12 C 22/2008-57, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů v následující situaci: Stěžovateli v řízení, v němž podal dne 17. 1. 2007 k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 žalobu a v němž byl zastoupen advokátem, zaslal soud prvního stupně dne 28. 1. 2008 výzvu k zaplacení soudního poplatku 1000 Kč toliko prostřednictvím právního zástupce, nikoliv stěžovateli osobně. Výzva byla právnímu zástupci stěžovatele doručena dne 4. 2. 2008. Dne 10. 11. 2008 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným usnesením tak, že se řízení zastavuje pro neuhrazení soudního poplatku. Proti tomuto usnesení se dne 4. 12. 2008 stěžovatel odvolal. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2009, č. j. 18 Co 557/2008-64, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě namítá, že výzva k zaplacení soudního poplatku je úkonem, který poplatník musí v řízení vykonat osobně. Pokud mu nebyla výzva Obvodního soudu pro Prahu 8 doručena, nemohl ani počít běh lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Nebyly proto dány důvody ani pro zastavení soudního řízení, jak učinily obecné soudy. Zvláště ve vztahu k usnesení odvolacího soudu stěžovatel namítá, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné z toho důvodu, že při výkladu související judikatury odvolací soud odkázal na "§42 odst. 2 o. s. ř." Stěžovatel to považuje za "evidentně nesprávné užití zákona" neboť odvolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 2/2007 se váže k §42 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovateli, jak uvádí, je známo, že Nejvyšší správní soud i Ústavní soud již "o této otázce" v minulosti rozhodovaly. Ve vztahu k usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 671/02, ve kterém Ústavní soud považoval zaplacení soudního poplatku za úkon zastupitelný, dodává, že soud musí výzvu k zaplacení soudního poplatku nejdříve doručit (osobně) poplatníkovi, který teprve následně může "přenést svoji povinnost na třetí osobu." Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 2/2007 stěžovatel zdůrazňuje, že "soud je povinen účastníka vyzvat ke splnění povinnosti", přičemž poukazuje na to, že on sám nebyl vyzván ani v rámci odvolacího řízení.
Dále stěžovatel poukazuje na ustanovení §45c odst. 3 o. s. ř., podle něhož má-li účastník v řízení něco osobně vykonat, doručuje se nejen zástupci, ale i jemu osobně. K tomu dodává, že soudy běžně postupují v souladu s nálezy Ústavního soudu, z nichž konkrétně uvádí sp. zn. II. ÚS 377/2000, sp. zn. I. ÚS 234/99 a sp. zn. II. ÚS 118/02. K ústavní stížnosti stěžovatel přiložil i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. 8. 2008, č. j. 18 Co 359/2008-58, které vyšlo z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 318/2000, sp. zn. I. ÚS 118/02 a sp. zn. IV. ÚS 647/02. Poukazuje na to, že pokud v obdobné věci Městský soud v Praze rozhodl opačně, zkrátil tím stěžovatele na jeho právech.
Z napadených usnesení obecných soudů zjistil v zásadě stejně vylíčený skutkový stav, ovšem s právním závěrem, že doručením výzvy právnímu zástupci stěžovatele byl stěžovatel řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku, přičemž tuto povinnost ani do vydání rozhodnutí Městského soudu v Praze nesplnil. Městský soud v Praze výslovně uvedl, že nepovažuje zaplacení soudního poplatku za úkon, který by měl vykonat osobně účastník řízení.
II.
Ústavní stížnost je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Judikatura Ústavního soudu otázku povahy zaplacení soudního poplatku a doručování výzvy skutečně řeší, ovšem v neprospěch právního názoru stěžovatele
Pokud stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 377/2000, sp. zn. I. ÚS 234/99 a sp. zn. II. ÚS 118/02, zdůrazňuje Ústavní soud, že se jedná o případy od situace stěžovatele podstatně odlišné. Ve všech těchto nálezech Ústavní soud uvedl, že výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo nutno doručit nejen právnímu zástupci žalobce (účastníka řízení), ale i žalobci samému. Nosným důvodem těchto rozhodnutí, jak Ústavní soud zrekapituloval např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 671/02 ze dne 28. 1. 2004 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usnesení č. 2, str. 455 a násl.), však nebyl názor Ústavního soudu, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by tento úkon mohl ve smyslu §49 odst. 1 o. s. ř. (resp. §45c odst. 1 o. s. ř.) vykonat jen účastník osobně. Nosným důvodem těchto vyhovujících nálezů bylo, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které je důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek. Vzhledem ke krátkým lhůtám k podání správní žaloby zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku mělo zpravidla za následek definitivní ztrátu možnosti bránit se proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy. Z pohledu ústavního práva je tedy významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Jednoinstanční řízení, konkrétně řízení o správní žalobě, nedávalo totiž obecným soudům právo vzít tuto skutečnost v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté o. s. ř. Ústavní soud ostatně na rozdíly mezi tehdejší úpravou správního a civilního soudnictví opakovaně poukazoval; např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 292/01 ze dne 22. října 2001 konstatoval, že "podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku." K tomu srovnej i nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, kterým byla ustálena judikatura v této otázce ve vztahu ke správnímu soudnictví.
Naopak z judikatury Ústavního soudu jasně plyne, že pokud odvolací soud v civilním řízení zjistí, že ani ke dni jeho rozhodnutí stěžovatel poplatek nezaplatil, je následné potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně ústavně konformní, i s přihlédnutí ke skutečnosti, že výzva byla doručena stěžovateli prostřednictvím právního zástupce. Není úkolem Ústavního soudu, aby reparoval případný nedostatek komunikace mezi stěžovatelem a jeho zástupcem. Protože podstatou ústavní stížnosti je námitka, že výzva k zaplacení poplatku byla doručena pouze právnímu zástupci, Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu k ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř., resp. §45c odst. 1 věta prvá o. s. ř., přístupnou na http://nalus.usoud.cz (srov. např. usnesení ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. IV. ÚS 43/08, ze dne 19. května 2008, sp. zn. I. ÚS 764/08; ze dne 20. června 2007 sp. zn. III. ÚS 263/07; ze dne 14. prosince 2006 sp. zn. II. ÚS 430/06).
Pokud stěžovatel poukazuje na pochybení odvolacího soudu, který namísto zkratky "s. ř. s." uvedl k odkazu na zákonné ustavení zkratku "o. s. ř.", považuje to Ústavní soud za natolik nepodstatnou písařskou chybu, že by se zmínka o ní v ústavní stížnosti vůbec neměla objevit. Advokát stěžovatele - jakožto právní profesionál - nepochybně ihned toto zjevné formální pochybení Městského soudu v Praze odhalil a nedal stěžovateli - jakožto právnímu laikovi - prostor pro pochybnosti o tom, jaký procesní předpis byl ve věci skutečně aplikován. To nic nemění na tom, že podstata právní argumentace Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 As 2/2007 je analogická i ve věci stěžovatele. Skutečnost, že Městský soud v Praze mohl zvolit odkaz na judikaturu přiléhavější (v civilním soudnictví), nikoliv první judikát obecného soudu, který mu k ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. nabídl ASPI, nemá vůbec žádné dopady na celkovou správnost a přesvědčivost právního názoru.
Pokud byla výzva soudu prvního stupně doručena právnímu zástupci stěžovatele dne 4. 2. 2008 a rozhodnutí soudu prvního stupně dne 24. 11. 2008, měl podle názoru Ústavního soudu stěžovatel více než dostatek času na to, aby do 22. 1. 2009 poplatek zaplatil a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze pro něj nemůže být (objektivně) překvapivé.
Z uvedených důvodů tak lze považovat napadená rozhodnutí za ústavně konformní a návrh na jejich zrušení za zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2009
František Duchoň,
předseda senátu